Do redakce Ženy-in nám napsala paní Vladimíra z Farní charity ve Starém Kníně. Vylíčila příběh paní Boženky, se kterou se seznámila vloni v lednu. Do kanceláře Farní charity tehdy zavolala vnučka paní Boženky a poprosila o schůzku a o pomoc s dohledem její babičky...

Když jsme začali pečovat o paní Boženku, bylo jí již 89 let. Občas zapomínala, měla problémy s chůzí. Právě se vrátila z nemocníce, když jsem k ní přijela sepisovat žádost o asistenční službu. V nemocnici byla kvůli srdeční příhodě. Na schůzce byla i vnučka a společně jsme se domluvily na osmihodinové denní péči, a to šest hodin dopoledne a dvě navečer. Probraly jsme si, co má babička ráda, co jí nedělá dobře, trochu jsme si povídaly i o tom, co v životě prožila.

Postižená paní Božena TomanováMoje další návštěva už byla s asistentkou Baruškou, která v přirozeném domácím prostředí trávila s Boženkou osm hodin denně. Ze začátku byla stará paní dost odtažitá – zřejmě proto, že byla trochu zmatená a fakt, že na ni dohlíží cizí osoba, ji vůbec netěšil. Smutnila a nekomunikovala. Byla zvyklá hlavně na své dvě vnučky, které k smrti milovala. Ty za ní jezdily jednou za 14 dní o víkendu. Měly však svůj život a zaměstnání, a proto zajistily babičce naší asistentku, aby měly jistotu, že není doma sama, že je o ni dobře postaráno. A myslím, že opravdu bylo.

Krok za krokem se Boženka a asistentka sbližovaly a postupem času zjistily, že si rozumí a že si paní Boženka život bez Barušky už neumí představit. Společně chodily na procházky, vařily, uklízely, povídaly si a klábosily se sousedkou. Jedna druhé svěřovala i svá tajemství a problémy.

Životní příběh paní Boženky
Paní Boženka se narodila ve Vraném nad Vltavou. Vyučila se v Praze dámskou krejčovou. V 17 letech se na taneční zábavě seznámila se svým budoucím mužem. Manžel pracoval na vodních přehradách po celé republice, a tak často měnili místo bydliště. Stěhovali se vždy tam, kde se právě budovala nová vodní elektrárna.

Na jejich „toulkách“ republikou se jim narodil syn a později dcera. Nakonec zakotvili ve Štěchovicích, v krásném prostředí poblíž Vltavy. V roce 1985 zemřel manžel na následky mrtvice. Dcera pracuje jako účetní a bydlí se svým manželem v Liberci. Bohužel jsou oba alkoholici, a i když by se dcera o maminku ráda starala, díky své závislosti by péči nezvládala.

Syn paní Boženky žije v Praze a má dva syny. Ani on to nemá lehké. Následkem cukrovky přišel o obě nohy, a tak za matkou nemůže jezdit. Jsou spolu jen v telefonickém kontaktu. Když se matka dožaduje, aby přijel, jen odpovídá, že nemůže, protože ho bolí noha. Pravdu o amputaci totiž Božence nikdy neřekli, aby jí nepřidělávali bolest. Ale ani vnuci babičku nenavštěvují.

První projevy demence u paní Boženky
Vztah mezi asistentkou Baruškou a paní Boženkou byl víc než harmonický. Stará paní ji brala jako člena rodiny. Asistentka postupem času zjistila, co na paní Boženku platí, jak ji motivovat i jak ji naopak nechat, aby i ona mohla Barušku opečovávat. Často jako by si vyměnily role. Například během delší procházky měla asistentka obavy, aby se Boženka neunavila a zvládla i zpáteční cestu. Baruška proto řekla: „To jsem ale unavená, pojďme se vrátit, už mě bolí nohy," Paní Boženka uznala, že se tedy radši kvůli Barušce vrátí domů. A takovýchto fíglů měla naše asistentka víc.

Paní Boženka se celý život o někoho starat. Nejdříve o děti, pak o vnučky. Naše asistentka si tedy taky nechávala od paní Boženky radit a přijímala i její obětavou péči. Boženka ochotně Barušce radila, bavil ji její zájem. Baruška třeba věděla, že stařenka vždy kontroluje, zda má přezůvky. Aby jí udělala radost, často si je schválně zapomínala. A Boženka pak měla pocit, že se o ni musí postarat. Naštěstí nechápala, že ze strany asistentky je to vlastně hra. Hra, která paní Božence vlévala energii do žil, která jí dávala chuť do života.

Asistentka působila u Boženky přes rok, během kterého se zdravotním stavem klientky nebyly žádné zvláštní problémy. Až v týdnu, kdy měla Baruška dovolenou a měla ji zastoupit jiná pečovatelka. Pouto mezi klientkou a asistentkou bylo tak silné, že se paní Boženka raději nechala odvézt do nemocnice. Za týden zavolala Barušce, zda má po dovolené, že by se ráda vrátila domů. Tak jsme pochopili, jaká choroba ji vlastně postihla. Šlo o těsnou závislost.

Baruška si však postupně začala všímat, že se Božence zhoršuje paměť. Nevěděla, co je za den, kolik je hodin, opakovaně se ptala na stejnou věc. Ráno Baruška přijela k paní Božence, dohlédla na léky, trochu poklidila… Paní Boženka ji však začala upozorňovat, ať jde na autobus, aby se včas vrátila k dětem. Baruška jí v klidu vysvětlila kolik je hodin, že teprve před hodinou dorazila, že budou teprve vařit oběd a pak půjdou na procházku. Paní Boženka si to nechala vysvětlit a den pokračoval v poklidu.

Pak se ale paní Boženka začala toulat. Chodila kolem bytovky, bloudila a nedokázala najít cestu zpět. Často ráno přišla Baruška k paní Božence a našla ji venku celou prokřehlou. Spletla si čas a čekala venku třeba od pěti hodin se strachem, že snad Baruška nepřijde. Baruška jí vysvětlila, že by na ni nezapomněla. Poradila jí, ať si ráno pustila televizi, kde říkají, kolik je hodin. Odpolední návštěvy se také nemohla dočkat, a tak trávila čas u pořadu pro mateřské školky. Pár týdnů to fungovalo.

Pak se ale opět objevily problémy. O víkendu přijely vnučky. Boženka je ale ve své fantazii zaměnila za jistého Karla a Frantu s nějakými děvčaty. Baruška netušila, koho má popletená Boženka na mysli. Žádní mužští za ní přece nechodili.

Pak stará paní požádala Barušku, že spolu upečou Karlovi s Frantovi vánočku. Baruška pochopila, že si asi Boženka vzpomněla na své dva bratry. Ta však pečovatelce začala vyčítat, proč bratry vyhnala. Vše se opět urovnalo, ale asistentka mě pak často poprosila o radu, jak příště reagovat. Začaly jsme studovat odborné příručky o demenci. Zjistily jsme, že klientka musí mít pocit, že se o někoho stará. Asistentka ji proto nechala pomáhat v kuchyni, kde i když už nezvládla pracovat, pocit, že je potřebná, ji naprosto uspokojoval a uklidňoval. Bylo důležité zachovat její schopnosti.

Podle televize asistentka naučila Boženku rozpoznávat hodiny. Fungovalo i to, že se Baruška zajímala o staré lidové obyčeje. Schválně kladla paní Božence otázky, o kterých věděla, že na ně bude stařenka schopná odpovědět. To, že se chce Baruška od Boženky něco dozvědět, jí působilo velkou radost. Veselou náladu se asistentce podařilo navodit pěknou lidovou písničkou. Boženka si vzpomínala i na dlouhé sloky písní, které v mládí zpívala.

Hospitalizace
Byl normální den, po obědě u stařenky odjela Baruška domů. Doma na ni však čekal vzkaz od Boženčiny sousedky, ať ihned přijede. Paní Boženka se totiž opět vydala na cestu kolem bytovek, zamotala se jí hlava a spadla. Nezbylo nic jiného, než zavolat lékaře. Odnesla to noha v krčku, který, jak se ukázalo, zlomený naštěstí nebyl, pouze naražený. Nicméně paní Boženka skončila v nemocnici, později v LDN v Prosečnici.

Baruška ji byla párkrát i navštívit. Paní Boženka ji ihned poznala, a ptala se, co je v jejím bytě nového, a jestli se dobře stará o rybičky, a zda-li ji nezlobí upovídaná sousedka. Paní Boženka si myslela, že ona je sice pryč z domova, ale že Baruška tam pořád chodí. Stal se z ní ležící pacient, byla to úplně jiná paní Boženka, než jak jsem ji poznala. Je nám to všechno moc líto, byl květen 2006, kdy paní Boženka opustila svůj domov. Jsme v kontaktu s její vnučkou, která však už vidí její návrat domů jako nereálný.

Boženka byla vždy pokorná a poslušná, proto i v nemocnici poslouchá, nepláče, ale je odevzdaná svému osudu. Možná, že v skrytu duše doufá, že se vrátí domů, možná už to vzdala. Můj příběh o „starostlivé“ paní Božence v žádném případě není veselý. Nevíme, jak by dlouho za pomocí naší asistentky mohla zůstat doma, kdyby nedošlo k úrazu. Její stav se zhoršoval každým dnem.

Při asistenci u našich klientů si vždy uvědomujeme, že je stáří neustálý boj o lidskou důstojnost a my jsme tu proto, abychom ji pomohli najít.

Autorka: Vladimíra Řídká – vedoucí charitních sociálních služeb ve středisku Nový Knín

Co je to demence a jak se projevuje?
Ačkoli slovo demence má většina z nás spojeno se stářím, není normálním průvodním znakem stárnutí. Jedná se o projev nemoci. Nejčastěji vzniká v důsledku Alzheimerovy choroby, ale může se vyskytnout i u jiných onemocnění, např. u Parkinsonovy choroby nebo jako důsledek cévní mozkové příhody.

Demence je průvodním projevem degenerativních procesů v mozku, při nichž dochází k narušení nervových buněk a spojení mezi nimi. Nastupuje pozvolna, postupně se rozvíjí a prohlubuje. Vede postupně ke stále větší závislosti nemocného na pomoci druhých a končí úplnou ztrátou soběstačnosti.

U nemocného si nejspíše všimneme poruch krátkodobé paměti. Nepamatuje si, co měl před chvílí k obědu a že vůbec něco jedl. Nevzpomene si na nedávnou událost, třeba návštěvu dětí. Často nás může zmást, že si pamatuje básničku ze školy, ale neví, jaký je den. V pozdějších stádiích nemoci dokonce nemusí poznávat své nejbližší. I když se mu mohou vybavit detaily nějaké dávno zapomenuté události, zapomene, jak se dostane domů.

U člověka s demencí rovněž zaznamenáváme potíže s vyjadřováním. Těžko nachází správná slova, aby nám sdělil to, co nám sdělit chce. Místo jednoduchého slova použije komplikovaný opis, některá slova nahradí slovy podobného významu. Neznamená to, že by neměl žádné myšlenky, potřeby či přání - jenom je nedovede vyjádřit.

S demencí souvisí obvykle také porucha orientace v čase a prostoru - nemocný se obtížně orientuje v nových situacích, v neznámém prostředí, ale může se dokonce ztrácet i v místech, která dobře zná, např. ve vlastním bytě.

Demence postihuje velmi brzy též schopnost provádět různé činnosti, zpočátku ty složitější, jako je řízení auta či vyřizování finančních záležitostí. Později člověk s demencí nedokáže zvládnout ani jednoduché a jemu dobře známé každodenní aktivity, jako je vaření, úklid, nakupování, osobní hygiena či oblékání.

Jestliže lépe porozumíme tomu, čím je demence způsobena, budeme si moci lépe vysvětlit některé její projevy v chování konkrétního člověka. Vinu za problematické chování pak nebudeme připisovat nemocné osobě samotné, ale její nemoci. To nám umožní navázat s takovým člověkem lepší vztah.

Desatero komunikace s pacienty se syndromem demence

1.  Při komunikaci omezujeme rušivé a rozptylující vlivy prostředí (např. rozhlasové vysílání), ujistíme se, že pacient dobře slyší, že má správně nastaveny kompenzační pomůcky (naslouchadla) a že netrpí komunikační poruchou ve smyslu afázie (ztráta schopnosti řeči, porucha řeči způsobená narušením řečových center v mozku).
2.  Pacienta povzbuzujeme vlídným zájmem, usilujeme o klidné chování a pozitivní výraz, omezujeme prudké pohyby a přecházení, zůstáváme v zorném poli pacienta.
3.  Mluvíme srozumitelně, pomalu a v krátkých větách.
4.  V hovoru se vyhýbáme odborným výrazům, frázím či ironicky míněným protimluvům, používáme výrazy pacientovi známé a přiměřené. Používáme přímá pojmenování, vyhýbáme se zájmenům a pokud lze, tak na předměty, osoby, části těla, o nichž hovoříme, ukazujeme. Pokud pacient něco správně nepochopil, použijeme pokud možno jinou formulaci a neopakujeme stejná slova.
5.  Aktivně navazujeme a udržujeme oční kontakt a průběžně ověřujeme, zda pacient našim informacím správně porozuměl, důležité údaje píšeme navíc na list papíru. Pro získání pozornosti, případně pro zklidnění používáme dotek.
6.  Využíváme neverbální komunikaci, mimiku, dotek a tyto projevy sledujeme a umožňujeme i u pacienta, jsme vnímaví k projevům úzkosti, strachu, deprese, bolesti.
7.  Dáme jasně najevo, pokud odcházíme a zopakujeme, zda jen na chvíli (vrátíme se, komunikace či zdravotnická procedura neskončila), nebo zda konzultace skončila.
8.  Pacienta nepodceňujeme, komunikaci neomezujeme, ale přizpůsobujeme jeho schopnostem. Právě nemocné se syndromem demence pečlivě informujeme o povaze a důvodu vyšetření či léčebném výkonu, kterým se mají podrobit. Během výkonu s nimi komunikujeme, uklidňujeme je, postup komentujeme.
9.  Aktivně chráníme důstojnost lidí trpících syndromem demence, bráníme jejich ponižování, posilujeme jejich autonomii a možnost rozhodovat o sobě.
10.  Při komunikaci posilujeme orientaci pacienta osobou, místem i časem, oslovujeme jej důstojně jménem a nebo tak, jak si sám přeje či vyžaduje.

Téma péče o staré lidi - seniory se týká každého z nás. Bohužel ne každý z nás ví, jak se o starého člověka dobře postarat. Proto Farní charita Starý Knín nově otevřela webové stránky www.socialnipece.cz, kde se lidé mohou dozvědět, jak pomoci seniorům.

Farní charita přináší možné řešení tohoto problému - projekt Rozvoj a reintegrace, který je primárně zaměřen na rozvoj Domácí sociální péče pro seniory a zaměstnávání žen v regionech. V tuto chvíli je díky projektu „Rozvoj a Neintegrace“ poskytována péče 400 seniorům a zaměstnáno 70 žen.

Připadá vám humánní „odložit“ starého příbuzného stiženého Alzheimerovou či Parkinsonovou chorobou do léčebny? Jsou naše zdravotnická zařízení na takové úrovni, že postiženým rodinu vynahradí? Postarala byste se o nemocné rodiče vy sama? Posloužila byste jim i za cenu, že byste musela opustit zaměstnání?

Reklama