Byla jednou jedna půda, a protože to byla půda nad koňskou stájí, byla velmi, ale velmi rozlehlá. Ze začátku na ní bylo hlavně seno a sláma pro koníky, ale postupem času se začala zaplňovat něčím úplně jiným. To totiž začal jezdeckému oddílu šéfovat pan Jan a ten byl známý svou pověstí ukládat všechny nalezené věci na horší časy. A tak se ne té půdě začaly objevovat předměty jako staré jezdecké boty, obnošené oblečení, plesnivějící matrace, hrnce a hrnečky bez uší, různě tlusté a dlouhé šňůry a provazy. Vždycky, když jsme namítli, že to je fakt k ničemu, tak se šéf zamračil a nám bylo všem jasné, že s tím nic nenaděláme.

Za tu dobu, co jsem se v oddíle starala o koně, na půdě přibylo neskutečných věcí a seno a slámu už nebylo pomalu kam dávat. Vrcholem bylo, když se v nedalekém městě rušila kasárna a pan Jan se tam vydal „na lov“. S hrůzou jsme očekávali, co zase přitáhne, a on nezklamal. Z auta jsme vykládali takové ty zelené (no jak jinak) vojenské šuplíky - že nešly otevřít, to byl jen malý detail. Potom přišly na řadu signální terčíky s komentářem, že to přece můžeme používat jako baterky. A plynule pokračovaly jakési záhadné dopravní značky, snad pro vojenské cvičení, které měly sloužit jako podklad pro cedulky se jmény jednotlivých koní. Na co však budeme potřebovat odpárané kožešinové límce, kterých byly dva plné pytle, to už nám šéf podrobně vysvětlit nedokázal, a tak jsme radši mlčeli.

Chudák stará půda přijala „své nové obyvatele“ statečně, o moc víc než my, protože jsme začínali tušit, že se nenávratně blíží den, kdy bude potřeba ve všech těch „důležitých“ věcech udělat pořádek. No jo, pořádek, říkali jsme si, jenže to přece nemá smysl, přeskládávat věci z jednoho místa na druhé, nejlepší by bylo tak půlku toho harampádí odvézt na skládku.

Dokonce i šéfův syn s námi souhlasil. A tak jsme čekali na vhodnou příležitost, které naštěstí brzy přišla. Šéf totiž odjel i s paní na týden ke svým přátelům. A hned druhý den nastala mela.
Pod vikýř byl přistavený kontejner a velmi rychle se zaplňoval. Celá akce „čistá půda“ trvala tři dny a taky bylo třeba jet s kontejnerem vícekrát, ale stará půda si nakonec šťastně zavrzala dveřmi od vikýře, asi nám chtěla poděkovat.

Pře návratem šéfa jsme byli docela vynervovaní, taky ze začátku ječel, že jsme mysleli, že nás všechny do jednoho z oddílu vyhodí, ale pak se s tím nějak smířil. Jen já, když si na tu půdu občas vzpomenu, tak se mi pak zdají hrůzostrašné sny, kdy mě honí vojenský šuplík, škrtí kožešinový límec a pak padám a padám, ale naštěstí mě spolehlivě zachrání plesnivějící matračky :-).

Mimochodem, když jsme z oddílu odcházela, půda už zase pomalu přetékala....
Brixík


Ano, jasný případ číslo čtyři. Tohle je těžká ouchylka, co ten pán má. Už je to skoro jako: No nekupte to, když je to tak laciný! Mít doma kde co, je čas od času asi výhodné, ale jinak? Jinak by člověk potřeboval půdu nad stájí. A i to je, jak vidno, málo! Piště mi i vy o starých věcech! Adresu znáte: redakce@zena-in.cz!

Reklama