Herce Stanislava Zindulky si moc vážím pro jeho dlouholeté herecké zkušenosti, ale i pro jeho optimistický pohled na život a neutuchající smysl pro humor... a také se mu pořád líbí ženy. No řekněte, není to dost velký důvod k rozhovoru právě do ženského magazínu?

uvodSešli jsme se jednoho mrazivého dopoledne, v kavárně v centru Prahy. Pan Zindulka přišel na minutu přesně, já měla asi pětiminutové zpoždění. Nezlobil se na mě, jen se zeptal, jestli mi není zima. Při jeho hřejivém úsměvu jsem roztála, nicméně jsem se na oplátku zeptala, jak prožívá tuto arktickou zimu on.
Já proti zimě nic nemám, poněvadž pocházím z Krkonoš, a tak jsem na mrazy zvyklý. Zimu jsem vždycky miloval, měla něco do sebe. Takový jako až zvláštní závoj nad životem, při kterém se moc hezky přemýšlí. A pak také ten nádherný pocit, když přijdete z chumelenice a vánice do tepla, to jsou přece krásné okamžiky.

Tak já už nebudu na zimu nadávat, svým způsobem je opravdu krásná. Ale přejděme nyní od paní zimy k vám. Doufám, že se na mě nebudete zlobit, když prozradím, že za necelé tři měsíce oslavíte už osmdesáté narozeniny. My však nezačneme, jak by se dalo očekávat, vzpomínkami, naopak směle nahlédneme do současnosti a také budoucnosti. Co je u vás nového?
U mě je zaplaťpánbůh pořád něco nového. Člověk se po tom novém pořád pídí, protože ho to svým způsobem drží. Teď zrovna mám v divadle na repertoáru sedm věcí.

Sedm věcí současně? To jste hodně vytížený. Prozradíte nám, o jaké divadelní kousky se jedná?
Rád. V Divadle v Řeznické hraju s Aloisem Švehlíkem Goldflamovu Ředitelskou lóži, s agenturou Balzer hraju krásnou hru amerického autora Jeffa Barona - Návštěvy u pana Greena, to hraji s mladým, velice talentovaným hercem Matějem Hádkem, pak už osmým rokem hrajeme v Divadle bez Zábradlí Cikáni jdou do nebe, kde mám roli starého Zobara, otce hlavního hrdiny, no a v Činoherním klubu dělám čtyři věci: velice zajímavé představení Felixe Mitterera Moje strašidlo, kde hraji s vynikající herečkou Blankou Bohdanovu, potom hraju ve hře Mariny Carr - U kočičí bažiny, dále takovou menší, ale moc hezkou roli mám ve Smočkově režii v Kunderově Ptákovině, no a potom ještě hrajeme Impresária ze Smyrny.

zobar

role starého Zobara ve hře Cikáni jdou do nebe

strasidlo

z divadelního představení Moje strašidlo

U posledně jmenovaného bych se s dovolením pozastavila. Tam máte poměrně výstřední roli, kdy jste v obležení zcela nahých žen.
(smích) Když se mě někdo zeptá, co tam hraju, tak odpovím: „Já hraju titulní roli Impresária.“ „ A kdo to je?“ ptají se. „To je takový impotentní erotoman.“ (smích). Vy jste to viděla?

Bohužel ne, ale vyprávěla mi o tom kamarádka.
Tak se přijďte také podívat. On ten Impresário je šíleně na ženské, a když má k něčemu dojít, tak omdlí.

(smích) Tak to já určitě přijdu, děkuji za pozvání. Stejně, když vás tak poslouchám, to jsou v převážné míře hlavní role, jak to, že se tedy v souvislosti s vaším jménem často objevuje: Velký herec malých rolí?
To jsem rád, že jste se na to zeptala. Je nejvyšší čas, aby to někdo uvedl na pravou míru, protože já když si to někde přečtu, tak si říkám, kde to sebrali, vždyť já jsem od začátku, kdy jsem nastoupil do divadla, dělal převážně samé velké role.

Jestli ono to není bráno spíš tedy z hlediska filmu a televize.
Ano, tak s tím souhlasím, ve filmu jsem dělal dost dlouho menší role, nikdy jsem neměl hauptku ve filmu, ale zato jsem měl hauptky v televizi.

Nahrál jste mi na otázku týkající se jedné z vašich nejhlavnějších televizních rolí, a to roli poštmistra Pulplmě v krásném seriálu Vlak dětství a naděje. Přijde mi, jako by u vás ten herecký seriálový život byl v půli rozdělen – před Vlakem naděje a po Vlaku naděje. Je to pravda?
To je pravda. Ten seriál mi otevřel cestu. A jsme u toho, pak někdo napíše, velký herec malých rolí.  

Narodil jste se ještě před válkou, ve městě Jilemnici. Jako očitý svědek můžete porovnat, na kolik se shodovala realita seriálu se skutečností? Mohla existovat nějaká Anna Urbanová? (v podání Heleny Růžičkové, pozn. red.)
Já si toho románu Věry Sládkové Malý muž a Velká žena, který se stal předlohou k seriálu Vlak dětství a naděje, nesmírně vážím. Autorka je vlastně ta malá dívenka a už jako dítě musela být velmi vnímavá, což se v té knížce nádherně projevilo. Ty reálie jsou naprosto přesné. Já sám jsem prožíval stejné období, v podobném prostředí, poněvadž Jilemnice byla také pohraniční město. Jen tak pro zajímavost: V seriálu je scéna, kdy jsou Anna Urbanová s dcerou zabarikádované dole ve sklepě, protože nahoře zuří válka. Najednou někdo zabuší na dveře a chce se tam dostat, a já jako hlavní hrdina Pulplmě vezmu sekyru a postavím se ke dveřím.
Přesně tento zážitek jsem měl v dětství také. V roce 1945, když začalo v květnu v Jilemnici povstání, se stalo, že němečtí vojáci se začali dobývat do našeho i do okolních domů. Bouchali nám na dveře a táta jenom řekl: „Mámo, podej mně sekyrku.“ Už tenkrát jsem pochopil tu absurditu. Vojáci se samopaly a proti nim by stál můj tehdy už skoro padesátiletý táta se sekyrou v ruce. A to byla naprosto shodná scéna s tou v tom seriálu.

vroce

po osvobození, v roce 1945, třináctiletý Vlastik Zindulka

Kde by vás napadlo, že jednou si takovou scénu zahrajete ve filmu. To jsou opravdu životní paradoxy.
To ano. A neumíte si představit tu radost, která se mě zmocnila, když jsem se dozvěděl, že tu roli budu hrát. Já ji už předtím točil jako třídílnou rozhlasovou hru v Brněnském rozhlase, a ten román jsem miloval.

Vlak dětství a naděje

Možná právě na základě té rozhlasové hry si vás režisér Karel Kachyňa vybral.
On to nevěděl. Probíhal normálně konkurz, kam jsem přišel mimořádně připravený. Tu roli jsem už měl prostě v krvi. Kachyňa mi pořád zadával nové a nové texty, na rozdíl od ostatních adeptů, kteří tam byli v průměru dvacet minut, já jsem tam byl už přes dvě hodiny. Věděl jsem, že dráp je zaťat. (smích)

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Karlem Kachyňou? On si málokoho připustil k tělu.
To máte pravdu. Já jsem si ho velmi vážil jako režiséra, ale dlouho jsem k němu nenašel cestu jako k člověku. Ale postupem času se náš vztah pomalu změnil v přátelský. Myslím, že on měl takovou jakoby masku, kterou sundal před málokým.

Kromě televizních pohádek a seriálů jste hrál také v řadě filmů, u kterých se, na rozdíl od divadelních, nejednalo vždycky o role hlavní. Pokud však přišly, stály za to. Mám na mysli váš herecký koncert s Vlastimilem Brodským v půvabném snímku režiséra Michálka - Babí léto, za který jste dostal ocenění Český lev. Měl pan režisér od počátku jasno v hereckém obsazení?
Myslím, že měl velice jasno, protože už scénárista Jiří Hubač nám psal ty role na tělo. Pro Stellu (Stellu Zázvorkovou, pozn. red.), pro Vlastika a pro mě. My jsme se znali s Vlastikem už dávno, chovali jsme k sobě velkou náklonnost, ale nikdy jsme spolu nehráli. Vždycky jsme však po tom toužili a konečně se nám to splnilo. Ten film měl velký úspěch i ve světě. Například když jsem byl v Kanadě, byl jsem velmi potěšen, že mě tam lidi poznávali. Mimořádně úspěšný je také v Americe.

Babí léto

Měl jste rád Bróďův černý smysl pro humor?
Ohromně jsme si v tom rozuměli. Ty černé věci by neměly být nikdy tak černé. Ony pak míň bolí.

sbrodou

s Bróďou jsme si ohromně rozuměli

Zatímco Vlastimil Brodský i Stella Zázvorková excelují už tam nahoře, vy jdete nahoru ještě tady dole, v životě pozemském. V říjnu loňského roku vám vyšla kniha stejnojmenného seriálového názvu: Moje cesta vlakem dětství a naděje. Obrazně řečeno vagónek dětství, tomu rozumím, ale kam vedl v tom vlaku vagónek naděje? V co jste za svůj život doufal a ono se to splnilo?
Já jsem od svých dětských let toužil být hercem. Ale to už se píše všude, že jsem se ocitnul na jevišti poprvé v pěti letech. Od té doby jsem prostě uštknutý hadem z divadelního ráje. Čili moje touha stát se hercem, se splnila. Šel jsem za svým snem a jdu za ním pořád.  A ta druhá touha, ta byla od studentských let, a to vrátit se jednou zpátky do Prahy, do tohoto nádherného města, jednoho z nejkrásnějších na celém světě, a být tady doma. Tento sen se mi taky splnil. Sice v pozdních letech, ale splnil.

vpetietch

Stanislav Zindulka v pěti letech v Broučcích

Co máte na mysli tím vrátil? Myslíte ze studií na DAMU?
Ano, protože pak jsem šel účinkovat na dvanáct let do angažmá do Hradce, potom jsem byl dvaadvacet let v Brně a až v 57 letech jsem konečně vykročil do vytoužené Mekky, do Prahy.

Kdo vám tady hodil laso?
Ono to bylo trochu složitější. Já jsem totiž to úplně první laso dostal hozeno už v době, kdy jsem byl čtvrtým rokem v angažmá v Hradci. Dostal jsem tehdy nabídku do slavného divadla Rokoko. Ale udělal jsem něco, co by dnešní mladý herec asi vůbec nepochopil. Přestože mě Praha tak lákala,  tak jsem tu nabídku nepřijal. A to z jednoho prostého důvodu, měl jsem dojem, že ještě nejsem dost zralý, že na to nemám, že se ještě musím daleko víc učit. Já si na to prostě netroufl. Já jsem si na tu Prahu troufl s velkým gustem až v těch sedmapadesáti. (smích)

Vy se nedíváte dopředu po letech, ale rovnou po desetiletích.
Ano, po desetiletích. Vždyť už jsem u divadla padesátý sedmý rok. 

Dokážete si představit, že byste dělal něco jiného?
Nedokážu. Ale vlastně, když jsme si měli podat přihlášky na Vysokou školu, tak jsme museli napsat ještě jednu náhradní, a já si tam napsal kantořinu. A nakonec jsem sedm let i učil. Na brněnské konzervatoři, a měl jsem tam úžasné talenty: Libušku Šafránkovou, Dášu Veškrnovou, Oldřicha Kaisera, Ondřeje Mikuláška, Láryho Hausera, Michala Przebindu, Kateřinu Rakovčíkovou a mnoho dalších.

slibuskou

se svou žačkou Libuškou Šafránkovou v brněnské inscenaci

Tak třeba se k té kantořině ještě dostanete, protože když jsme si spolu domlouvali tento rozhovor, tak jste mi řekl, že tu budete do sto deseti let.
(Pan Zindulka mi skočí do řeči:) To jsem neřekl, (smích)a nevím, jestli bych byl vůbec rád. To bych pak vypadal… (smích)

Zatím vypadáte dobře. A sálá z vás neskutečná energie.
Člověk nikdy neví, ta energie vás může také sežrat. (smích)

(smích) Vy mi úplně stíráte připravenou otázku, kdy jsem se chtěla zeptat, kde se nabíjíte a kde čerpáte energii.
To je to, o čem jsme se spolu bavili ještě před rozhovorem, že člověk se musí pídit po světlých věcech. Několikrát za den se rozčílíte, tomu se nedá vyhnout, ale vždycky se to dá něčím vykompenzovat. Třeba narazíte na něco báječného, potkáte prima člověka, vidíte rozkošné dítě, vidíte třeba někoho, kdo pomáhá druhému, prostě vidíte ty světlé životní okamžiky. A hlavně by vás měla těšit i radost ostatních. To všechno jsou věci, které dělají člověku dobře, jen by je měl umět vnímat.
Také mě moc baví moje práce. Potřebuji před sebou pořád něco mít. Člověk už když se vzbudí, měl by mít před sebou rozsvícenou nějakou hvězdičku, nějaké světýlko. Jak tam není, jak zhasne, rychle hledat jiné světlo, prostě pořád za něčím jít. Moc bych si přál, aby mi ještě dlouho vydržela kondice, protože nejhorší pocit je pocit jisté zbytečnosti. Proto pak i lidi rychle stárnou. Já bych si přál, abych nebyl zbytečný.

masaryk

Teď vůbec nevím, co mám říct.
Tak řekněte, co tam máte dál. (smích)

Ba ne, teď je načase říct svůj poznatek. Za tu chvilku, co tady spolu sedíme, se na vás usmála celá řada kolemjdoucích žen, a vy jim úsměvy oplácíte. Jaké se vám líbí ženy?
Chytré... a samozřejmě musí i trochu vypadat. A nejvíc se mně líbí ženy, které neztrácí ženskost. Dnes se třeba setkáváte už i u mladých dívek s takovou zvláštní vulgaritou. Hrají si na něco, co k ženě vůbec nepatří. Nebo vidíte v tramvaji docela hezkou holku, která mluví jako dlaždič. Tak taková mně potom nestojí ani za pohled. Já si celkově žen moc vážím, ale ta vulgarita k nim prostě nesedí.

Vy jste vlastně vyrůstal v prostředí mezi ženami.
Ano, měl jsem de facto tři maminky. Tedy jednu pravou a dvě tety. Jedna z tet měla navíc dámské krejčovství, kde měla dvě mladé dělnice a čtyři učednice, takže já jsem se kolem nich motal už od dětských let a postupně si určoval hierarchii, která se mi líbí víc. (smích)

Měl jste i tatínka?
Samozřejmě, měl jsem i tatínka. My jsme byli velká rodina, ale zemřel, když mi bylo 27 let. Byl však vždycky hlavní postavou rodiny.

A jak je to s vaší rodinou? Vy už jste léta ženatý.
Padesát tři let. A byla to skutečně láska na první pohled. Jenom jednou jsem ji potkal, ani jsem nevěděl, kdo to je, ale zůstal jsem zcela oněměle stát a říkal jsem si, to je žena, se kterou by stálo za to žít.  

A podařilo se. Existuje nějaký recept na tak dlouhé, a věřím, že ve vašem případě i spokojené, manželství?
Jeden můj mladší kolega se mě ptal: „Prosim tě, jak ty jsi dlouho ženatý?“ Tak jsem mu to řekl a on na to: „To tě lituju, to musí být hrůza.“ Ten kolega je svým způsobem velmi hloupý a omezený. Samozřejmě ve vztahu dvou lidí to chce ohromnou míru tolerance, a ten základ, to, čemu se říká láska, vzájemná náklonnost, to musí být velmi silné a záleží to na obou. Ono se o tom moc těžko mluví, aby to nevyznělo jako nějaká banalita, ale jak běží roky, tak k lásce se přidává ještě i nějaký hlubší cit, dalo by se říct opravdové, hluboké přátelství. To je taky velmi důležité, a pak samozřejmě úcta jednoho k druhému, respektovat se, těšit se z přítomnosti druhého. No a nejdůležitější je umět si vybrat. Když se to někomu nepodaří, když se netrefí, je to katastrofa, když si ale vybere správně, tak ten život stojí za to.

svatba

svatební fotografie

smilenou

život stojí za to... na fotografii s manželkou Milenou

Vaší zatím poslední filmovou rolí je hlavní role ve filmu Tomáše Magnuska Školní výlet. Spolu s Libuší Švormovou tam hrajete zamilovaný pár. Teď nehledě na vaše dlouholeté manželství, věříte, že láska kvete v každém věku?
Věřím. Pamatuju na jednu příhodu, kterou jsem vlastně ještě nikomu nevyprávěl. Jeden z herců neopakovatelné slavné gardy, který byl mým velkým idolem, kterého jsem si nesmírně vážil a který mě mimořádně přitahoval a dojímal, byl herec František Smolík. A Vlasta Fabiánová, která byla mojí profesorkou na DAMU, mě s touto mimořádnou osobností seznámila. Měli jsme pak spolu takové zvláštní přátelství, občas jsme se scházeli a jednou jsme se zcela náhodně sešli i na dovolené v Bulharsku. Já byl na vrcholu blaha, nejenže jsem poprvé u moře, to bylo v roce 57, ale ještě i v blízkosti takového člověka. To byl znásobený zážitek. On to byl už sice pán v letech, ale stále velmi přitažlivý. Vyzařovala z něj taková, řekl bych až důstojná krása.
A pořád se kolem něho točily ženy. Přitom ani nevěděly, že jde o herce Národního divadla, neboť tam byla mezinárodní klientela, ale ani jedna neprošla, aniž by na něm nespočinula zrakem. Nějak jsme se spolu dali do debaty a on mi povídá: „Poslouchejte, to nikdy neodhadnete. Vy si myslíte, že máte život za sebou, a ono přijde něco nového. Nebuďte jednou překvapen. Láska vás může překvapit i v pozdním věku, neboť láska kvete v každém věku.“ Tak jsem vám na váš dotaz odpověděl slovy tohoto velkého herce.

DAMU

čerstvý hradecký herec na návštěvě DAMU v ročníku Vlasty Fabiánové

To je od vás moc milé, děkuji. A víte, že bych to do pana Smolíka neřekla? On mi připadal spíš takový plachý.
Ale to pozor, to on byl. On nebyl Don Juan, to ne, ale prostě se ženám líbil. A vím, že si jich velice vážil. To je u mužů moc důležité, aby si žen vážili. Ony to svým způsobem poznají.

Pane Zindulko, vy máte dva syny, co dělají? Dali se také na herectví?
Starší syn je významný matematik. Přednášel například tři roky na univerzitě ve Spojených státech, tady učí na dvou univerzitách, zúčastňuje se také různých mezinárodních matematických konzilií, dokonce existuje ve světové matematice i tzv. Zindulkova věta. A druhý syn je herec.

Pardon, herec? Nevybavuji si ho!
On hraje už řadu let v divadle J. K. Tyla v Plzni. Ale jestli jste viděla pohádku Princezna ze mlejna, tak ho znáte, hrál tam toho vodníka.

Ale vždyť ten byl hodně vysoký, vy máte tak vysokého syna? To bych k vám vůbec netipla.
(smích) No, já jediný jsem se nějak nepovedl. Táta byl vysoký, oba bráchové byli vysocí, synové jsou vysocí, jen já jsem tak nějak nestačil dorůst. To já mám takový fór: Táta mně nechal ušít zimník a povídá krejčímu: „Ušijte to klukovi větší, on ještě vyroste.“ Jenže mně ten zimník byl velký pořád, já jsem do něj nikdy nedorostl.

(smích) Co je malé, to je milé. Děkuji vám, že jste přišel, děkuji za toto milé povídání.
Rádo se stalo a srdečně zdravím všechny vaše čtenářky.

zindulka

Medailonek

  • Stanislav Zindulka se narodil 5. 5. 1932 v Jilemnici
  • Vystudoval herectví na pražské DAMU
  • Vedle herectví se věnoval také pedagogické činnosti na brněnské konzervatoři (1968 – 1975)
  • V roce 1989 odešel z Brna do Městských divadel pražských.
  • Od roku 1994 je členem pražského Činoherního klubu, vedle toho také často hostuje v divadlech Ungelt, Bez zábradlí, V Řeznické, Viole, Dejvickém divadle a v Divadle Brodway.
  • V polovině osmdesátých let jej proslavila role v seriálu Vlak dětství a naděje.
  • Časté a krásné role má i v mnoha pohádkách
  • Objevil se mj. také ve známých snímcích Hanele, Báječná léta pod psa, Bumerang, v Havlově Odcházení, ale i v úspěšných seriálech Bylo nás pět, Četnické humoresky, nebo v seriálu Ulice.
  • Popularitu mezi nejmenšími diváky mu získala i role kouzelného dědy v Kouzelné školce České Televize.
  • V roce 2001 získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za ztvárnění Edy v Babím létě.
  • Jeho zatím poslední filmovou rolí je hlavní role v chystané premiéře filmu Školní výlet (2012)
  • Jedná se o stále velmi obsazovaného divadelního herce
  • V roce 2011 vydalo nakladatelství XYZ knihu Moje cesta vlakem dětství a naděje, tato kniha je beznadějně vyprodaná, chystá se druhý dotisk.
  • Stanislav Zindulka je ženatý, má dva syny, jednoho vnuka a tři vnučky

fotografie poskytl Stanislav Zindulka

Čtěte také:

Reklama