Když budeme šťastní, prospěje to nejen našemu zdraví a duši, ale také lidem kolem nás. Šťastní lidé totiž nemají absolutně žádnou potřebu někomu škodit, vylévat si na někom zlost, kompenzovat si své pocity méněcennosti z pozice vlastní moci.

palec

Možná jste si toho už také všimli: Pokud v životě narazíme na zlého a nenávistného člověka, který dělá ostatním jen peklo, obvykle časem zjistíme, že je sám strašně nešťastný.

Jeho stav samozřejmě sám o sobě neomlouvá to strašné chování, kterým se většinou projevuje, ale aspoň můžeme pochopit, kde je zakopaný pes. Bez této souvislosti bychom totiž žili v domnění, že jeho zloba je nevysvětlitelná a že jste ji možná mohli spustit vy (hodně lidí hledá nejdřív chybu u sebe – a to i v případě, kdy to rozum nebere).

Podívejme se dnes na příběhy dvou žen, které si zažily velmi podobné situace. Obě si kvůli „srážce“ s nešťastným člověkem užily své. Obě našly vysvětlení. A obě měly štěstí, že vyklouzly z toho marného boje.

Agáta (28 let)

Když jsem se vdala, bydleli jsme nějaký čas u tchyně. Narodilo se nám tam i první dítě a já se snažila být opravdu vděčnou snachou, neboť jsme díky společnému bydlení hodně ušetřili. Manžel tvrdě pracoval, aby vydělal aspoň nějaký základ na vlastní bydlení, a já trávila celé dny v bytě u tchyně.

Bohužel naše soužití nebylo dobré. Nic jsem neudělala správně, stále jsem byla pod dozorem a v nepřetržitém přílivu „dobrých“ rad, které mi lezly už po pár týdnech strašně na nervy. Nejdřív jsem skutečně hledala chybu u sebe. Snažila se být přívětivější, ale stále mi byla v patách a kritizovala, cokoliv jsem udělala. Stěhovali jsme se za pět minut dvanáct. Asi bych jí tam snad jednou zabila.

Teprve po letech jsem odhalila velké rodinné tajemství. Tchyně měla v životě velké plány, ale když nečekaně otěhotněla, vdala se a nikdy už ty svoje sny neuskutečnila. Postupně se z ní stala zahořklá žena, která si po dobu dvou let kompenzovala své mindráky na mě. I když se na ostatní usmívala, měla bolavou a nepřející duši. Dnes je mi jí líto. Vidím ji jinýma očima. I tak ale trvám na tom, že neměla právo se mi mstít za moje štěstí.

Majda (32 let)

Po mateřské jsem nastoupila do nového zaměstnání a strašně se těšila, že si trochu zase užiji dospěláckého života. Ve firmě, z které jsem odešla, jsme měli báječné vztahy – a tak jsem nějak předpokládala, že tomu tak bude všude. Ale chyba lávky. Moje šéfová byla nepříjemná žena středního věku, která ztělesňovala všechny ty špatné historky, které se povídají o zlých nadřízených.

Zvlášť se vozila po ženách, které měly děti. Hlídala jim každou minutu, každý telefonát, neexistovalo v práci vytahovat osobní věci.

Z firemních drbů jsem časem zjistila, že ji manžel kdysi opustil, když se jí nepodařilo ani po mnoha pokusech otěhotnět, a ona zůstala sama. Mstila se všem, které na tom byly v jejích očích v tomto směru lépe. Člověk by ji i politoval, kdyby nebyla tak strašně zlá a proradná.

Vlastně jsem nakonec měla radost i z vlastní výpovědi, kterou mi dotyčná po měsících utrpení dala. Sice to chvíli trvalo, ale našla jsem si pěkné místo, kde týmu velí chlap. Je to pohodář s vtipnou manželkou a třemi dětmi. A nemá ani nejmenší potřebu nám vyčítat, že se nám v životě třeba něco podařilo.

Ne každý má takovou možnost jako Agáta s Majdou, ale snad někomu pomůže, když se na své „dráby“ podívá jinýma očima. A ještě jedna věc – v některých případech platí, že kdo uteče, vyhraje. Není to hanba, vzdát se občas bez boje, když vidíme, že jsme v takticky horší pozici….

Přečtěte si také:

Reklama