Bulvár

Štěstí jako mrakodrap

war

Je romantické nedělní ráno. Naši tři kluci – Vojta, Jirka a Šimon – se koukají na pohádky a my rodiče… nebereme telefony. A pokud je zvednou děti, neodbytným volajícím vysvětlují: „Naši? Zavolejte později, zrovna se vrtí pod peřinou.“

Jenže tentokrát zněl hlas v telefonu neobvykle urputně, a tak se desetiletý Vojta objeví se sluchátkem ve dveřích: „To je strejda Alan.“

Žaludek se mi sevře nervozitou. Můj manžel je válečný zpravodaj. A Alan fotograf, se kterým Cyril prošel téměř všechny války…

Byla jsem v šoku, když mi Cyril po prvním rande volal a ze sluchátka duněla dělostřelba.

„Co to je?“ ptala jsem se.

„Srbové u Vukovaru.“

Volal z válčícího Chorvatska.

„Co kdybych se za tebou zítra odpoledne zastavil?“ zeptal se. Na to naskočil do auta a přes válečné zóny, přes hory a doly ujel tisíc kilometrů. Zastavil se za mnou… a byl z toho Vojta. Ten, který právě stojí v naší ložnici se „strýcem“ Alanem na drátě.

„Kazíš nám nedělní ráno!“ spouštím zhurta do sluchátka, po kterém se Cyril marně sápe. Kdysi jsem si říkala, že budu mít pro mužovu práci pochopení. Nebudu nic vyčítat ani zakazovat. Jak mě okouzlovalo milovat hrdinu, válečného zpravodaje, který jde do bitevní vřavy riskovat život, aby světu zvěstoval pravdu… Jenže to jsme spolu ještě neměli děti!

Nejhůř jsem se cítila, když se Cyril ztratil v Kosovu. Tehdy mi fotograf Alan volal, že manžela unesly albánské gerily. Probrečela jsem celou noc. A pak zase celý den štěstím, když se našel.

„Jste šťastni?“ ptá ve sluchátku posel dobrých i špatných zpráv. Za ta léta se stal blízkým rodinným přítelem. Vždycky se takhle ptá. Je to něco jako: „Jak se máte?“, ale člověk na to nemůže odpovědět formálně. To Alanovi nestačí. Chce pokaždé vědět, kolik jsme šťastní: „Jako psí boudička? Nebo jako věž kostela?“

„Jako mrakodrap… Pokud nás necháš dokončit, co jsme začali…“ směju se. Ale s obavou v hlase, protože člověk nikdy neví, s čím Alan přijde.

Tentokrát se znepokojovat nemusím, byť odjezd narychlo je už zítra. Alan mě ubezpečuje, že s Cyrilem letí jenom na pár dní do Států. Chvála Bohu! Koneckonců už dlouho jsem si přála, aby jel manžel místo do války psát třeba o kongresu kardiochirurgů ve Frankfurtu nebo na stáž do Washingtonu.

Snad poprvé v životě, když je můj muž Cyril na služební cestě, jsem bez strachu, co s ním bude. Dokonce představa několika večerů o samotě je prima. Večer uložím děti a budu si číst. Nebo jenom půjdu brzy spát. Odpočinu si.

„Maminečko, pověz nám pohádku!“ škemrají kluci. Lezou ke mně do postele a já je tisknu k sobě. Je mi báječně.

„Jste šťastni?“ ptám se.

„Já až do nebe, protože jdeme zítra s dědou na ryby!“ říká předškolák Šimda.

„Já nekonečno,“ přidává šestiletý Jiřík, aby nejmladšího bratra trumfnul.

„Kolik je nekonečno?“ zajímá se benjamínek.

„Ležatá osmička,“ říká prvorozený Vojta.

„To je... jako když jdete s dědou na ryby a nikdy se nevrátíte,“ dodávám a narážím na to, že můj táta, vášnivý rybář, nikdy nepřivede z lovu vnuky domů včas.

Do toho píp, píp. Na mobilu se objeví esemeska. Cyril píše z Washingtonu: „Strašně jsem se vymlátil na bruslích...“

Ach jo… ale pořád lepší než jeho zprávy typu: „Zrovna tady spadla bomba. Zasáhla hotel jen z druhé strany. Nemusíš se bát, nic se mi nestalo.“

Jsem šťastná jako mrakodrap.

 „Pusť si televizi! Hoří mrakodrapy v New Yorku,“ volá moje máma. Zapínám CNN. Vidím kouřící Pentagon. Cyril je zrovna tam.

 „Mami, už jsme tady!“ vpadnou do dveří synové. Právě se vracejí s dědečkem z ryb.

„Jsi šťastná jako mrakodrap?“ křičí nejmladší Šimon. „Přišli jsme brzy, jak jsi chtěla. Né až za nekonečno.“

Na obrazovce se řítí druhé z Dvojčat k zemi. Připomíná atomový hřib.

„Na co to čučíš?“ pozoruje znechuceně obrázky v televizi můj táta. „To je teda blbej thriller!“ zlobí se, když vidí letadlo, narážející do newyorkské věže.

 „To není film,“ šeptám zoufale.

 „Víš, že Šimda ztratil brejle?!“ hlásí Vojta.

„A zase je našel,“ dodává rychle děda.

„Byly pověšený na stromě jako opice,“ líčí předškolák Šimon.

„Strom Brejlovec!“ chechtá se věčný provokatér Jirka.

Děda vypíná „ten ouchylnej pořad“ v televizi a věcně se ptá: „A co ten Cyril? Kdy se vlastně vrátí?“

„Za nekonečno…“ propukám v hysterický pláč.

Pak běžím k telefonu a volám na všechny strany. Nikde to nezvedají. Všichni jsou přilepení k televizi. Sledují americké drama.

Dědovi zvoní mobil: „Hoří mrakodrapy v New Yorku,“ opakuje tentokrát jemu máma.

Znovu zapínáme televizi.

„Já se bojím, že bude válka,“ říká Vojta. Už pochopil, že to není jen jako.

„Zítra bude válka?“ zajímá se věcně Jirka.

„Bude válka! Kopnu, bouchnu!“ řičí blaženě malý rváč Šimon.

„Maminko, kdyby táta umřel, dáme mu na hrobeček kolečkovou brusli,“ přemítá.

Přichází zpráva o tragédii dalšího letounu v Pensylvánii.

„Maminečko, kdybys umřela i ty, stal bych se vojákem a šel bych střílet,“ tulí se ke mně Jiřík.

„Co to melete?“ zírá na vnuky děda. „Copak by se vám po rodičích nestýskalo?!“

„Ne. Dyť by byli mrtví,“ utěšuje ho Šimon. Zrovna přinesl bednu kostek. Staví z nich vysoký komín. Pak jej za hlasitého vrčení boří modelem dopravního letadla, které Cyril přivezl Jirkovi z Lufthansy. Starší sourozenec na to okamžitě reaguje: „Kdo ti dovolil brát moje hračky?!“

„Neprovokuj!“ křičí na sebe.

Dívám se na kluky, jak se tahají o model. Už nikdy nebudeme šťastní jako mrakodrap. V tom zapípá mobil: „Zrovna tady spadlo letadlo. Zasáhlo Pentagon z druhé strany. Nemusíš se bát, nic se mi nestalo. Jen zatím nevím, kde je Alan.“

Povídka je z knížky Něžná tygřice od Dany Emingerové, kterou vydala v dubnu 2009 Mladá Fronta.

Něžná tygřiceSbírka několika desítek vtipných fejetonů a povídek, v první části Trošku mrtvej pavouk na téma rodinného soužití se třemi malými chytrými synky, při jejichž výchově však i sebetrpělivější rodič musí prokázat velké sebeovládání, ve druhé nazvané Mys Dobré naděje s humorně láskyplnými vzpomínkami na dětství prožité v šedesátých létech na malém českém městě. Autorka nezapře dlouholetou novinářskou praxi, má svěží styl, dokáže se vyjadřovat přesně a výstižně i v krátké próze.

Knížku si můžete objednat ZDE.

   
08.07.2009 - Kultura - autor: (red)

Komentáře:

  1. [6] rae [*]

    taky jsem si tenkrát u zpráv myslela, že je to blbá, dlouhá, pořád dokola opakovaná reklama na americkej film. Od tý doby se vyhýbám opuštěným batohům na nástupišti nebo na koupáku a víc vnímám lidi kolem sebe.

    superkarma: 0 08.07.2009, 16:27:35
  2. avatar
    [5] dazou [*]

    bozsky, asi si to v knihovne zarezervuju, maj ito porad pujceny.

    superkarma: 0 08.07.2009, 12:57:48
  3. [4] Lyoness [*]

    Aaaa tak uz ji koupili... hura :)

    superkarma: 0 08.07.2009, 10:44:22
  4. [3] Lyoness [*]

    V knihovne to zatim nemaji... Asi si to koupim... Dle toho, cim nas tu redakce krmi, to vypada dobre...

    superkarma: 0 08.07.2009, 10:43:09
  5. [2] karym [*]

    Krásné napínavé povídky. Kdyby neměly dobrý konec, už by se nám tolik nelíbily.

    superkarma: 0 08.07.2009, 05:55:38
  6. avatar
    [1] Babovka [*]

    čtení se zatajeným dechem,ale s dobrým koncem.Sml67

    superkarma: 0 08.07.2009, 00:10:04

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme