Vážená redakce,

téma strach mě zaujalo... strach se stal před několika lety mým trvalým společníkem. Někdy je to lepší, někdy horší... ale potýkám se s ním každý den. Možná bych měla začít od začátku....

Vracím se ve vzpomínkách a vidím 20ti letou dívku, která se jen smála, když jí někdo řekl, že se něčeho bojí. A proč taky? Všechno přece dobře dopadne, když se chce, ne??

Tato idea jí vydržela dlouho, až jednou... i když moc chtěla, nedokázala zabránit tomu, aby se její miminko nenarodilo o 2 měsíce dřív... a najednou to tady bylo... strach - co s ním bude, zda vůbec bude žít... a pak už strach každý den o jeho život. Najednou si začala vážit věcí, které se jí dřív zdály úplně obyčejné a všední.
Pak přišlo období, kdy vše klapalo... dívka dospěla v ženu a uklidnila se. Její strach zmizel, už se zase dokázala bezstarostně smát. A najednou další rána - jako blesk z čistého nebe - zemřel jí tatínek. Jeden den s ním mluvila - druhý den byl mrtvý. Bez jakéhokoliv varování.

Strach se stal jejím trvalým společníkem - dodnes. Bojí se každý den - ne o sebe, ale o své blízké. O svou maminku, která po smrti tatínka zůstala sama, o svého manžela, aby se mu na cestách nic nestalo... o své děti.
Někdy tak leží, dívá se do tmy a ptá se sama sebe - přestanu se vůbec někdy bát?

Bojím se přestat se bát, protože pak by zas přišla další rána - asi aby mi život ukázal, jak naivně jsem si ho kdysi představovala...
Žábina.



Zajímavý postřeh - že se člověk bojí přestat se bát, aby mu život neukázal, jak je naivní, když se nebojí. Jsou vůbec lidé, kteří se ani trochu nebojí?

Díky za Váš dopis!

Reklama