Pětadvacetiletý Štěpán je na dně ze smrti babičky. Bojí se vlastních pocitů. Na jednu stranu ho odchod babičky ranil, ale pocítil i značnou úlevu a radost. Nyní se bojí, že není normální...

granny

Příběh, který prožil pětadvacetiletý Štěpán, je z mnoha úhlů komplikovaný. Vztahy s prarodiči míváme většinou dobré, ale Štěpán si se svou babičkou nerozuměl, a tak ho její smrt potěšila...

Štěpán vypráví o smrti babičky

Letos mi umřela babička. Nejhorší na tom je, že jsem byl rád. Je to normální? Zarmoutilo mě to, ale i potěšilo. Smrt jsem jí sice nepřál, ale za jejího života jsem od ní neslyšel jediné milé slovo. Vždycky jsem byl ten nejhorší, prázdniny u babičky jsem nenáviděl. Zatímco ostatní děti vyprávěly, jak byly o prázdninách u babičky a chodily všude možně, užívaly si prostě prázdniny, já u babičky šprtal a pomáhal jí s hospodářstvím.

Babička byla stále s něčím nespokojená. Navíc počítala s tím, že se k ní nastěhuju a budu se o ni starat, jak dodělám školu. To jsem neudělal a dostal se na black list. Když jsem babičce řekl, že by se o ni měl starat hlavně muj táta, tedy její syn, tak prohlásila, že on toho má moc.

Poslední dva roky byla babička nemocná, tak jsme za ní každý den někdo jezdili. Já - protože mám volnou práci - jsem byl u babičky třikrát, čtyřikrát týdně, ostatní tak jednou, dvakrát. Jezdil jsem jí na nákupy, pomáhal jí kolem stavení... Dost jsme se hádali, protože mi to absolutně nabourávalo soukromý život. Přítelkyně se se mnou málem rozešla, protože jsem na ni měl málo času. Tak jsem se vždycky u babičky otočil, udělal to nejnutnější a zase letěl dál, což mi samozřejmě vyčítala.

Když umřela, jako by mi spadl ze zad kámen, který jsem nechtěl, ale musel vláčet. Jenže teď, hlavně večer, se mi hlavou honí divné myšlenky. Připadám si jako zlý člověk, že jsem to takhle vnímal. Je to normální, nebo byla vina ve mně?

Štěpán

  • K příběhu nás inspirovala jedna ze zpovědí na serveru Zpovědnice.cz.

Jak jste vnímala odchod prarodičů na pravdu boží? Pocítila jste jistou úlevu?

Kam dál?

Reklama