Neděje se mi zas tak nic hrozného, abych se z toho hroutila, ale jsem ráda, když se lidé respektují, vycházejí si vstříc a zároveň spolu vycházejí... a nepomlouvají se za zády.

 

Ve své rodině jsem to tak poznala, máma s tátou nikdy na sebe nenasazovali a nesnažili se naši lásku přetáhnout na tu svoji stranu, stáli vůči nám jako jedna osoba. Bratr a já jsme každý jiný, přesto si i dnes v dospělosti rozumíme (tímto zdravím Meryl, jejíž bráška prováděl podobné skopičiny jako ten můj :-). Nečekala jsem, že to v rodině mého, jednou životního partnera bude jinak, v tomhle směru jsem tedy jaksi vyrůstala v ochranném kokonu.

 

Našla jsem si partnera chápavého, pracovitého, který se v mnohém podobal mému otci a který mne dlouho “ochraňoval“ před jeho rodiči. No, jednou se to stát muselo, při plánování svatby mi to přišlo logické a žádoucí. První návštěva  - dobrý, jak mi později došlo, oba dva se „drželi na uzdě“ a byli jak mílius. Při dalších, někdy povinných návštěvách u příležitosti narozenin či Velikonoc se začali, snad nepřestřelím – vybarvovat.

 

Při přípravě kávy a nandavání moučníku mne Petrova maminka najednou začala vykládat. „Holka, dobře si rozmyslete, jestli vám jakýkoliv chlap stojí za to. Podívejte se na toho mýho, je to budižkničemu. Pořád si jen šteluje ňáký rádia, sem tam se porejpe v topení, ale aby si mne všímal?! Dělám to jen kvůli Peťkovi, že jsem ještě s ním. Kdyby aspoň furt nepil to pivo, ale víno. To je víc nóbl...“

 

Ráda se věnuji ručním pracím, hlavně křížkovému vyšívání – beru to jako úžasnou relaxací, a tak jsem si to vzala i jednou na chatu, kam nás pozvali. „Slečno,“ oslovil mne bodře budoucí tchán, „ co to děláte? Myslíte, že tímhle vykouzlíte orosené pivíčko a dozlatova opečenou klobásku?“ A za smíchu „to jsem se dobře pobavil,“ odcházel do „karáže“, jak říkal své místní hospůdce.

 

Nedávno jsme se s Petrem rozhodli, že naše rodiče seznámíme, taky aby na svatbě a na hostině na sebe nekoukali jak mimozemšťani. Naplánovali jsme prima cestu do Pardubic, kde má jeden pán soukromé muzeum historických automobilů, pak oběd na náměstí, procházku po městě... a domů.
Cesta dopadla hrozně – pánové se jakžtakž bavili – v historických autech našli určité spojovací téma, i když bodré poplácávání po pleci můj táta nelibě nesl. Horší to bylo u maminek – copak v muzeu, tam ještě mohly dělat, ach – to je zajímavé, no, tohle si pamatuju, ale u oběda to byla hrůza – Petrově mamince prostě ta moje nemohla být rovnou partnerkou – nečte Harlekýnky, ani Chvilku pro Tebe, nezajímá ji, jestli v tržnici mají o korunu levnější mouku než v obchoďáku... a jestli je lepší čistit hříbky od nohy nebo kloboučku, neřeší. A vsadím se, že Petrův otec taky trpěl, neb můj táta dokola nerozebírá, jestli je tahle značka piva akorát dobrá na protažení střev a či onen zlatavý mok vodička pro cucáky, prostě pije, co má rád, a ostatních značek si nevšímá.

 

Safra, jak to po sobě čtu, vypadá to, jako bych své rodiče stavěla na piedestal, to ne. Jen mi z té naší akce plyne ponaučení, že bude lepší nechat to tak, jak to je, nechat každého dělat, co ho baví, prostě podle hesla Starého psa novým kouskům nenaučíš... a držet se co nejdál...

 

PS. Držte mi pěsti, ať to na svatbě nepromlčíme, nebo ať Petrova maminka nemá hlavní slovo... Září je za rohem...

Reklama