Poslední dobou se stává jakýmsi fenoménem otcovství postarších mužů. Zářivým příkladem bývají i slavné osobnosti včetně našeho zlatého slavíka Karla Gotta. Všichni se nad zvěstmi o očekávaném příchodu potomka nadšeně usmívají, ale já se ptám, kde je nějaká zodpovědnost vůči svému dítěti?! Zpravidla je mi odpovědí nechápavý výraz a prohlášení typu: “No a co, však ty děti zabezpečí, ne?!”

Ale je hmotné zajištění vše? Není. A vím to, protože jsem si tím sama prošla a právě procházím. Mí rodiče se rozhodli pořídit si benjamínka v opravdu zralém věku pětačtyřiceti let. V době, kdy moji, už dávno dospělí, sourozenci odcházeli z domu, měli potřebu mít doma ještě nějakého toho mazla.

Na maturitní ples mi přišla čtyřiašedesátiletá maminka a o rok starší tatínek. Sourozenci vypadali na mé rodiče a rodiče na prarodiče. Nejsem nějaká fajnovka, nestydím se za věk svých rodičů a jsem jim vděčná za všechnu jejich lásku a péči, kterou mi dali. Ale…

Po maturitě jsem s úspěchem absolvovala vysokou školu, pak jsem našla zaměstnání a po svatbě jsem začala spolu se svým manželem plánovat miminko. Avšak v tu dobu dostal tatínek již třetí infarkt a musel strávit velmi dlouhý čas v nemocnici a i potom se šetřit. Maminka trpí Alzheimerovou nemocí. Tatínek po infarktu se o ni starat nemohl a do pečovatelského domu ji dát nechtěl.

A tak jsem nastoupila já. Oba rodiče bydlí se mnou a s mým manželem v rodinném domku a já se o ně starám. Ano, oni se starali o mě, takže je samozřejmostí, že se já postarám také o ně. Ale v době, kdy bych chtěla vozit kočárek a mít vlastní rodinu, jsem v jednom kole a sourozenci jsou příliš zaneprázdnění svými vlastními životy.

Život mi protéká mezi prsty v neustálém kolotoči práce, péče o dům a domácnost a také o dva stařičké rodiče. Maminka už příliš nevnímá, ale tatínek často pláče, cože mi to vlastně udělali. Že mi zkazili život. Ve chvílích, kdy už jsem opravdu vycucnutá na doraz, je odvážíme do sanatoria, které si samozřejmě musíme zaplatit a kde víkendový pobyt stojí pro jednoho z nich dva a půl tisíce. Když jsme zkusili sanatorium pro maminku na delší dobu, vrátila se nám po čtrnácti dnech s proleženinami a úplně přestala chodit. Trvalo mi dva dny, než jsem ji znovu rozchodila…

A tak bojuji. Bojuji, ale cítím, že mi dochází dech i síla a já se pomalu a jistě stávám ošetřovatelkou svým rodičům. Pokud budu chtít ještě mít miminko, měla bych si hodně rychle pospíšit. Nikdy bych totiž nedopustila, aby se mu stalo totéž co mně.

A věřte nebo ne, nemyslím si, že jsem sobec, když mi tohle vadí. Tohle je, podle mého názoru, nezodpovědnost rodičů vůči svým dětem!

Daniela

 
Reklama