Novinky

Stará černá kobylka se svatým Martinem

Moc krásné příběhy spojené se svatým Martinem nám poslala čtenářka Pajda. Jeden vypráví o tom, jak černá kobylka dělala bílého koně, druhý o tom, jak se husy připravovaly na večerní hody. Stojí to za přečtení!

Milá Pajdo, je to moc pěkné čtení. Vy musíte mít doma hodně zvířat. :-) Děkuju Vám za příspěvek a přeju krásný den.


Svátek svatého Martina znám, tradice ctím, nicméně s tím sněhem by si mohl... odjet někam jinam. Pro mě tenhle svátek znamená konec špinavého dvora a nočního husího kejhání - husy jsou vybity, oškubány, prodány masa chtivým známým. Zůstává jen chovný pár, který nedám. Nikomu. Prodávám trapně pod cenou - když vidím ty nenažrance v obchodech, kteří chtějí za kilo doma krmené husy i 300 Kč, je mi na zvracení. Ano, já mám housat šest, ty mají domácí péči, ale farma jich má i dvě stě, těm se o nějakém „osobním“ přístupu ani nezdá. I tak se ale najdou lidi, kteří mi vyčtou, že jsem „strašně drahá“ - dají za husu (staré klasické plemeno, žádný brojler) o 70 korun víc, než v Makru. Nicméně už teď mám objednávky na další rok...

A k tomuhle svátku se váží dvě moje příhody.

První je stará nějakých 12 let. Na jízdárně nám stála kobylka a bylo zapotřebí za ní denně zajet. A tak jsme zajeli... a byli jsme zataženi do úžasné akce: mateřská školka ve městě si objednala „Martina na bílém koni“ do nedalekého parku. Problémy byly dva: za prvé jaksi nebyl ten bílý kůň, zadruhé jediný kůň, který mohl jet, byla stará kobyla, která měla malé hříbě. Černá kobyla. A protože hříbě ještě pilo, musel být jezdec malý, štíhlý a samozřejmě chlap... no úžasné. Barvu koně vyřešila sešitá prostěradla, jako Martin se nakonec domluvil kluk, který pomáhal s kdečím a hlavně s elektrikou. Vousy žádné, silné brýle, ksicht s hromadou beďárů... jak asi vypadal opravdový Martin?

Dojeli jsme na místo a ukázalo se, že auto má krátkou rampu. V klubu se nakládalo na rovno, tam byla rampa vyzděná a Avia se k ní jen přistavila, ale vyložit plašící se kobylu jen tak na trávu nebylo možné. Takže zadkem auta k železničnímu náspu, rampu na násep a šlo se... začátek sice složitý, ale dobrý. Natáhnout prostěradlo bylo o hodně složitější a dát na ně sedlo byl teprve horor, ale díky neuvěřitelné Majčině trpělivosti (tak se kobyla jmenovala) se to povedlo. A vysadit „Martina“, sundat mu brýle... a v tenhle moment, když byl kluk na koni slepý jako krtek, jsme zjistili, že paní učitelky, nemajíce moc povědomí o přírodě, nejen, že povolily dětem lampiony, ale představují si, že kůň projde ohnivou branou. Tak to bylo vážně husté. „Martina“ jsme dovlekli až na příslušnou cestu a dostal pokyn: „Pobídni ji a pevně se drž!“ a my se už jen modlili. Povedlo se. Majka byla dílem hodná, dílem se už viděla doma u hříběte a tak i tu bránu přežila. PseudoMartin už hůř, ale dal to. Sice viděl jenom jakýsi rudý flek, ale na druhou stranu jezdil pro zazobaného majitele pravého arabského koně a tak byl celkem zvyklý, že letí po hlavě neznámo kam. A nastala chvíle, kdy dětičky zatleskaly (což se Majce líbilo) a my začali nakládat do auta. A to se Majce nelíbilo. Vůbec. Bohužel ten rok se Martin opravdu dal vidět a během večera klesla teplota o nějakých 5 °Celsia. A začalo sněžit. Kobylka přes veškerou svou zlatou povahu prostě odmítla nastoupit po zamrzlé rampě a postavila tak pět lidí před problém. Jistě, vrátit se s ní po kopytě by šlo, ale bylo by to na půl noci a co s hříbětem, které bylo závislé na mlíčku? A když to nešlo po dobrém, nastoupila hrubá síla. Nikdy v životě nezapomenu, jak jsme si klekli každý k jednomu kopytu, a na povel se „šlo“do auta... „levá, pravá, seno, sláma, kostka cukru sílu dává...“ zvednout, zapřít, zvednout, zapřít... kopyta těžce klouzala po zamrzlé rampě, po každém položení se noha musela podepřít ramenem, ale šlo to. A pak se přední nohy dostaly na pevný podklad a stačil jeden skok.... byly to nejdelší dva metry v mém životě. A doufám, že to bylo naposledy. Ale upřímně - když si vzpomenu na ty nadšené děti, šla bych do toho znova. Už jsem tady o tom kdysi psala, ale každý listopad vzpomínám znovu - i jako oslavu Majce, která už tady s námi dávno není. Bylo jí tehdy skoro dvacet let.

Druhá příhoda je poněkud novější. Ve vlaku mi zazvonil mobil. „Tady je...“ jo, znám, sedí se mnou na obci v jakési komisi...“ a chtěl bych husu. Máte ještě?“ „No jedna tam je...“ „A mohla by být živá?“ „No mohla, není problém, budete mít slevu.“ „A kolik to teda bude,“ řekla jsem cenu a zaradovala se - husu si zamluvili na Václavské hody a pak ji odřekli a co já s další husou? Nám jedna stačí, když uvážím, že zbylo 15 kačen... jenže anabáze s husou pokračovala. Za 14 dní u nás zvonil mladý párek. „My jdeme kvůli huse, nemáte jednu živou?“ „No živých je jich osm, ale jsou zamluvené...“ „My ji ale potřebujeme!“ Dobře, budeme bez husy... Dáme na Martina kachnu, pták jako pták a kdo ví, co tehdy Martina prozradilo. Jestli se v ptácích vyznal jako naši sousedi, mohla to být klidně i korela. Nakonec ale vyšlo najevo, že jde o husu, zamluvenou ve vlaku, takže OK. A husa se měla aktivně zúčastnit hodů. Dva dny ve mě zápolila moje vrozená zlomyslnost se slušným vychováním, nakonec jsem ale usoudila, že přece jen se v tom angažuje syn mé kamarádky, zvedla telefon a zavolala jednomu ze stárků, aby se „pro jistotu“ přišel na husu podívat. Připadla jsem si pěkně blbě - já, naplavenina, budu ukazovat husu klukovi z vesnice. Kluci dorazili, já otevřela, ukázala husy oknem a slyším: „Ku**a, to je veliký!!!“ Spolkla jsem komentář, že není nad pořádnýho ptáka a začala se vyptávat, co vlastně s husou zamýšleli. Během pěti minut jsme totálně překopali scénář hodové zábavy do přijatelné podoby a teď tady napjatě čekám, jak celý ten večer dopadne. A husa (vlastně houser) tiše spí v čerstvě vystlaném chlívě a netuší, že je hlavní aktér dnešních hodů.

Ples končí dnes, tedy v sobotu o půlnoci a pak se dozvím výsledek - do té doby to bude napínavé. Popíjím archivní víno a tiše přemýšlím nad tím, jak velkou pravdu měl náš kamarád, když jsem ho upozorňovala, že na mě musí pomalu, že jsem tady naplavenina. A on se ušklíbl a prohlásil: „Jsem tady naplavenina mnohem dýl než ty, tak se nevytahuj!“

Pajda

P.S.. A stejně jsme bez husy. Jedni z našich stálých klientů se pohádali s mladýma a každá rodina se rozhodla, že koupí vlastní husu. Jen se to k nám jaksi nedoneslo... budou kozí řízky. Snad budou dobrý. Budu dělat kůzle poprvé v životě. To víte, naplavenina...

Pozn. red.: Text neprošel redakční korekturou.

Tématem dneška je: Svatý Martin

  • Znáte tuto tradici?
  • Co o ní víte?
  • Jaké zvyky dodržujete na svatého Martina?
  • Koná se u vás v okolí nějaká martinská slavnost?
  • Chutná vám pečená husa?
  • A těšíte se na sníh?

O tom všem si dnes budeme povídat. Těším se, že mi zase napíšete. A pro jednu z vás mám za odměnu připravený dárek: Kolekci zelených čajů, Kolekci čajů PIGI, obojí od firmy Jemča, a dva balíčky kávy Nescafé 3 v 1.

Na vaše příspěvky se těším do dnešních 14.30 hodin na adrese redakce@zena-in.cz, heslo je MARTIN. Pěkný den!

martin

   
11.11.2013 - Čtenářské příspěvky - autor: Lucie Paličková

Komentáře:

  1. avatar
    [3] tajnostii [*]

    Hezky se to četloSml22Sml22Sml22

    superkarma: 0 11.11.2013, 19:04:51
  2. [2] dadma [*]

    Díky, hezky jsem si početla.To se to tak někdy semele.

    superkarma: 0 11.11.2013, 11:21:51
  3. [1] sisinapipi [*]

    Hezký příběh

    superkarma: 0 11.11.2013, 10:54:30

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme