Copy, copánky a cůpky mám spojeny s dětstvím.
Když mi bylo kolem pěti let, nosila jsem houpačky, což byly dva vzájemně propojené copy prověšené do oblouku a na koncích ozdobené mašličkami.
Bylo to moc roztomilé. Jako dnes vidím tu fotografii, na které jsem s tímto účesem a v puntíkatých sametových šatičkách se žabičkováním. To už snad ani není pravda.

Ale co byly moje tenké myší ocásky proti copům mé nejlepší kamarádky ze základky. Nosila dlouhé tlusté copy z havraních vlasů skoro až do pasu. Tiše jsem jí je záviděla.
A co teprve Nastěnka v Mrazíkovi, to byl cop jak řemen a scéna, kdy Marfuši urvou umělý cop při neúspěšném lovu na husy, byla má nejoblíbenější.

A teď jednu trochu morbidní vzpomínku.
Když jsem jednou u babičky o prázdninách šmejdila po šuplících, našla jsem hezkou krabičku. Jaké bylo mé překvapení, když jsem tam objevila  tetin cop z dětství. Nechávala si ho na památku. 
Vlastně i babička měla umotaný drdůlek z cůpku. Vždycky jsem ji ráda pozorovala, když se česala. Seděla proti oknu a v tom magickém kontra světle vypadaly její heboučké, lehce elektrizující vlasy jako stříbrná svatozář.

Kdybych ale vyhlásila soukromou soutěž o nejkrásnější a nejmohutnější cop, vyhrála by moje neteř. Nosila ho ještě na vysoké. Do té doby, než ho výhodně zpeněžila. Ani nevím, co tak důležitého potřebovala, že se odhodlala k takovému kroku. Teď už jí vlasy zase dorostly do původní délky a doufám, že už je prodávat nebude. Už si vydělává.

Vždycky se mi strašně líbil cop, pletený už na temeni hlavy, mám dojem, že se mu říká „francouzský“, ale nikdy jsem nepochopila, jak si ho může uplést sama nositelka.

Cop omotaný kolem hlavy, na německý způsob, nosila zase moje profesorka na kostýmy. Nevím, jestli to byl záměr, ale ten strohý účes vzbuzoval obrovský respekt. To byl také jediný případ, kdy měl cop k dívčí roztomilosti hodně daleko. Už jsem ji dlouho neviděla, ale domnívám se, že svému copu zůstává věrná.
Dámy přece styl nemění, a že byla (je) opravdovou dámou, na to můžete vzít jed.

Copatý trend v současnosti ovládl i Hollywood, a jak se zdá, na věku nositelek vůbec nezáleží. Je slušivý a zázračně omlazující.
Posuďte samy, z copů se dají vytvořit i zajímavé účesy.

Co myslíte, milé ženy-in, patří copy jenom holčičkám, nebo je může nosit i třicátnice?
Nosíte nebo nosila jste copy i vy?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Asi jako každý, já také ráda dostávám dopisy, ale mám takový zlozvyk, že nerada na ně odpovídám. Něco jiného to bylo před 17 lety, když jsem ještě byla moc mladá a dostávala 8- až 12strankové milostné dopisy od kluka, který byl v tu dobu na vojně. Dopisy od něj chodily každý den, byly plné slov lásky a také básniček, které Jiří skládal pro mě. I když nám ten vztah nevydržel, a jsme teď jenom přátelé /oba máme svou rodinu/, vzpomínky nám nikdo nemůže vzít.

Také vzpomínám na dopis, který jsem dostala od babičky z Olomouce, když jsem byla ještě malou holkou. V tu dobu jsem nebydlela v Česku. V obálce jsem měla přání, a v něm místo slov byly vylepené plátkové žvýkačky, a dole  „Líbám Tě. Babička Libuše". Jako malé dítě rozhodně jsem měla větší radost z originálního přání než klasického.

A teď v pondělí jsem objevila ve schránce výzvu České pošty, že mám si vyzvednout na hlavní poště doporučenou zásilku /jedná se o výhru na Ženě-in - PERFECTSLIM/, prý doručovatelka nemohla unést. Nechápu, proč doporučené dopisy, pokud se je nikdo ani nesnaží doručit, ukládají na hlavní poště, a ne na poště, která je blíž /cesta na hlavní poštu trvá 30-40minut/. A tak včera jsme se s celou rodinou vydali na poštu pro zásilku. Na poště jsme však zjistili, že před sebou máme v řade 37 lidí. Výdej provádí pouze jedna přepážka. Paní za přepážkou obsluhovala rychlostí želvy, která běží závod. Po 10 min. pozorování jsme pochopili, že nemáme šance být obslouženi ani do konce pracovní doby, a tak jsme s manželem a děckama /1,5 a 3,5 roku/ kráčeli domů.

V sobotu odjíždíme na dovolenou, a jak se vrátíme, tak zásilka bude už zpět v Praze. Tak mám teda ještě dva „pokusné" dny na vyzvednutí. Tak uvidíme...

Co se tyká papírových dopisů, tak ještě je dostávám, ale už nepíšu. Mám na to sms, mail a Skype.

Viksam

 

P. S.: Vážená paní redaktorko! Prosím Vás o toleranci a výdrž kvůli mé češtině. Je to krásná, ale také složitá řeč, hlavně čárky, háčky a i-y. Není to můj mateřský jazyk, ale snažím se. Přeji Vám hodně zdravíčka, štěstíčka, sluníčka a úsměvů.


Díky za příspěvek :-)  S češtinou mají co dělat i Češi, tak buďte v klidu. A pošta je vážně někdy na zabití. Už se mi kolikrát stalo, že jsem byla celé dopoledne doma, ale stejně jsem pak ve schránce našla lístek „adresát nezastižen".

Reklama