Reklama


Strachy nás provázejí celým životem. Někoho víc, někoho méně. Já jsem podle mě typ spíše bojácný, takže mám strachů docela dost. Bát se můžeme různě. Dobrovolně (např. při sledování hororového filmu) nebo nedobrovolně (povodně) nebo napůl (povodně zprostředkované televizí).

Strach můžeme mít ze selhání, ze smrti, z nemoci, o blízkou osobu, z neznámého i špatného známého. Bojíme se tmy, přepadení, krádeží, terorismu, zničení Země. Můžeme se bát o peníze, o své oblíbené zaměstnání, o své bydlení, majetek, svou pověst. Někdo se bojí špíny, jiný pavouků.

  
Vzpomínám si, jak jsem s kamarádkou na táboře šla telefonovat do budky. Ona tam vstoupila, hovořila se svou matkou a já najednou koukám, jak se to pouliční světlo opírá do krásně vykreslené pavučiny v horním rohu budky. Snažila jsem se proto upoutat pozornost telefonující kamarádky. „Hele, ta krásná pavučina!“ Ona sebou nečekaně trhla, okamžitě sjela k zemi, kde křečovitě svírala sluchátko a křičela do něj: „Mami, to snad není možný! Ona mi ukázala pavučinu! Je tady! Ježišikriste, udělej něco! Jak se dostanu z tý budky ven?“ Když roztřesenou rukou konečně malinko uchlácholená maminkou položila sluchátko, přikrčila se co nejvíc to šlo a vyplazila se z budky ven. Klepala se ještě dlouho. Vůbec jsem netušila, co takové moje nadšení nad dokonalostí splétání provede. Strach jsem měla najednou i já o ni.

Naposled jsem se nejvíc bála o sestru, která už několik dní přenášela vypečené miminko. Teď v sobotu se jí konečně (!) narodil kluk. Pořád se řešilo, jestli projde přirozenou cestou, nebo ji budou muset říznout. Nakonec ji nechali dvanáct hodin v pokusech vytlačit hlavičku, ale pak už to začalo být dost nebezpečné pro oba, protože se nic nedělo a on byl napresovaný mezi kostmi (takže má hlavu jako hrušku). Takže ji pak skutečně řízli. Matyáš se narodil císařským řezem a oba jsou naštěstí zdraví. Uf!

Když jsem jednou přišla domů a snažila se odemknout, nešlo to tak hladce jako vždycky. Dveře nakonec přece jen povolily. Všimla jsem si, že je nějak oškrábaný lak okolo zámku. Při dalším ohledání se ukázalo, že nebyl oškrábaný jenom lak. Něčím byly vylámány kusy dřeva, na zemi leželo pár třísek. Evidentně pak zloděje někdo vyrušil a on musel zmizet. Kdyby ne, mohla jsem být o dost chudší a víc vystrašená. Jaké pocity musíte prožívat asi vy, kteří jste byli skutečně vykradeni! Já jsem hned zařídila ještě jeden zámek. Jistě by překážkou nebyl, ale mě to trošku uklidnilo.

Strach - téma úterní
Kdy jste se nejvíc bála? 
Jaké strachy máte vy?
Kdo se bojí, nesmí do lesa?
Bojíte se ráda?
Někdo Vás přepadl a vy se s tím dodnes vyrovnáváte?
Co vy a noční bojovky na táboře?
Jak se Vám daří odbourávat strach?
Napište mi na
redakce@zena-in.cz a já jeden příspěvek odměním. Bude-li opravdu velmi dobrý, připíšu za něj i 1000 bodů do VLS.

Budu se těšit.