Reklama

Právě jsem se vrátila ze Světa knihy.
Už v sedmnáctce do Holešovic mě zaujali dva dědci, kteří nadávali na to, že odborná literatura je překládána blbci, kteří neumějí anglicky ani česky, a že se sice nedá přeložit všecko, ale základní učebnice by překládány měly být, už proto, aby vznikala terminologie a nepoužívaly se zparchantělosti. A pak nadávali na Klause, páč v dnešních Lidovkách byl otvírák „Klaus s blobem nesouhlasí“. Dědci brblali, že se P. P. (dříve Pan Profesor, nyní Pan Prezident) montuje do věcí, kterým rozumí dosti bědně... a vysedali taktéž u výstaviště. Ukázala jsem jim palec, jako že dobrý, a že s tou terminologií a parchantěním jazyka mají pravdu.

Opět jsem měla nutkání krást knihy. Umělecké památky Estremadury nebo průřez slovenskou literaturou ve finštině by jistě byly ozdobou mé knihovny. Zakecala jsem se u stánku Arctic paper, páč na arktickém papíru měli vytištěné moc pěkné knihy, z paní vylezlo, že dávají I. M. papír zadarmo, protože vydává krásné knihy, a pak jsem chtěla zahnout do sektoru univerzitních nakladatelství na rekognoskaci. Byl tam jakýs shluk, paní mi vrazila do ruky leták s něčím ohledně organické chemie... a ono se tam řečnilo. Z jednoho z dědků z tramvaje se vyklubal profesor Zahradník, který onu učebnici organické chemie překládal či co, takže jsme na sebe přátelsky pokynuli... bohužel jsem to, co vyprávěl, nezaslechla ve šrumci davu, ale vypravěč je evidentně výborný. Paní mě málem lískla přes ruce, když jsem si chtěla prohlédnout na lejzrovce vytištěnou maketu oné učebnice, když jsem se s ní domluvila, že fakt nekradu, jsouc spíše orientována na blábolivé vědy bez objektivních paradigmat, tak se omluvila. A já se omluvila taky, a že chápu, že se bojí, že ze své redakčněvýstavní minulosti chápu její obavy a že jsem taky přes ruky lískala.
Koupila jsem si De vulgari eloquentia od Danta, v dvojjazyčném vydání (nakladatelství Oikúmené by mělo každoročně dostávat medaili za to, že je), doufám, že se knize bude líbit ve společnosti mých dalších svazků.

Mám asi tisíc knih. Na to, že si kupuju tak dvacetinu toho, oč bych stála, a na to, že knihy sbírám sotva dvanáct let, je to, hádám, docela slušné číslo.
Stavím si totiž pomník, milé děti. Nezbydou po mě nudné akcie, otravné nemovitosti nebo banální šperky, ale knihy. Spousta z nich je obrázkových a ještě větší spousta je zábavná - vlastně nechápu, proč lidi koukají na televizi, stačí si vzít nějakého klasika a užijou si násilí a smilstva do sytosti a ještě si protříbí jazyk.

Jdu se pustit do toho Danta.

Vaše čtenářka Gentiana


Přeju příjemné počtení a omlouvám se za delší „výpadek ve vysílání" - ucpaly se nám dráty. :-)