„Z mé vlastní zkušenosti vím, že blázni nejsou šťastní, že je to nelehký osud, ale už si tak nezoufám. Snad jsem z nejhoršího venku, na spoustu těžkých halucinací jsem díkybohu zapomněla.“

 

„Já začala s pitím už ve svých patnácti, původně to byl únik z domácí mizérie. Otec byl surovec, který mě bil jako žito, za sebemenší prohřešek jsem musela hodiny klečet.“

 

„Dva dny jsem se v tom potácela a pak jsem se rozhodla jít k doktorovi. Tam mě prohlídli a zjistili, že se nemýlím. Když řekli ´áčko´, věděla jsem, že je to ablace, že mi jedno prso uříznou. Pak už šlo všechno ráz na ráz.“

 

„Už jsem neměla sílu postarat se o sebe, natož o děti. Ráno jsem nebyla s to vstát z postele a začít něco dělat, věci kolem mě přestávaly zajímat. V té době měla Barunka pět a Terezka dva a půl.“

 

Každému asi někdy připadá, že se k němu osud zachoval pěkně hnusně a že na světě není žádná spravedlnost. V takovém případě doporučuji jako rychlou terapii knížku Černobílé příběhy od brněnského vydavatelství ERA. Novinářka Jana Karásková v ní předkládá rozhovory s lidmi, kteří opravdu mají důvod si stěžovat – a přesto si nezoufají. Autentické příběhy úplně obyčejných lidí, kteří přišli skoro o všechno a museli bojovat o život (někteří dokonce prožili klinickou smrt), přesto nepůsobí depresivně. Naopak, zjistíte z ní, že lidská odvaha a síla jsou prostě neuvěřitelné. A že se dá žít – a kupodivu docela šťastně – i bez ruky, bez možnosti chodit, po ztrátě zraku.

Autorka se nebojí ani velmi osobních otázek, přesto ale nejde o „supí“ popásání na cizím neštěstí. Je to spíše psychologická sonda do lidského chování v mezních situacích. I když nikdo z nás nemůže předem vědět, jak by se v krizi zachoval právě on, přesto tyhle střípky osudů neznámých lidí nutí k zamyšlení. A čtou se jako strhující bestseller.

Reklama