Jsem zpět a děkuji Simoně, že za mě na chvíli tu editaci vzala. Byl jsem se podívat projekci jednoho úžasného českého filmu Dům u Zlatého úsvitu, na který vám napíšu recenzi těsně před Vánoci, protože ho budou dávat 25.12. na ČéTéčku, tak abyste ho měly v čerstvé paměti. Předesílám, že vážně stojí za to!

Teď ale k příběhu čtenářky Lalica. Odvážná holka to je, ta naše čtenářka Lalica, nebojí se totiž stopovat. A to ani na nádraží...

Co největšího jste v životě stopli?


Naše seznámení s manželem proběhlo na nádraží. Já si zkrátka „stopla" lokomotivu. Mladý strojvůdce mi z legrace nabídl odvoz a já mu z legrace odpověděla „ANO, jedu, šéfe!" Vyšplhala jsem se v dlouhém kabátě nahoru, hned jsem řekla, že mám zapsáno číslo lokomotivy a můj táta je policajt. To kdyby se na mně on nebo jeho kolega „nechutně sápali". Můj „nastávající" mi cvakl jízdenky zuby (stála 1,60 Kč) a já s nimi jela do depa. Pak jsme zašli na kafe (už bez kolegy), po týdnu na první rande a po půlroce jsme se brali. Bydlíme u nádraží a jsme oba zaměstnanci železnic. Doma i v hospůdce se vydržíme bavit i o práci celé hodiny.

Nikdy jsme se spolu nenudili...

Lalica


Reklama