Mám dcerku Kristýnku. Vždycky jsem si přála mít holčičku. Chtěla jsem mít víc dětí, ale kvůli
nemoci nemohu. Mám ji moc ráda a ona mně. Možná až moc.

Před časem jsem prodělala operaci srdce. Malá se o mě bála tak, že ji bolívala hlava. Když jsem se vrátila z nemocnice, četla mi pohádky (končila první třídu), ráno mi připravovala džus a opékala toasty, chodila za mnou, i když jsem šla na záchod a čekala za dveřma než vyjdu.

I mně se v nemocnici strašně stýskalo. Těch 12 dní bylo k nepřečkání - zvlášť, když dostala malá neštovice a já s ní nemohla být.

Museli jsme navštivit dětskou psycholožku. Malá se o mne bála tak, že nechtěla chodit ani do školy. Musela jsem ji ráno doprovodit až k lavici a odpoledne čekat před školou, ale časem si zvykla, že už jsem zdravá a tak jsme se rozhodli, že ji pošlem další prázdniny na tábor. Sehnali jsme ideální. Začínal ve středu, končil stejný týden v sobotu a byl zaměřený na její oblíbenou keramiku. Jela se svou nejlepší kamarádkou.

Těšila se, ale čím víc se přibližoval nástup na tábor, tím horší to bylo. V tu středu s ní byla doma moje máma. Pro malou přijel tatínek té kamarádky a odvezl je. Ještě ráno před odjezdem mi malá volala. Plakala mi do telefonu, že na ten tábor nechce, že se jí stýská. Do telefonu jsem byla statečná, ale celý den jsem v práci probrečela. Měli mě za blázna. (mimo jiné - brečím ještě teď, když to píšu)

Přijela jsem domů a sedla si na zahradu na lehátko a četla si Saturnina. Tuhle knížku čtu vždycky, když mám "depku" - četla jsem ji mockrát, ale tentokrát nezabírala. Nakonec jsem se rozbrečela a manžel na mě koukal jak na marťana. Nakonec mě donutil tam zavolat - abych se přesvědčila, že je všechno v pohodě. Telefon mi zvedla velmi příjemná paní a řekla mi, že je malá v pohodě, že se nemusím bát. Manžel mě vzal na vycházku a cestou mě zatáhl do restaurace se zahrádkou a nalil do mne něco alkoholu, abych se uklidnila.

Druhý den v práci zazvonil telefon. Volali z tábora. Malá celou noc proplakala. Domluvili jsme se, že když bude statečná, budu jí moci každý den zavolat. Tak jsem tam každý den večer zavolala. Popovídala si se svým štěstím. Já byla nešťastná doma, ale ona celkem zvládala.

V soboru od rána jsem nebyla schopná nic udělat. Všechno mi padalo, počítala jsem minuty. Známý přivezl Kristýnku těsně po obědě. Od té doby na žádném táboře nebyla. Nechce jezdit a já ji nutit rozhodně nebudu.

Sama jsem jako dítě jezdívala také, ale brala jako běžnou součást života - žádné emoce. Nesměla jsem sportovat, takže jsem věčně někde musela sedět a koukat na ostatní. Jako větší jsem jezdila na tábory jako instruktorka, později jako vedoucí. Vymýšleli jsme pro děti hry, soutěže, hráli s nimi divadlo a bylo to skvělé.

Uvidíme, jestli moje štěstíčko časem také změní na tábory názor. Zatím to vypadá dobře. Našla si kamarádku, už mě nemusí mít pořád na dohled a začíná škemrat, aby mohla zůstat venku déle. Dokonce už párkrát sama chtěla přespat u kamarádky, nebo u mojí sestry. I když mi doma chybí, jsem šťastná, že už na mě není tak závislá. Paní doktorka říkala, že to bude trvat déle - tak uvidíme.

Já se snažím si najít nějakého koníčka, abych se své závislosti zbavila, ale zatím se mi nedaří, ale nevzdávám to.

Danulinka


Drahá Danulinko, Váš příběh je skutečně dojemný. Všichni moc držíme palce Vám i Kristýnce, abyste to zvládly. Vaše paní doktorka má pravdu, takové odpoutání se dítěte od matky skutečně nějakou dobu trvá a Vy určitě dokážete být dost silná, abyste v tom své dcerce pomohla. Dobře děláte, že se nevzdáváte - jen vydržte :).

Stýskalo se také Vám někdy po dítěti, které jste poslaly na tábor? Povězte nám víc!

redakce@zena-in.cz

Reklama