Bulvár

Stavět s rozmyslem


Nedávno jsem tu, v souvislosti s knihou Pavla Hniličky o sídelní kaši, horlil proti stavění domů bez rozmyslu, bez hlubšího vztahu k okolí i k místu. Takových domů najdeme všude kolem nás spousty, nenachází se jen na předměstích a pochopitelně mnoho takových příkladů pochází z návrhů architekta. Člověk má někdy chuť prohlásit, že příjemný pocit z návsi malebné podhorské vísky s roubenými chalupami nebo podivuhodně srostlé obydlené skrumáže někde ve středomoří jsou prostě možné jen jako po mnoho let vznikající živé organismy. A že kdybychom jejich krásu chtěli napodobit, skončí to přinejlepším pachutí kýče.

Že malebnost uspořádání českého venkova je dána mnohem více, než si myslíme, rukou člověka - lokátora, který ves při jejím založení naplánoval, jsem zmiňoval minule. Příklad velkého autora, který snad odvěkou zálibu architektů ve středomořské atmosféře dokázal využít i v materiálech a detailech. Přesto jsou jeho práce pravou architekturou, tvarující prostor a vytvářející nová místa. Kniha, kterou napsal Damjan Prelovšek a vydalo brněnské nakladatelství ERA, vypráví životní příběh slovinského architekta Josipa Plečnika.

Plečnik a Kotěra
Josip (Jože) Plečnik je tvůrcem do značné míry spjatým i s naším prostředím. Už při studiích ve Vídni na samém konci 19. století se přátelil s českými kolegy, se kterými studoval v atelieru Otto Wagnera, především s Janem Kotěrou. Skupina architektů z různých zemí, kteří z něj vzešli, se ve svých domovinách stala téměř vždy věrozvěsty dramatických změn ve stavitelství v první polovině dvacátého století. Kotěra, který po návratu do Prahy rovněž získal dostatečné renomé, také popularizoval práci svého kolegy. Ještě před začátkem první světové války mu byla nabídnuta profesura na Uměleckoprůmyslové škole a Plečnik, který v té době působil jako architekt ve Vídni, přijal (byť váhal, a Kotěra mu raději sám koupil frak, aby se z audience u ministra kultury nemohl vymluvit).

Úpravy Pražského hradu
Po vzniku samostatného Československa se stává pro Plečnika, který už byl z Prahy téměř na odjezdu, zásadní spříznění s rodinou prezidenta Masaryka. Duchovně založený Plečnik, který se ve své tvorbě začíná vzdalovat do zcela osobitých světů, je prezidentovi (a později především jeho dceři Alici, které zaměstnaný otec svěřil péči o Hrad) partnerem při zásadních úpravách na Pražském hradě. Možná je přehnané tvrdit, že z jeho práce na Hradě ideály demokracie, se kterými byla zakládána Československá republika, nějak vyzařují. Každopádně se v době Československa socialistického o Plečnikovi raději moc nepsalo a nevyučovalo. Setkání s jeho tvorbou je vždy zážitkem a velká Plečnikovská výstava na Pražském hradě v roce 1996, na které se podílel i autor knihy Damian Prelovšek, byla velkou událostí. (A Prelovšek se v roce 1998 stal na čtyři roky slovinským velvyslancem v Praze.)

Kam za mistrem na výlet?
Když se třeba teď, o volných dnech, vypravíte na Pražský hrad, nezapomeňte navštívit jeho jižní zahrady, které Plečnik doplnil řadou drobných staveb a detailů i vstupním, býčím" schodištěm, alespoň přes prosklené dveře mezi prvním a druhým nádvořím nakoukněte do Plečnikova sloupového sálu. Patříte-li mezi staromilce, možná změníte svou představu architekta dvacátého století jako tvůrce bezduchých krabic (ony ty krabice nemusí být vždycky bezduché, ale u Plečnika je to prostě víc vidět). Jestli máte moderní architekturu naopak rádi pro její přímost a nezdobnost, uvidíte, že stejně elegantně jde i ve dvacátém století pracovat s dekorem, a bez dojmu rozpačité plastové nápodoby.

Za Plečnikem za humna
Když se pak o volných dnech vypravíte ještě trochu dál na jih, do slovinského hlavního města Lublaně, spatříte v jejím centru i okolí stavby, které vám budou připadat povědomé. Plečnik pro rodné město pracoval až do své smrti v roce 1957. Najdete tu několik jeho kostelů, trojmostí charakteristicky Plečnikovských mostů plynule navazuje na dodnes funkční tržnici, univerzitní knihovnu... Stejně, jako jeho práce zvláštním způsobem ovlivňuje vnímání starších prvků na Pražském hradě, ovládá v Lublani jakýsi Plečnikovský pocit celé město. Samotný Plečnikův pohřeb byl vypraven na Lublaňském hřbitově Žale, jehož koncepci a kaple navrhoval, stejně jako (nakonec nevyužité) návrhy na oblečení, klobouky i ozdobné stužky zřízenců hřbitova.

Jestli vám je jeho přemýšlivá architektura blízká, nebo se vám při procházce po Pražském hradě zalíbí, kupte si raději než nějakou publikaci v obchodě pro turisty tuhle knihu - je stejně tak plná obrázků, ale ukazuje navíc i Plečnikovu práci v Lublani (a tam se tak jednoduše nepodíváte). A hlavně - Damjan Prelovšek, jehož rodina je s Plečnikem svázána i osobně (jeho dědeček byl ředitelem lublaňského stavebního úřadu a Plečnik navrhoval i dům, ve kterém se narodil), napsal Plečnikův příběh velmi zasvěceným a přitom čtivým způsobem.

 

Soutěž: Dílek č. 5

   
11.05.2007 - Kultura - autor: Markéta Breníková

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme