Mám malý stan, mně na nohy táááhne... zpívá se v jedné písničce.
To se mi stát nemůže, protože tak malé stany neexistují. :)

Stanů a stanování jsem si nejvíc užila v dětství. U babičky jsme měli vojenský maskáčový jehlan, který jsme si vždycky postavili na zahradě a v noci pořádali výpravy na jahody a třešně do sousedních zahrad.
Pak přijel na pár dní strýc ze Slovenska a přivezl na tehdejší dobu komfortní stan Lipno.
To bylo něco! Měl předsíňku a dvě ložnice, ale strýc ho vždycky rád vyměnil za pohodlí postele a my jsme se zase ochotně nakvartýrovali do jeho stanu. To byly časy, jak jsme se v noci krásně báli, vyprávěli si horory a každý šelest nebo stín nám naháněl husí kůži.

Jednou se naši zbláznili a rozhodli se, že pojedeme jako rodina stanovat. Měli jsem dva stany. Jeden oni a druhý my děti a pes. Projížděli jsme kempy kolem Berounky a bylo to docela fajn, až na to, že náš pes vždycky někomu něco ukradl, a to značně zkrátilo délku našeho pobytu.
Na jeden úprk s expresně sbaleným stanem si obzvlášť dobře pamatuji.

To jsme se pro změnu utábořili na břehu Sázavy. Vedle nás pořádala nějaká rodinka piknik v trávě. Měli tam rozložené jídlo, pěkně debužírovali, když v tom po řece projížděla parta vodáků. Šli se na ně podívat, mávat a halekat a jejich chvilkové nepozornosti využil náš Reček a šlohnul jim šišku uheráku. To jste neviděli, s jakou rychlostí jsme se dali na úprk.
Vlastně ani nevím proč. Mohli jsme se omluvit, salám zaplatit a byl by možná klid. Ale v rodičích se najednou probudilo takové to krásné dětské rošťáctví, smáli se, házeli věci do auta, a my jim to neměli pochopitelně za zlé. To je jasné, pro nás to bylo napínavé a dobrodružné.

Nejkrásnější stanování jsem zažila u Baltu. Moře sice nic moc, studené, kalné a mělké, zato pláže jedna báseň. Široké a dlouhé s písečnými dunami. Jedinou nevýhodou byl neutuchající přímořský vítr, který vám vháněl prachově jemný písek úplně všude. Do stanu, do jídla, do očí. A tak se všichni od rána do večera pinožili kolem stanů a budovali látkové větrolamy. Připomínali malé děti, co se placatí s lopatičkami a je jim dobře. Nikdo se rozhodně nenudil, protože starost o obydlí a takové to mravenečkování kolem stanu, to bylo rozhodně zábavnější než pasivní opékání na slunci.

Teď už Češi na Balt nejezdí. Vyměnili ho za Chorvatsko, stany za hotely a bungalovy, vítr a nejisté počasí za azuro a křišťálové moře. Udělala jsem totéž, ale stanování na Baltu mělo rozhodně něco do sebe.

A co vy, milé ženy-in?

Jaký máte vztah ke stanování?
A co třeba spaní pod širákem?
Stanovala jste někdy v extrémních podmínkách?
Stala se vám nějaká příhoda?
Uplaval vám stan nebo vám ho odnesl vítr?
Co vás na stanování baví a co vám vadí?
Kde jste byla nejdále se stanem?

Napište mi, pošlete třeba fotky a já vám pošlu dárek

Reklama