Bulvár

Stáří není demence

Do redakce Ženy-in nám napsala paní Vladimíra z Farní charity ve Starém Kníně. Vylíčila příběh paní Boženky, se kterou se seznámila vloni v lednu. Do kanceláře Farní charity tehdy zavolala vnučka paní Boženky a poprosila o schůzku a o pomoc s dohledem její babičky...

Když jsme začali pečovat o paní Boženku, bylo jí již 89 let. Občas zapomínala, měla problémy s chůzí. Právě se vrátila z nemocníce, když jsem k ní přijela sepisovat žádost o asistenční službu. V nemocnici byla kvůli srdeční příhodě. Na schůzce byla i vnučka a společně jsme se domluvily na osmihodinové denní péči, a to šest hodin dopoledne a dvě navečer. Probraly jsme si, co má babička ráda, co jí nedělá dobře, trochu jsme si povídaly i o tom, co v životě prožila.

Postižená paní Božena TomanováMoje další návštěva už byla s asistentkou Baruškou, která v přirozeném domácím prostředí trávila s Boženkou osm hodin denně. Ze začátku byla stará paní dost odtažitá – zřejmě proto, že byla trochu zmatená a fakt, že na ni dohlíží cizí osoba, ji vůbec netěšil. Smutnila a nekomunikovala. Byla zvyklá hlavně na své dvě vnučky, které k smrti milovala. Ty za ní jezdily jednou za 14 dní o víkendu. Měly však svůj život a zaměstnání, a proto zajistily babičce naší asistentku, aby měly jistotu, že není doma sama, že je o ni dobře postaráno. A myslím, že opravdu bylo.

Krok za krokem se Boženka a asistentka sbližovaly a postupem času zjistily, že si rozumí a že si paní Boženka život bez Barušky už neumí představit. Společně chodily na procházky, vařily, uklízely, povídaly si a klábosily se sousedkou. Jedna druhé svěřovala i svá tajemství a problémy.

Životní příběh paní Boženky
Paní Boženka se narodila ve Vraném nad Vltavou. Vyučila se v Praze dámskou krejčovou. V 17 letech se na taneční zábavě seznámila se svým budoucím mužem. Manžel pracoval na vodních přehradách po celé republice, a tak často měnili místo bydliště. Stěhovali se vždy tam, kde se právě budovala nová vodní elektrárna.

Na jejich „toulkách“ republikou se jim narodil syn a později dcera. Nakonec zakotvili ve Štěchovicích, v krásném prostředí poblíž Vltavy. V roce 1985 zemřel manžel na následky mrtvice. Dcera pracuje jako účetní a bydlí se svým manželem v Liberci. Bohužel jsou oba alkoholici, a i když by se dcera o maminku ráda starala, díky své závislosti by péči nezvládala.

Syn paní Boženky žije v Praze a má dva syny. Ani on to nemá lehké. Následkem cukrovky přišel o obě nohy, a tak za matkou nemůže jezdit. Jsou spolu jen v telefonickém kontaktu. Když se matka dožaduje, aby přijel, jen odpovídá, že nemůže, protože ho bolí noha. Pravdu o amputaci totiž Božence nikdy neřekli, aby jí nepřidělávali bolest. Ale ani vnuci babičku nenavštěvují.

První projevy demence u paní Boženky
Vztah mezi asistentkou Baruškou a paní Boženkou byl víc než harmonický. Stará paní ji brala jako člena rodiny. Asistentka postupem času zjistila, co na paní Boženku platí, jak ji motivovat i jak ji naopak nechat, aby i ona mohla Barušku opečovávat. Často jako by si vyměnily role. Například během delší procházky měla asistentka obavy, aby se Boženka neunavila a zvládla i zpáteční cestu. Baruška proto řekla: „To jsem ale unavená, pojďme se vrátit, už mě bolí nohy," Paní Boženka uznala, že se tedy radši kvůli Barušce vrátí domů. A takovýchto fíglů měla naše asistentka víc.

Paní Boženka se celý život o někoho starat. Nejdříve o děti, pak o vnučky. Naše asistentka si tedy taky nechávala od paní Boženky radit a přijímala i její obětavou péči. Boženka ochotně Barušce radila, bavil ji její zájem. Baruška třeba věděla, že stařenka vždy kontroluje, zda má přezůvky. Aby jí udělala radost, často si je schválně zapomínala. A Boženka pak měla pocit, že se o ni musí postarat. Naštěstí nechápala, že ze strany asistentky je to vlastně hra. Hra, která paní Božence vlévala energii do žil, která jí dávala chuť do života.

Asistentka působila u Boženky přes rok, během kterého se zdravotním stavem klientky nebyly žádné zvláštní problémy. Až v týdnu, kdy měla Baruška dovolenou a měla ji zastoupit jiná pečovatelka. Pouto mezi klientkou a asistentkou bylo tak silné, že se paní Boženka raději nechala odvézt do nemocnice. Za týden zavolala Barušce, zda má po dovolené, že by se ráda vrátila domů. Tak jsme pochopili, jaká choroba ji vlastně postihla. Šlo o těsnou závislost.

Baruška si však postupně začala všímat, že se Božence zhoršuje paměť. Nevěděla, co je za den, kolik je hodin, opakovaně se ptala na stejnou věc. Ráno Baruška přijela k paní Božence, dohlédla na léky, trochu poklidila… Paní Boženka ji však začala upozorňovat, ať jde na autobus, aby se včas vrátila k dětem. Baruška jí v klidu vysvětlila kolik je hodin, že teprve před hodinou dorazila, že budou teprve vařit oběd a pak půjdou na procházku. Paní Boženka si to nechala vysvětlit a den pokračoval v poklidu.

Pak se ale paní Boženka začala toulat. Chodila kolem bytovky, bloudila a nedokázala najít cestu zpět. Často ráno přišla Baruška k paní Božence a našla ji venku celou prokřehlou. Spletla si čas a čekala venku třeba od pěti hodin se strachem, že snad Baruška nepřijde. Baruška jí vysvětlila, že by na ni nezapomněla. Poradila jí, ať si ráno pustila televizi, kde říkají, kolik je hodin. Odpolední návštěvy se také nemohla dočkat, a tak trávila čas u pořadu pro mateřské školky. Pár týdnů to fungovalo.

Pak se ale opět objevily problémy. O víkendu přijely vnučky. Boženka je ale ve své fantazii zaměnila za jistého Karla a Frantu s nějakými děvčaty. Baruška netušila, koho má popletená Boženka na mysli. Žádní mužští za ní přece nechodili.

Pak stará paní požádala Barušku, že spolu upečou Karlovi s Frantovi vánočku. Baruška pochopila, že si asi Boženka vzpomněla na své dva bratry. Ta však pečovatelce začala vyčítat, proč bratry vyhnala. Vše se opět urovnalo, ale asistentka mě pak často poprosila o radu, jak příště reagovat. Začaly jsme studovat odborné příručky o demenci. Zjistily jsme, že klientka musí mít pocit, že se o někoho stará. Asistentka ji proto nechala pomáhat v kuchyni, kde i když už nezvládla pracovat, pocit, že je potřebná, ji naprosto uspokojoval a uklidňoval. Bylo důležité zachovat její schopnosti.

Podle televize asistentka naučila Boženku rozpoznávat hodiny. Fungovalo i to, že se Baruška zajímala o staré lidové obyčeje. Schválně kladla paní Božence otázky, o kterých věděla, že na ně bude stařenka schopná odpovědět. To, že se chce Baruška od Boženky něco dozvědět, jí působilo velkou radost. Veselou náladu se asistentce podařilo navodit pěknou lidovou písničkou. Boženka si vzpomínala i na dlouhé sloky písní, které v mládí zpívala.

Hospitalizace
Byl normální den, po obědě u stařenky odjela Baruška domů. Doma na ni však čekal vzkaz od Boženčiny sousedky, ať ihned přijede. Paní Boženka se totiž opět vydala na cestu kolem bytovek, zamotala se jí hlava a spadla. Nezbylo nic jiného, než zavolat lékaře. Odnesla to noha v krčku, který, jak se ukázalo, zlomený naštěstí nebyl, pouze naražený. Nicméně paní Boženka skončila v nemocnici, později v LDN v Prosečnici.

Baruška ji byla párkrát i navštívit. Paní Boženka ji ihned poznala, a ptala se, co je v jejím bytě nového, a jestli se dobře stará o rybičky, a zda-li ji nezlobí upovídaná sousedka. Paní Boženka si myslela, že ona je sice pryč z domova, ale že Baruška tam pořád chodí. Stal se z ní ležící pacient, byla to úplně jiná paní Boženka, než jak jsem ji poznala. Je nám to všechno moc líto, byl květen 2006, kdy paní Boženka opustila svůj domov. Jsme v kontaktu s její vnučkou, která však už vidí její návrat domů jako nereálný.

Boženka byla vždy pokorná a poslušná, proto i v nemocnici poslouchá, nepláče, ale je odevzdaná svému osudu. Možná, že v skrytu duše doufá, že se vrátí domů, možná už to vzdala. Můj příběh o „starostlivé“ paní Božence v žádném případě není veselý. Nevíme, jak by dlouho za pomocí naší asistentky mohla zůstat doma, kdyby nedošlo k úrazu. Její stav se zhoršoval každým dnem.

Při asistenci u našich klientů si vždy uvědomujeme, že je stáří neustálý boj o lidskou důstojnost a my jsme tu proto, abychom ji pomohli najít.

Autorka: Vladimíra Řídká – vedoucí charitních sociálních služeb ve středisku Nový Knín

Co je to demence a jak se projevuje?
Ačkoli slovo demence má většina z nás spojeno se stářím, není normálním průvodním znakem stárnutí. Jedná se o projev nemoci. Nejčastěji vzniká v důsledku Alzheimerovy choroby, ale může se vyskytnout i u jiných onemocnění, např. u Parkinsonovy choroby nebo jako důsledek cévní mozkové příhody.

Demence je průvodním projevem degenerativních procesů v mozku, při nichž dochází k narušení nervových buněk a spojení mezi nimi. Nastupuje pozvolna, postupně se rozvíjí a prohlubuje. Vede postupně ke stále větší závislosti nemocného na pomoci druhých a končí úplnou ztrátou soběstačnosti.

U nemocného si nejspíše všimneme poruch krátkodobé paměti. Nepamatuje si, co měl před chvílí k obědu a že vůbec něco jedl. Nevzpomene si na nedávnou událost, třeba návštěvu dětí. Často nás může zmást, že si pamatuje básničku ze školy, ale neví, jaký je den. V pozdějších stádiích nemoci dokonce nemusí poznávat své nejbližší. I když se mu mohou vybavit detaily nějaké dávno zapomenuté události, zapomene, jak se dostane domů.

U člověka s demencí rovněž zaznamenáváme potíže s vyjadřováním. Těžko nachází správná slova, aby nám sdělil to, co nám sdělit chce. Místo jednoduchého slova použije komplikovaný opis, některá slova nahradí slovy podobného významu. Neznamená to, že by neměl žádné myšlenky, potřeby či přání - jenom je nedovede vyjádřit.

S demencí souvisí obvykle také porucha orientace v čase a prostoru - nemocný se obtížně orientuje v nových situacích, v neznámém prostředí, ale může se dokonce ztrácet i v místech, která dobře zná, např. ve vlastním bytě.

Demence postihuje velmi brzy též schopnost provádět různé činnosti, zpočátku ty složitější, jako je řízení auta či vyřizování finančních záležitostí. Později člověk s demencí nedokáže zvládnout ani jednoduché a jemu dobře známé každodenní aktivity, jako je vaření, úklid, nakupování, osobní hygiena či oblékání.

Jestliže lépe porozumíme tomu, čím je demence způsobena, budeme si moci lépe vysvětlit některé její projevy v chování konkrétního člověka. Vinu za problematické chování pak nebudeme připisovat nemocné osobě samotné, ale její nemoci. To nám umožní navázat s takovým člověkem lepší vztah.

Desatero komunikace s pacienty se syndromem demence

1.  Při komunikaci omezujeme rušivé a rozptylující vlivy prostředí (např. rozhlasové vysílání), ujistíme se, že pacient dobře slyší, že má správně nastaveny kompenzační pomůcky (naslouchadla) a že netrpí komunikační poruchou ve smyslu afázie (ztráta schopnosti řeči, porucha řeči způsobená narušením řečových center v mozku).
2.  Pacienta povzbuzujeme vlídným zájmem, usilujeme o klidné chování a pozitivní výraz, omezujeme prudké pohyby a přecházení, zůstáváme v zorném poli pacienta.
3.  Mluvíme srozumitelně, pomalu a v krátkých větách.
4.  V hovoru se vyhýbáme odborným výrazům, frázím či ironicky míněným protimluvům, používáme výrazy pacientovi známé a přiměřené. Používáme přímá pojmenování, vyhýbáme se zájmenům a pokud lze, tak na předměty, osoby, části těla, o nichž hovoříme, ukazujeme. Pokud pacient něco správně nepochopil, použijeme pokud možno jinou formulaci a neopakujeme stejná slova.
5.  Aktivně navazujeme a udržujeme oční kontakt a průběžně ověřujeme, zda pacient našim informacím správně porozuměl, důležité údaje píšeme navíc na list papíru. Pro získání pozornosti, případně pro zklidnění používáme dotek.
6.  Využíváme neverbální komunikaci, mimiku, dotek a tyto projevy sledujeme a umožňujeme i u pacienta, jsme vnímaví k projevům úzkosti, strachu, deprese, bolesti.
7.  Dáme jasně najevo, pokud odcházíme a zopakujeme, zda jen na chvíli (vrátíme se, komunikace či zdravotnická procedura neskončila), nebo zda konzultace skončila.
8.  Pacienta nepodceňujeme, komunikaci neomezujeme, ale přizpůsobujeme jeho schopnostem. Právě nemocné se syndromem demence pečlivě informujeme o povaze a důvodu vyšetření či léčebném výkonu, kterým se mají podrobit. Během výkonu s nimi komunikujeme, uklidňujeme je, postup komentujeme.
9.  Aktivně chráníme důstojnost lidí trpících syndromem demence, bráníme jejich ponižování, posilujeme jejich autonomii a možnost rozhodovat o sobě.
10.  Při komunikaci posilujeme orientaci pacienta osobou, místem i časem, oslovujeme jej důstojně jménem a nebo tak, jak si sám přeje či vyžaduje.

Téma péče o staré lidi - seniory se týká každého z nás. Bohužel ne každý z nás ví, jak se o starého člověka dobře postarat. Proto Farní charita Starý Knín nově otevřela webové stránky www.socialnipece.cz, kde se lidé mohou dozvědět, jak pomoci seniorům.

Farní charita přináší možné řešení tohoto problému - projekt Rozvoj a reintegrace, který je primárně zaměřen na rozvoj Domácí sociální péče pro seniory a zaměstnávání žen v regionech. V tuto chvíli je díky projektu „Rozvoj a Neintegrace“ poskytována péče 400 seniorům a zaměstnáno 70 žen.

Připadá vám humánní „odložit“ starého příbuzného stiženého Alzheimerovou či Parkinsonovou chorobou do léčebny? Jsou naše zdravotnická zařízení na takové úrovni, že postiženým rodinu vynahradí? Postarala byste se o nemocné rodiče vy sama? Posloužila byste jim i za cenu, že byste musela opustit zaměstnání?

   
22.02.2008 - Společnost - autor: Marie Šrámková

Další příspěvky

Komentáře:

  1. avatar
    [52] majdulína [*]

    Daniela_: Já si vybrala veškerou dovolenou, zdravotní stav se stále zhoršoval - a to hodně rychle. Stavy agresívního chování - většinou v noci, to si pak člověk neví rady. Ráno se ptala, jestli je vše v pořádku, protože tušila, že k něčemu došlo, ale nepamatovala si o co šlo.

    superkarma: 0 26.02.2008, 21:56:55
  2. avatar
    [51] majdulína [*]

    Daniela_: Právě, to je ta hrůza. Ale i kdybyste nebyly do večera v práci, nebylo by za chvíli možné se o ni dobře starat.

    superkarma: 0 26.02.2008, 21:50:57
  3. avatar
    [50] Lilinka [*]

    Mialau: To se má tvoje ségra ovšem čím chlubit.

    superkarma: 0 26.02.2008, 17:22:43
  4. [49] Daniela_ [*]

    A je to tady Včera jsme přivezli babi po 2týdnech z nemocnice a její stav se kriticky zhoršil.Ani si nepamatuje,že v tom bytě bydlí.Ráno jí volám,aby si nezapomněla vzít léky a nezvedá to.Zkouším to každých 5 minut a nic.Tak prostě řeknu šéfovi,že musím odejít,že mu to pak vysvětlím.Jedu 20km k babičce a nemůžu se dostat do bytu.Má zamčeno a na dveřích řetízek.Zvonek drnčí na celej barák,bouchám,volám a nic.První co vás napadne,že se jí něco stalo.Chlap od vedle mi pomohl vylomit dveře,než jsem našla babičku prolítla jsem celý byt.Ona od včerejšího večera,co jsme jí přivezli nevylezla z postele,nevzala si léky, nejedla ani nebyla na záchodě!Totální bezmoc tohle řešit.Jediné co doktorka řekla je,že jde okamžite zajistit převoz na LDN Po 12 hodině se dozvím,co s babičkou bude dál.Já,mamka i teta jsme do večera v práci a nejsme schopné se o ní postarat,jak potřebuje.Obávám se toho nejhoršího,jak jednou půjde na LDN,už z ní nikdy neodejde

    superkarma: 0 26.02.2008, 11:42:58
  5. avatar
    [48] Vivian [*]

    *Kotě*: já vím taky o eldéenkách svoje Ani nevím, jestli tu vůbec existuje nějaká dobrá... Osobně bych se asi snažila o nějaký kompromis, o všestranně optimální řešení... Ono taky dost záleží na stavu toho člověka. Pokud "jen" blbne tím stylem, že zapomíná jíst nebo není schopen se umýt, tak se to doma ještě dá, ale pokud se ta demence projevuje stavy těžké zmatenosti nebo agresivity, tak už může být domácí péče nedostatečná, neřku-li přímo nebezpečná... Když ti bude babička po nocích utíkat z domu, že musí na vlak, nebo na tebe vezme nůž a bude na tebe řvát ty nejsprostší nadávky a obviňovat tě z těch nejhorších věcí, tak to asi dlouho nevydržíš... Navíc když musíš obstarat svoji rodinu a ještě k tomu pracovat...

    superkarma: 0 25.02.2008, 20:24:00
  6. [47] Mialau [*]

    Moje ségra pracuje v důchoďáku. Onehdá mi vyprávěla, že přišla na pokoj zkontrolovat nějakou starou paní, co má hrozný bolesti a vůbec už se sama nehne a ta paní tam ležela bez deky při otevřenym okně, venku mráz... Že prej už tam takhle ležela dvě hodiny a nikdo jí ani po volání nepřišel to okno zavřít a přikrýt jí.... tohle je prostě strašný....

    superkarma: 0 25.02.2008, 15:37:11
  7. avatar
    [46] tyrkys [*]

    átéčko: nejsem razantně pro LDN, ale třeba u babičky to nešlo jinak, než jí dát do pečovateláku. Bydlíme všichni daleko, táta (její syn) invalida, ... Našli jsme pro ni ale úžasný DD se specializovanou péčí pro nemocné Alzheimrem a všichni, od doktorů po uklízečky, tam byli strašně milí a vstřícní. Babička, ač už jí to skoro vůbec nemyslelo, tam žila ještě skoro dva roky, bohužel si pak zlomila krček a do tří měsíců zemřela.
    http://www.ddnachod.cz/

    superkarma: 0 24.02.2008, 21:47:37
  8. avatar
    [45] átéčko [*]

    Josefa:

    superkarma: 0 24.02.2008, 21:42:42
  9. avatar
    [44] átéčko [*]

    *Kotě*: Souhlasím s tebou , s každým tvým slovem.
    Já nejsem tak razantnně pro LDN, jako některé ž-in. Vím, co je starat se o někoho a hluboce smekám před každým, kdo se dokáže starat citlivě a s úctou o staré lidi.
    Mám staré rodiče, zrova na dnes jsem je navštívila...jak ti se dokážou pohádat kvůli metr dlouhému špagátku!!!! ...ještě teď je mi z toho špatně, jak z té hádky vyplouvaly na povrch léta skrývaná témata k tisícům hádek...Ještě že žijí oba. Ještě že tohle nemusím poslouchat každý den....

    superkarma: 0 24.02.2008, 21:42:05
  10. avatar
    [43] Josefa [*]

    O své rodiče jsem se starala až do jejich smrti,ale péči o svého manžela,který onemocněl Alzheimerovou nemoci už jsem po téměř pětileté péči přestala zvládat.Nikomu ani svému nejhoršímu nepříteli nepřejí pečovat o člověka s touto nemocí.Jeho agresivní chování jsem zvládala za pomoci psycholožky,ale už jsem nebyla schopná denně prát jeho pokálené oblečení a povlečení postele.Já sama jsem po 4 operacích nádorů v prsou,naštěstí nebyly zhoubné,operaci nohy,artroze ramenních a kýčelních kloubů.I když, dokud byl ještě manžel zdravý,tak jsem si dostatečně užila z jeho strany psaychického i fyzického teroru, tak jsem se snažila o něj pečovat,ale už jsem opravdu nemohla a psychicky jsem se složila.Manželova lékařka,můj lékař také sousdé v domě mi radili,abych ho dala do LDN,že to nevydržím.

    superkarma: 0 24.02.2008, 21:21:11
  11. [42] UVita [*]

    Pracuji jako osobní asistentka u paní postižené Azheimerovou chorobou. Ten článek jako by popisoval náš vztah. Někdy je to opravdu těžké, lidé s touto nemocí jsou náladoví. Ale poku si k nim ten druhý najde cestu,raduje se z každého úspěchu, který se podaří.Moje klientka třeba moc nekomunikovala,nechtěla poslouchat žádnou četbu, nejevila o noc zájem. Dnes čeká, kdy začnu číst a vyhlíží mě, kdy se objevím. Je to někdy dojemné. Tato práce mě hrozně baví pomáhat starším lidem. Myslím si, že lidé, kteří tráví tuto část života ve svém prostředí, lépe se vyrovnávají se svými chorobami a stářím. Když už se nemůže rodina sama postarat o svého blízkého, je dobře, když tak učiní prostřednictvím asistentů.

    superkarma: 0 24.02.2008, 20:03:11
  12. avatar
    [41] micinka.juli [*]

    když jsem čekala syna, bydleli jsme s mými rodiči a táta měl Alzheimera. zpočátku byl poměrně v pohodě, pak se začal občas ztrácet, to ale bylo ještě dobré, když začal být agresivní, bylo hůř. v noci, když šel na wc si jednou spletl cestu zpět a šel si lehnout do mé postele, kdybych se nevzbudila, tak si mi sednul na břicho . od té doby jsem se v ložnici zamykala.
    pak jsem byla doma skoro pořád já, mimi a nemocný otec. musím přiznat, že jsem se někdy bála jít jenom na wc, aby náhodou něco neprovedl miminku
    po letech jsem se od mámy dozvěděla, že si na mě koupil sekeru, protože jsem mu údajně kradla jeho knihy.
    když už jsme z něj byly s mámou obě docela na nervy, tak mu máma vyřídila LDN - mimo Prahu a jak to šlo, tak jsme za ním všichni jezdili, já s kočárem ovšem nejméně takže jsem ho viděla naposled asi tak týden před tím, než zemřel. byl tam necelé 3 měsíce. máma mu vyřizovala domov důchodců s celodenní péčí. nejhorší bylo, že ze sociálky zavolala paní asi dva dny po jeho smrti a říká, že je to vyřízené. takový knedlík v krku jsem fakt dlouho neměla
    nejhorší bylo, když mě a mámu sestra obvinila, že jsme se táty zbavily, to mi teda zvedlo mandle a pořádně jsem ji seřvala. ona bydlela u babičky, která byla až do svých 90 naprosto soběstačná, táta byl spíš jako druhé malé dítě v rodině.
    vždycky, když pak byl syn přecitlivělý, říkám si, že moje těhotenství v přítomnosti táty bylo životu nebezpečné
    babička zemřela loni, byli jí 93,5 let a pouze poslední necelý rok byla už rezignovaná (dokonce nám už nenadávala), máma ji měla doma poslední dva roky, zpočátku chodila i ven a komunikovala, pak víc ležela, ale pořád se s námi bavila a "hádala se", jak přestala, věděli jsme, že je to špatné.
    máma z toho vypětí málem ztratila sluch, na babičku se muselo skoro křičet, odmítala nosit naslouchátka a nám tvrdila, že jenom šeptáme. je to teď akorát půl roku a máma se pomalu vrací k normálu.
    bábi byla taková "jedovatá" (v dobrém) tak by se jí jistě líbilo ukládání urny. hrobník sice vykopal díru na urnu, ale pak se někde opil a ztratil se. takže musel přijít jiný a urnu uložit. tchyně sestry mi říkala, že naše ironická bábi se musí tam nahoře válet smíchy, jak to má pěkný . ten hrobník si musel myslet, že jsme fakt šílená rodina, my se tam káceli smíchy... ono to nebylo poprvé, když jsme před 16 lety pohřbívali tátu, tak hrobníci pro změnu vykopali díru do vedlejšího hrobu (ještě, že jenom na urnu )

    superkarma: 0 24.02.2008, 12:02:37
  13. avatar
    [40] Suzanne [*]

    majdulína: to se dlouho zvládat nedá

    superkarma: 0 24.02.2008, 02:09:27
  14. avatar
    [39] majdulína [*]

    paníliška: Prosim a dokážeš poradit, jak se zachovat u člověka, který se rozhodne (díky demenci), že nemůže chodit. Na WC jakž takž dojde s pomocí a zpět ne, lehne si na zem. Jsem sama doma a 82 kg při svých 54 kilech teda neunesu. Tak jí vláčám po zemi za ruku. To se dlouho zvládat nedá.

    superkarma: 0 24.02.2008, 01:50:20
  15. avatar
    [38] majdulína [*]

    Suzanne: Navštěvuji ji 4-5x týdně, nosím jí jídlo, protože říká, že má hlad. No nevím, možná si nepamatuje, že jedla. Někdy ani neví kdo jsem, ale pamatuje si některé lidi ze svého života. Mého manžela pozná vždy, i když si občas nerozuměli. A je ráda když ho teď vidí.

    superkarma: 0 24.02.2008, 01:39:52
  16. avatar
    [37] Suzanne [*]

    majdulína: Pokud k péči nejsou dobré podmínky, tím myslím kupříkladu víc členů rodiny ochotných pečovat, dostatek prostoru (vlastní pokoj, popř. byt pro nemocného), financí (k zaplacení občasných pečovacích služeb, aby člověk sám mohl zregenerovat) apod., ale hlavně sil!!! (a někdy se jich prostě nedostává), pak je zbytečné si něco vyčítat. To, co popisuješ, se dá vydržet chvíli, ale dlouhodobě z toho je člověk na mrtvici. Jestli jste s maminkou v kontaktu a navštěvujete ji, tak si nic nevyčítej. Věřím, žes to vyřešila nejlépe, jak jsi mohla.

    superkarma: 0 24.02.2008, 01:00:23
  17. avatar
    [36] majdulína [*]

    Vivian:Pořád mě to deptá, mám výčitky, přemýšlým, jestli se to nedalo udělat líp. Ale na nic lepšího jsem nepřišla.

    superkarma: 0 24.02.2008, 00:43:11
  18. avatar
    [35] majdulína [*]

    Vivian: Ahojda, potěšila jsi mě. Maminku jsme měli doma, vždy v l hod. v noci přišla do ložnice, rozsvítila tam a pravila, že nemůže spát a co má dělat. To byly ještě dobré dny. Pak chtěla volat pohotovost - bezdůvodně. Když jsem to odmítla, řekla, že rozbije okno a že jí tak doktora někto zavolá. Pak bouchala do zdi. Když jsem jí řekla, že musím v 5 hod. vstávat do práce, tak jí to nezajímalo. Teď je už 1,5 roku na LDN. Je to dost hrozný, ale to co doma prováděla, to bych nebyla dál schopná zvládat - i kdybych do práce přestala chodit.

    superkarma: 0 24.02.2008, 00:40:30

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [34] paníliška [*]

    Práve proto, že mám zdravotnické vzdělání, dlouholetou praxi v nemocnicích a krátce i v LDN, své příbuzné, bude-li to jen trochu možné, tam prostě nedám. Souhlasím s příspěvkem 32 a před takto fungující rodinou smekám.

    superkarma: 0 23.02.2008, 22:06:32
  2. avatar
    [33] Suzanne [*]

    *Kotě*:
    Máte to zařízené úžasným způsobem! Nicméně možná to děda neměl pomotané, prostě se rozhodl, že půjde a člověk to musí respektovat Ale máš pravdu, většině LDN tu péči příliš nevěřím. Tahle jedna LDN, o které mluvím, se specializuje na "rozchození" lidí po operacích.

    superkarma: 0 23.02.2008, 19:15:41
  3. avatar
    [32] *Kotě* [*]

    Suzanne: vím, že je to těžké, když se nezapojí celá rodina nebo když je daleko, o tom žádná Nás je na to minimálně šest a střídáme se, máme rozdělené úkoly. Někdo vozí babi po doktorech, někdo vaří, někdo se u ní střídá... tak není na nikom celé břemeno péče. Máme štěstí (nebo babi má štěstí), že obě její dcery, zeťové i vnoučata jsou všichni ochotní pomáhat. Donedávna jsme k tomu ještě měli dědu, ten už bohužel zemřel, právě v eldéence, kam šel na vlastní žádost a proti naší vůli (holt už to měl taky v hlavě pomotané, měl pocit, že mu tam bude líp než doma... no, měsíc si tam pobyl)

    Ta "péče" v LDN je MMCH dost hrozná, aspoň v té naší teda byla... pacienti se tam berou jako předměty, nikdo pochopitelně nedohlédne na to, jestli staroušek denně chodí, jestli jí, pije, jestli se myje, převléká... jenom leží a čumí do stropu? Žádný problém... eldéenky jsou továrny na smrt

    superkarma: 0 23.02.2008, 17:28:36
  4. avatar
    [31] Suzanne [*]

    *Kotě*: víš, že máme babi doma a že čistě jen teoretizuju...
    Zabývám se různými myšlenkami, ale při síle mě drží, že z toho babičku dostaneme. Nechci ji nikam dávat, pouze máme domluveno se známou primářkou LDN, že až na tom babi bude psychicky dobře, půjde tam na 14 dní na cvičení (chce i sama). Ale my už se nemáme s kým střídat! Tchyně občas zavolá a sdělí nám, jak to má těžké s nemocným partnerem. Svoji mámu ale neviděla půl roku, o tu se staráme my. Kdybych nebyla na volné noze, asi bych to nezvládla - cca rok a půl se starám poměrně intenzivně, poslední dva týdny bydlí u nás a je to nonstop služba. Jak se to dá dělat dlouhodobě? Kdo nás může zastoupit, když už člověk psychicky nezvládá? My máme aspoň prachy na placenou asistenci. Co ti, kteří je nemají? Nebo pracují 8 hodin denně?

    superkarma: 0 23.02.2008, 16:39:14
  5. avatar
    [30] Lilinka [*]

    Vivian: Nemám, co bych dodala

    superkarma: 0 23.02.2008, 16:31:37
  6. avatar
    [29] *Kotě* [*]

    Vivian: zažila jsem to už třikrát a bohužel vím, že dát starého člověka do LDN znamená odsoudit ho k poměrně rychlé, navíc nedůstojné a osamělé smrti. Takže svou poslední babičku dám do LDN jenom tehdy, budu-li se jí chtít rychle zbavit. Naštěstí moji rodiče a teta mají na to stejný názor. Staráme se o ni společnými silami, jen díky tomu ještě žije, z nemocnice se nám málem nevrátila, ztratila tam veškerou vůli žít. Dávno by odešla za dědou. Teď žije pro svého pravnuka, kterého by zavřená v LDN vůbec nevídala, a zatím to všichni nějak zvládáme. Pokud nemá starý člověk nějakou závažnou komplikaci, kterou laik doma ošetřovat nezvládne, není třeba ho nikam odkládat. Stařecká demence pro mě není důvod, babička ji také má. Jinak je ale relativně zdravá, na to, aby brala své tuny léků, dohlédneme, a inzulín jí zvládneme také píchat sami. Ano, musíme ji hlídat, aby jedla a pila, aby se myla a převlékala, ano, zapomíná, kde byla před půl hodinou a nemůžeme ji ani nechat, aby si ohřála polívku. Ale vím, že v eldéence by bylo do půl roku po ní, možná dřív.

    superkarma: 0 23.02.2008, 14:12:47
  7. [28] mindulinka [*]

    Vivian: Naprosto s tebou souhlasím. Problém je - sehnat tu speciální ošetřovatelskou péči a nebo umístnění tam, kde ji poskytují. Do 88 let byla babička u nás, pak musela na operaci, po který už jí zůstal vývod (navždy - už se v tomhle věku kvůli riziku další operace nechává). V domácích podmínkách tenhle stav zvládat a přitom ještě chodit do práce prostě nejde. Přiznám se, že pomocí protekce jsme sehnali místo v LDN - kde po dvou měsících zemřela. Víceméně už byl zázrak, že samotnou operaci přežila. Ale kdyby jsme nesehnali LDN, tak šla zpět k nám domů a nedokážu si představit, že by máma přišla o práci a vlastně na chvilku, protože bohužel to mělo rychlý konec. I když na druhou stranu jsme byli rádi, že už babička netrpí.

    superkarma: 0 23.02.2008, 10:13:13
  8. avatar
    [27] Vivian [*]

    Proč by to mělo být nehumánní? Takto nemocný člověk potřebuje speciální ošetřovatelskou péči, kolikrát i odborné výkony, a takovou péči mu zpravidla nemůže poskytnout laik, nadto v domácím prostředí... Takže si myslím, že člověk by si rozhodně neměl vyčítat, pokud umístí svého rodiče do zařízení, kde mu tu péči poskytnou. Jaképak odkládání? Proč se taková zařízení asi provozují? Nikde není psáno, že péče rodiny a v domácím prostředí je pro toho nemocného to nejlepší. Mnohdy spíš ne
    Já bych na to neměla , byť mám zdravotnické vzdělání. Neumím si představit, jak bych se dokázala starat o svoji rodinu, resp. o malé děti, k tomu zvládat náročnou péči o nemocného a nadto ještě vydělávat (nebo se odstěhovat pod most a posílat děti na pastvu ) Nechtěla bych obětovat svůj život a svoje už tak dost chatrné duševní zdraví kvůli pofiderní ideji, že o nemocné rodiče se musí pečovat doma. Děti budu taky dávat do školky (jak trefně podotýká Meander) a nebudu si kvůli tomu připadat jako hyena.

    superkarma: 0 22.02.2008, 18:45:50
  9. [26] mindulinka [*]

    shb: no, ale ty tam píšeš: viděla, že to tak dále nejde tak pochopila - lidé se stařeckou demencí nepochopí. Oni za to nemůžou - prostě se jim nedokrvuje mozek.

    superkarma: 0 22.02.2008, 17:26:42
  10. avatar
    [25] shb [*]

    mindulinka: u nás měl děda parkinsna a rakovinu, babi v té době byla docela dobrá, jen měla špatnou pohyblivost, takže to ještě byla schopná pobrat ale teď po tak 5 letech je už na tom hůř a právě jí začíná ta demence, myslí si že ji pořád někdo okrádá,ale vždy si jen něco sama založí, taky neví co bylo včera ale z dětství si pamatuje absolutní detaily...to je právě už ta demence asi ne? Ale jak říkám je to vždy pro všechny těžké - myslíš to s nimi dobře ale oni už nejsou sto to pochopit, nevím no asi bych se obrátila na odborníky- ta daniela_

    superkarma: 0 22.02.2008, 15:23:18
  11. [24] mindulinka [*]

    Oprava: jsi

    superkarma: 0 22.02.2008, 14:45:22
  12. [23] mindulinka [*]

    shb: ty si ale naivní. Tvoje babička asi měla něco jinýho, ale zaručuju, že moje babička, která řvala např., že jsi jí přišila cizí ruku a chce jí dát pryč - ten opravdu nepochopí. Zavolaný doktor babičce píchnul injekci se slovy: musí te to s ní vydržet a proti věku není léku. A zaručuji, že tohle byl slabý odvar, chování se zhoršovalo a nemáš šanci absolutně na nic. Existují určitě kapky - krásně hořké - dobrovolně je nevzala, když jsme jí je přimíchali do jídla, řvala, že jí chceme otrávit a radjěi nejedla. A jsem zvědavá jak ve stáří poznáš, že začneš trpět stařeckou demencí a začneš uvažovat, aby se o tebe nemusel nikdo starat.

    superkarma: 0 22.02.2008, 14:44:58
  13. avatar
    [22] shb [*]

    Daniela_ já bych zkusila dělat to co stále a časem to babička i přes demenci pochopí, u nás to zašlo tak daleko že třeba babi v noci volala že děda upadl a nemůže ho zvednout a až se to stalo asi 3x a sama viděla že to tak dále nejde tak pochopila...je to těžký pro všechny. Proto se já nikdy toho nechci dožít anebo se chci zařídit tak aby se o mně nikdo starat nemusel...

    superkarma: 0 22.02.2008, 14:23:26
  14. avatar
    [21] Meander [*]

    AngelikaT: Nějak nechápu, proč se mě na to ptáš.

    superkarma: 0 22.02.2008, 14:21:39
  15. [19] mindulinka [*]

    Zažila jsem to s vlastní babičkou - až 2 měsíce před smrtí šla do LDN (kvůli vývodu po operaci). V noci vždy hulákala - byla slyšet i několik pater v paneláku. Vyspala se, když byla dopoledne celá rodina v práci. Musím říct, že stát se nestará ani o přestárlé lidi (na domov důchodců příliš staré), ale ani neumožňuje postarat se o rodiče. Pokud chodím do práce - nemohu si z finančních důvodů zůstat doma a starat se. Musím říct, že starat se o babičku bylo velmi vyčerpávající - a to především pro mojí mámu. Několik let, kdy u nás bydlela - neexistovala pro naše dovolená, volný den natož víkend. Snažila jsem se jí pomáhat, ale hlavní starost ležela na ní. A kdo nezažil na vlastní kůži neuvěří.

    superkarma: 0 22.02.2008, 13:34:54
  16. avatar
    [16] Meander [*]

    Hm, a je humánní dát děcko do školky?
    Zdravotnická zařízení jsou od toho, aby poskytovala zdravotnickou péči. Ne od toho, aby nahrazovala rodinu. Rodina taky nenahrazuje špitál.
    Ne, nepostarala. Nemám na to. "Naštěstí" toto nemusím řešit.
    Ne. Ani za nmohem nižší cenu. Nemám na to.

    superkarma: 0 22.02.2008, 11:51:29
  17. [15] Daniela_ [*]

    Bohužel to samé prožíváme i my s naší babičkou. Je jí 84 let a demence jí poslední 3/4 roku úplně změnila k nepoznání.Věci a události, co byly před 30ti lety si pamatuje do detailu, ale že obědvala v ten den už neví. Teď už dva týdny leží v nemocnici, jelikož nebrala léky od doktora, jak měla. Odmítá jakoukoli pomoc a pečovatelskou službu. Jelikož má jenom mě jako vnučku a dva syny, ani jeden z nás se o ní nedokáže postarat, tak jak by potřebovala. Všichni chodíme do práce, kde jsme kolikrát až do večera a naše návštěvy několikrát do týdne prostě nestačí. Poradí nám někdo,jak přesvečit zarputilou babičku, že prostě pomoc potřebuje?

    superkarma: 0 22.02.2008, 10:58:48
  18. avatar
    [14] shb [*]

    humánní? co je to za blbost, jestliže takto nemocný člověk potřebuje prakticky stejný dozor jako dítě,není o humánnosti. Několik let jsme se starali o babi a dědu, kteří nemohli už nic, takže nakoupit, uklidit, uvařit, pokecat, vykoupat,no prostě všechno každý den...taky nakonec šli do domova s péčí, kde -už jenom babi navštěvujem a je to pro všechny lepší. I ten nemocný starý člověk se cítí důstojněji když není nikomu přítěží...můj názor.

    superkarma: 0 22.02.2008, 10:50:09
  19. [13] r1911 [*]

    Suzanne: Nečetla jsem to prve pořádně.
    Nyotaimori: Ano, pokud nejsou v úplně posledním stádiu demence, pak si většinou rodinu pamatují (netvrdím, že dobře a že do toho nezahrnují i zemřelé sourozence a rodiče, aspoň tak je tomu u nás). Ale nás poznává, ač si občas plete mě a moji mamku.

    superkarma: 0 22.02.2008, 10:47:15
  20. avatar
    [12] Juana [*]

    Moji babičku postihla náhlá demence v létě 1989 - v podstatě ze dne na den. Byla jsem už dospěl, studovala VŠ a protože jsem zrovna byla jediný dospělý člen rodiny, který byl tou dobou k zastižení (ostatní byli na dovolené), tak mi teta, bývalá manželka mého strýce, babičku přivezla. Starala jsem se o ni, naprosto neinformovaná, asi deset dní, než dorazili někdo další z rodiny (babička měla tři děti a všichni byli tou dobou na dovolené). Několik měsíců se pak rodina snažila o babičku postarat, ale nebylo to snadné - navíc v té době měl nárok na ošetřování člena rodiny jen strýc, který měl stejné trvalé bydliště, jako babička. Matka a druhý strýc si brali neplacené volno, a to v té době bylo sakra znát na našich rodinných rozpočtech. Nakonec po několika měsících příbuzní dali na radu lékařů a babičku poslali do psychiatrické léčebny. Bylo to tam hrozné, chodili jsme za ní na návštěvu, ale ona nás už ani nepoznávala. Naštěstí po čtyřech měsících zemřela. Bylo to vysvobození pro všechny. Dožila se ještě převratu, ale už jí to nic neříkalo (pocházela z bohaté rodiny a s komunisty si zažila svoje).
    Doufám, že takhle neskončím, toho se děsím víc než umírání na rakovinu.

    superkarma: 0 22.02.2008, 10:17:45
  21. avatar
    [11] Amálie [*]

    * To není otázka humánnosti, ale míry ohrožování sebe a svého okolí takto postiženým člověkem.
    * Jak kde. Navíc dát postiženého člověka do takovéhoto zařízení přece neznamená za ním nejezdit.
    * O mé rodiče ne. O dědu jsem se ráda starala den co den, ráno, v poledne a veřer, neb on nechtěl být v nemocnici a babička si přála mít ho doma až do konce.
    * Ne. Prarodičům bych sama zvládla hodně věcí zajistit sama a společně s tetou. Pokud by to nešlo, zaplatila bych denní ošetřovatelku či dobrou léčebnu a jezdila bych za nimi.

    superkarma: 0 22.02.2008, 08:51:34
  22. avatar
    [10] Evikus [*]

    Suzanne: A kdo se o ni stará když jsi v práci? Ošetřovatelka?

    superkarma: 0 22.02.2008, 08:42:50
  23. avatar
    [8] Suzanne [*]

    r1911: Ano, postarala. Péče není jenom skákání kolem domácí postele, péče je i zařízení téhle péče - organizace příbuzných, pečovatelek, návštěv stacionáře, doplň, co třeba. Vím velmi dobře, o čem mluvím - viz níže. Právě se starám o babičku. Mám ji doma. A práce se nevzdám, protože by mi vážně hráblo.

    superkarma: 0 22.02.2008, 08:38:49
  24. avatar
    [7] cicinka [*]

    Je to hrozně těžké rozhodování.Dnešní systém je nastaven tak,že to nejde zvládnout finančně a k tomu se pak samozřejmě přidává psychika.Manželovu maminku jsme měli také nakonec tři roky v LDN.Měla RS.V té době jsme měli 2+1 a dvě malé děti a také se mi nelíbilo,že se jí vlastně zbavujeme.Ačkoli jsem s ní neměla žádný srdečný vztah.Ale pečovatelky a úřednice mi to vysvětlily ještě na začátku.Na nikoho se kvůli tomu špatně nedívají,jelikož je to opravdu těžká práce.A někdy po čase ti,kteří mají své blízké doma,to stejně musí vzdát.A nikdo se na ě nedívá špatně.Tenkrát mi ten jejich pohled na tuto problematiku dost pomohl.Bohužel maminka zemřela v období chřipek,takže jsme jí vlastně naposledy viděli asi týden před tím než zemřela.Což je mi taky líto.

    superkarma: 0 22.02.2008, 08:05:24
  25. avatar
    [6] Zázvorka [*]

    Jo, taky to znám. Ještě to bolí, babička před 5 měsíci umřela v LDN. Vším jsme prošli. 4 roky jsme ji měli doma (na pemprskách) a pak si zlomila nohu v krčku.......
    Věřím, že nejlepší je umřít relativně zdravej (ve spánku, tak v 80 letech:-)), aby se o mě nikdo nemusel starat. A hlavně, ta demence u starých lidí v ústavech je pro ně vysvobozením, že si to neuvědomují. Já být při smyslech a fyzicky si nemoct pomoci, to je nejhorší noční můra.

    superkarma: 0 22.02.2008, 07:46:39
  26. [5] r1911 [*]

    Napadlo mě najít nějaké zařízení, kde by třeba babička mohla být tři dny (i noci) v týdnu, zbývají dny pak doma se mnou. Bohužel nic takového tady v okolí není. Prostě buď trvalý pobyt nebo nic a teď nově ten stacionář. Člověk by potřeboval aspoň někdy tzv. vypustit, k tomu třeba mít poloviční úvazek. Kamarádky říkají, že mám štěstí na chlapa, když tomu mému nevadí, že s námi o víkendech bývá babička. Ovšem jestli přijde dítě, pak už to sladit nepůjde. Ne v bytě, kde bydlíme a ne s babiččiným chováním a potřebami.
    Suzanne: Píšeš, že by ses o rodiče postarala, ale práce se nevzdáš. Bohužel to tak pokaždé udělat nejde. Buď jedno nebo druhé, bohužel.

    superkarma: 0 22.02.2008, 07:27:38
  27. [4] r1911 [*]

    Řešíme teď podobnou záležitost s babičkou, jen demence nepřišla postupně, ale následkem akutního srdečního selhání v červenci ji odumřela část mozku, následovala operace (a kvůli selhání ledvin dialýzy), dlouho byla na JIPce a výsledkem je diagnóza demence. Bohužel její důchod a příspěvek na péči od státu je nižší než můj plat, takže bych to jen stěží finančně utáhla. Navíc u nás podobná asistenční služba nefunguje, v okolí ale aspoň nově zřídili denní stacionář, je možno tam dát člověka na tři dny v týdnu po 7 hodinách. Mamka to psychicky nezvládá, takže se nemám s kým střídat v péči. Babička byla celkem ve 4 nemocnicích, pak jsme to zkusili i doma - momentálně je umístěna na specializovaném oddělení pro klienty s demencí a jsem strašně ráda, že se tam to místo uvolnilo, domu si ji beru na víkendy, na svátky a když mám dovolenou. Zvažovala jsem vzdát se práce, rezignovat na svoje soukromí a zájmy (potřebuje stálý dohled), ale všichni mi to vymlouvají, že by mi z toho brzo hráblo, když mě nemá kdo střídat. Babička si aktuální stav uvědomuje jen někdy. Pořád váhám, co dál. Moje výčitky svědomí přetrvávají a zvětšují se den ode dne...

    superkarma: 0 22.02.2008, 07:20:14
  28. avatar
    [3] Evikus [*]

    Někdy není jiná možnost
    Většina bohužel ne.
    O svoje rodiče určitě ano, i když by to bylo hodně těžké.
    To nevím
    Jak píše Suzanne - opustit kvůli tomu práci by bylo obětování a hlavně by to lezlo na mozek. Ovšem muselo by se to nějak zorganizovat pokud by člověk nemohl třeba pracovat z domova.
    Ono hlavně většina lidí si prostě nemůže dovolit zůstat doma a starat se o někoho za směšný příspěvek

    superkarma: 0 22.02.2008, 06:47:14
  29. avatar
    [2] Suzanne [*]

    anketa:
    V mnoha případech ano.
    Jak která.
    Ano.
    Ne.
    Práci bych kvůli starouškům neopustila. Prostě ne. Jeden lidský život by se neměl obětovat pro druhý, pokud to tak člověk necítí. A moralisté si můžou trhnout - starám se už o druhou babičku. O tu první měsíc před patnácti lety. Tu druhou máme doma. Musíme to řešit tak, abychom sami mohli pracovat, nebo nám z toho hrábne.

    superkarma: 0 22.02.2008, 01:03:28
  30. avatar
    [1] pastel.ka [*]

    Toto je velice složité. Máme to doma s maminkou.Velice pečlivě se o ní stará snacha se synem.Ale vše je špatné, neustále vyžaduje aby u ní někdo seděl.V listopadu dostala kanylu,měla silný zánět plic, po zaléčení šla domů. Co se mladá kolem ní naběhala, načistila a pod....nakonec to přešlo v TBC a babička je v Žamberku.Tam měla malou mozkovou příhodu a tak si nic nepamatuje, na vše se ptá 10x. Za 14 dní má jít domů,lékaři ji říkají co má dělat, jak s kanylou mluvit, chtějí ji už vyndat, že není další potřeba ji mít. Ale babi absolutně nespolupracuje a vůbec se nesnaží mluvit. Tleskáním a neustálým zvoněním volá sestry, přitom zbytečně.Nevíme si s ní rady,ke mně jít nechce, chce být ve svém domě s manželem.Táta je OK, ale asi se z ní psychicky zhroutí až se vrátí domů.Mamince je 85 let a jak vidím, tak to stáří není nic pěkného. Docela se toho i bojím.

    superkarma: 0 22.02.2008, 00:37:54

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme