Vždycky mě dojímal film Pošli to dál. Říkala jsem si, jak by bylo fajn, kdyby si lidé opravdu tolik pomáhali. Avšak procitla jsem brzy. Ono totiž udělat dobrý skutek je někdy těžké.

 

Po tom, co jsme si přinesli domů novou herní konzoli, jsme přemýšleli, jak se originálně rozloučíme s tou starou, která se za tu dobu stala miláčkem rodiny. Nedivte se, pařani mívají ve zvyku své elektronické nádobíčko personifikovat. „Přece ji, chudinku, nedáme jen tak k ekologické likvidaci,“ obracím zrak na přítele. Načež jsem popadla adresář s telefonními čísly, maily, čísly ICQ a jméno po jménu vyhledávala někoho, kdo by se k té ukřivděné konzoli choval s úctou a láskou, jako by byla jeho vlastní.

„Ne… Ne… Ne, díky, my už máme novější,“ zněly odpovědi. Vždyť ona nemůže za to, že ji vyrobili na počátku našeho tisíciletí. Vrhla jsem na ni jeden lítostivý pohled. Ale ne, já budu bojovat a do dalšího levelu tě prostě dostanu. Cloud Strife se taky nikdy nevzdal.

Snažím se vybojovat uplatnění ve školní družině. Takový dárek by děti přece neurazil. Bohužel tento názor nesdílí ředitelka místní školy. Zahrnula mě argumenty, výsledky vědeckého bádání i „dlouholetou zkušeností“, podle níž jsou podobné vymoženosti jen zlo, zlo a zlo. Vzbuzují v dětech agresi a jsou jim špatným výchovným vzorem. Ani jsem se nestačila nedechnout, abych si dovolila odporovat, a už se ze sluchátka ozývá přerušovaný tón. „Tak tebe bych za matku nechtěla,“ říkám už jen do éteru.

Jak by mohla tahle věc plná drátů a šroubků někomu škodit?

Zkouším se angažovat alespoň v dětském domově.

„Takže vy nám chcete darovat playstation? Jaký je to typ?“

„Dvojka.“

„Ale ony jsou už novější verze, že? My nechceme brát nějaké staré zboží.“

„Ale já vám ji nabízím zadarmo, klidně ji k vám i přinesu.“

„No jo, slečno, nezlobte se, ale kdybychom potřebovali další herní konzole, řekneme spíš naším sponzorům, oni nám seženou úplně nové.“

Teď to ve mně teprve vře.

Sedíme za stolem jak porota nejvyššího soudu, před námi konzole a všichni se tváří, jako kdyby měli vyřknout rozsudek smrti. Přes veškeré snažení, které svou velikostí přesáhlo i pořad Chcete mě?, jsme nenašli nikoho, kdo by ji chtěl, a nikdo z nás se pro změnu neponíží tolik, aby ji nesl do nechvalně známého bazaru ve městě.

„Ale ona ta likvidace nebude zas tak zlá. Třeba si to zboží, který tam lidi odevzdaj, rozeberou prodejci a k likvidaci se dostane jen ta nefunkční menšina.“ Ekologická likvidace je skutečně jediné východisko. Vydáváme se tedy s naší playstationkou na poslední cestu. Na jejím konci stojí elektro, které se teď v mých očích mění na smuteční síň.

Zvoní telefon. Hlas kamaráda na druhém konci mi oznamuje, že shání vhodný dárek pro mladší sestru, a jestli bych mu nemohla poradit… Pán elektronického nebe se snad smiloval.

 

Měla jste také nějakou věc, se kterou jste se těžko loučila? Myslíte, že playstation skutečně kazí děti?

Reklama