.

Stanislav Motl: Stále ještě žijeme v době, kdy určité věci z oblasti záhad nelze zveřejnit

Bulvár

Stanislav Motl: Stále ještě žijeme v době, kdy určité věci z oblasti záhad nelze zveřejnit

Hned na začátku rozhovoru jsme se se Stanislavem Motlem domluvili, že vzhledem k charakteru jeho práce se ho nebudu ptát na soukromí. Já to respektuji. Snad můžu jen prozradit, že mimo jiné bydlí s řadou archivních dokumentů a také s obrovským množstvím vzpomínek na neuvěřitelná setkání a řadu prožitých, záhadných dobrodružství.

Jen na úvod ještě prozradím, že nás dva spolu pojí dlouholeté přátelství, kterého si nesmírně vážím. Nebylo lehké se k němu dostat, ale tehdy před lety jsem to udělala rafinovaně, požádala jsem ho, aby mi dělal odborného poradce u mé diplomové práce, týkající se německé filmařky Leni Riefenstahlové. To přece nešlo odmítnout.

mydvaaa

Stanislav Motl se tématice druhé světové války věnuje mnoho let, zabývá se i pátráním po nacistických válečných zločincích. Projezdil takřka celý svět a to, co zažil na svých cestách, na to by někomu nestačilo ani deset životů. Miluje záhady a tajemství... a věří na osud. Záměrně píše Osud s velkým O.

Jsi spokojen s tím, jak se vyvíjí tvůj vlastní osud?
Docela ano. Už před mnoha lety jsem uvedl v jednom ze svých úplně prvních rozhovorů, že jsem v zásadě fatalista. Co se má stát, to se stane. Samozřejmě mám před Osudem velkou pokoru, jsem ale také přesvědčen o tom, že něco nám je takzvaně dáno, ale spoustu věcí si ještě můžeme změnit  sami. Celý život se snažím některé věci měnit a ten Osud trochu kultivovat. Jediný problém, který ve spojení s Osudem mám, je snad jen ten, že mi ukončí život ve chvíli, kdy budu mít třeba roztočený film, nebo rozepsanou nějakou knihu, kterou tedy nedokončím. Toho se bojím.

Věř, že bude příznivý i nadále.
Stando, hodně se toho ví o tvé práci, ale málo o tvém dětství. Neber to už prosím jako zásah do soukromí, když ti položím otázku, co tě bavilo jako malého kluka? Prak a kuličky to asi nebyly.

Ale jo, ty taky. Já jsem byl klasické venkovské dítě. Kluk, který hrál fotbal, sem tam rozbil nějaké to okno, ze školy jsem chodil s poznámkami, v čem jsem se ale od ostatních lišil, a co bylo na mně takové zvláštní, to bylo to, že už v deseti letech jsem „objevil“ archiv. My jsme měli ve škole samé výborné učitele a jednou nás jeden z nich vzal na exkurzi do archivu. Tehdy mě to tam prvně, velmi silně, oslovilo. Od té doby jsem začal chodit do archivu pravidelně a pomáhal jsem panu archiváři. Ony tehdy pro mě ty archivy byly taková první velká zvláštnost.

Předpokládám, že to bylo v místě tvého bydliště.
Ano, v Ústí nad Orlicí, kde byl okresní archiv. Druhý moment, který mě v životě, a později i v mé práci hodně ovlivnil, byl také ten, že jsem měl všude kolem známé a příbuzné, kteří tu válku zažili. Já jsem je hrozně rád poslouchal jejich vyprávění o tom, jak byli v odboji apod. Prostě všichni moji blízcí tou válkou nějak prošli.

I to je jedna z věcí, která nás vlastně hodně spojuje. I mě toto období velmi zajímá, jedním dechem poslouchám příběhy pamětníků, co se mi ale bohužel na rozdíl od tebe v takové míře nepodařilo, to jsou nespočetné řady osobních setkání s tolika živými účastníky té doby. Vzpomeneš si ještě na ty úplně první?
Nejsem schopen všechny ty lidi jmenovat, protože ta jména by stejně mnohým lidem často nic neřekla. Bylo to prostě setkání s lidmi, kteří prošli holocaustem, kteří přežili koncentrační tábory, zejména Osvětim, poznal jsem také lidi, kteří byli v domácím odboji, to je velký počet jmen a setkání, i těch úplně prvních.

A jak ses k těm lidem dostal? Jak jsi je našel?
Já jsem je nemusel hledat, žil jsem mezi nimi. Byli v podstatě všude kolem mě. Jinak mě ale také zajímala i historie první světové války, poznal jsem ještě i lidi z této doby, legionáře, lidi, kteří tu válku zažili. Na toto téma mám hodně materiálu. Když si uvědomíš, co to bylo za masakry v té první světové válce, to bylo strašlivé. Jen když třeba projíždíš nějakým malým městečkem, všude máš pomníky. Deset milionů mrtvých, to je šílené. Já jsem si vlastně uprostřed vyprávění z té války, uprostřed té historie, uvědomil, že je tam i spousta záhad. A tehdy se mi to začalo prolínat. Má to vzájemné propojení.

Stanislav Motl vypráví pod Lidickou hrušní

Tak to ano, je pochopitelné, že říct jedno jméno, to asi dost dobře nelze. Můžeš mi tedy alespoň prozradit nějaká setkání, na která do smrti nezapomeneš?
I když těch lidí je opět strašlivě moc, můžu. Desítky let jsem se znal například s Františkem Fajtlem, pilotem, bojujícím za druhé světové války v řadách Royal Air Force. Později se stal spisovatelem a dožil se 94 let. Vzpomněl bych i na schůzky s válečným parašutistou Rudolfem Pernickým, výsadkářem, který byl do protektorátu vysazený z Velké Británie. Těchto lidí, kteří tou frontou prošli a přežili, těch jsem si nesmírně vážil, protože tam to bylo opravdu na doraz.

Promiň, že ti skáču do řeči, ale myslíš si, že by dnešní mladí muži dokázali být stejnými hrdiny? 
Tuto otázku si pokládám hodně často, protože dnes je taková doba, že když třeba řekneš pojem vlastenec nebo vlastenectví, tak se tomu většina bude smát. Ale já jsem ve své podstatě optimista, věřím, že kdyby se tato země dostala do ohrožení, tak, že by se opět našli lidi, kteří by do toho šli, kteří by za tu zemi bojovali. Ale myslím, že by to nebyli lidé – až na výjimky – které dnes známe z médií, kteří jsou hodně propagováni, dávání za vzor a podobně. Byli by to spíše, jako v minulé válce, lidé ne moc nápadní, často ale hodně vzdělaní, lidé s pevným morálním zázemím, idealisté, spíše ti z méně zámožných vrstev obyvatelstva. A co je na tom fascinující – tehdy to byli lidé bez rozdílu vyznání či politického přesvědčení...

Zůstaňme ještě chvíli u válečného období, i když poněkud z jiné stránky. Povíš nám něco o herečce Lídě Baarové? Jak došlo k vašemu pozdějšímu, velkému přátelství?
O Lídě Baarové jsem věděl jako každý, a jako každý jsem také toužil se s ní setkat. Jenomže před listopadem to nešlo, a tak jsem nějaký ten rok čekal na první okamžik, abych za ní mohl vyjet. Moje vůbec první cesta do zahraničí byla do Izraele. Tehdy se létalo přes Polsko, ale já jsem si na zpáteční cestu zařídil, abych mohl letět přes Salzburg.

Samozřejmě že paní Baarová nepřijímala zrovna každého. Ale mně tenkrát svým vlivem hodně pomohl herec Gustav Nezval, také Svatopluk Beneš a ještě jeden člověk. Přijel jsem tam, ale už na začátku jsem se dopustil faux pas, když jsem si splet čas a přijel o hodinu dřív. Měli jsme schůzku v deset a já jsem tam byl už v devět. Bylo mi divné, že nikdo neotvírá, a tak jsem napsal lísteček, že je mi to moc líto, a chtěl jsem odejít. A najednou vidím, jak zezdola po schodech kráčí dáma... a my jsme tu Lídu Baarovou tehdy u nás neznali, jak právě vypadá, ale tak jsem nějak vydedukoval, že to bude asi ona. Pamatuju si to jako dnes. Byla to už bělovlasá paní, na sobě měla takovou krásnou, červenou blůzu a bílou skládanou sukni. Pozdravil jsem „Guten tag“ a ona na mně „Dobrý den“, načež mi vysvětlila, že mě čekala až v deset, a já jsem zase vysvětlil jí, že jsem si spletl čas. Co mně na ní ale ještě udivilo, bylo to, že měla nádherný stisk ruky a také, že se chovala neobyčejně skromně, až pokorně, což mně k ní jako k takové hvězdě mezinárodní velikosti vůbec nešlo.

slavia

V oblíbené pražské kavárně Slavia, kde často sedával s hercem Svatoplukem Benešem (jejich společná fotografie visí na stěně kavárny) a jenž mu také pomohl k setkání z Lídou Baarovou

Pak jsme seděli v tom jejím obrovském pokoji a povídali si. Ten rozhovor trval snad pět hodin. Po celou tu dobu jsem samozřejmě myslel na to, že se zeptám na Goebbelse, ale neudělal jsem to. Můj vnitřní smysl mi říkal, nedělej to, nehodí se to. Paní Baarová byla po celou dobu rozhovoru taková nesvá, a teprve až po několika týdnech, možná i měsících, kdy už jsme byli, dá se říct, přátelé, mi najednou říká: „Vzpomínáte si na to naše první setkání, jak jsem nebyla ve své kůži?“
„Ano, paní Lído, vzpomínám.“
„A víte, proč to bylo?“
„Nevím.“
„Víte, za mnou jezdí žurnalisti z celého světa a všichni se mě ptají na to jediné, na Goebbelse, vy jste byl první, kdo se nezeptal.“

A možná i to mně pak otevřelo dveře k tomu, že mě paní Lída v roce 1995 sama vyzvala, abych se podíval do archivů, k čemuž ona musela dát napřed souhlas. Tehdy mi řekla, že je jí už jedno, co s těmi dokumenty udělám, ať zveřejním, co pokládám za vhodné, ale až po její smrti. Já jsem ji poslechl, ale jsou věci, které nezveřejním nikdy. Jsou příliš kruté…

lidabaarova

nevšední krása a osud herečky Lídy Baarové dodnes poutá řadu historiků i novinářů

Kdyby sis měl vybrat, ve které době bys chtěl žít? Předpokládám, že za první republiky.
(smích) No jo, to asi každý ví. První republika mě samozřejmě fascinuje, i když také to nebyla taková procházka růžovým sadem. Pamatuji, jak sedím v Mošnově ulici, v bytě herce a svého dobrého přítele Raoula Schránila, a on mi povídá: „Stando, nemyslete si, že to byla jen idylka. Já sám jsem byl z bohaté rodiny, ale pamatuju si, že pod Vyšehradem byla taková jeskyně, kde byli už tehdy bezdomovci, a já jsem vždycky maminku prosil, ať mi dá pro ně nějaké buchty, které jsem jim pak nosil.“

A kdyby sis měl vybrat zemi?
Tak je známo, že mou druhou zemí je dneska Izrael. Je mi tam hrozně moc dobře. Ale kde jsem opravdu nechal své srdce, to je Polynésie. 

A tak jsme se pomalu dostali k cestování... Ty jsi vášnivý cestovatel, projezdil jsi snad celý svět, kdo četl tvé publikace, tak ví, že na svých cestách jsi zažil řadu neuvěřitelných záhad a dobrodružství. A pro ty, kdo je nečetl, můžeš se s námi o nějakou nevysvětlitelnou záhadu podělit?
Ale to by bylo strašlivě dlouhé vyprávění, to se ti tam ani nevejde.

Neboj se, vejde. Prosím, alespoň jednu.
Dobře, tak já se to pokusím nějak zkrátit. V roce 1988 jsem byl s horolezeckou expedicí na Kavkazu. Lezl jsem  prvně na horu, která byly vyšší než 5 000 metrů, pak už jsem dělal vyšší, ale tahle byla tehdy první nad těch 5 000. Jmenovala se Kazbek. Tři z nás z té expedice dosáhli vrcholu, ale tam nahoře, bylo to v červenci, nás zastihla obrovská sněhová bouře. Nemohli jsme udělat ani záhrab, ale do rána jsme to nějak přežili. Vrátili jsme se do tábora a pak jsme šli všichni přes ledovec dolů. Když jdeš po ledovci, tak musíš být navázaná, to je taková zásada, a jak jsme tehdy šli, mně se stalo, že jsem se musel z nějakého důvodu vyvázat. A vzápětí se stalo, že jsem spadl do ledovcové trhliny. Později se ukázalo, že jsem letěl tak sedm metrů. V jednom místě se ta trhlina zužovala, a tam jsem se při pádu zaklínil. Podíval jsem se dolů,  pode mnou takových třicet metrů, v tu chvíli si řekneš, musím přežít, musím to vybojovat, ale nešlo mi to. Tím pádem jsem měl totálně ochromené obě ruce i nohy, byl jsem pomlácený, najednou zjistíš, že nic nefunguje.

A oni tě nemohli seshora vytáhnout?
Oni už byli daleko, byli v mlze, a tam na horách je takový problém, nebo spíš bych to nazval přírodní zákonitostí, že i když jsi třeba pod lavinou a křičíš o pomoc, nikdo tě neuslyší, ovšem ty naopak ty lidi slyšíš dobře… Zkrátím to - v té trhlině jsem zažil to, čemu se říká Moodyho tunel, (pozn. red.: Raymond Moody, americký filozof a psychiatr, autor knihy Život po životě, ve které mimo jiné shrnuje vzpomínky lidí, kteří přežili klinickou smrt), fakt jsem viděl lidi, které jsem měl rád, viděl jsem tam svoje prarodiče, kamaráda, který se zabil, všichni se na mě usmívali a mně bylo hrozně moc dobře. Také jsem slyšel hudbu a viděl všude kolem světlomodrou barvu, kterou mám rád… Někdo tomu říká klinická smrt, já tvrdím, že je to práce mozku, který v extrémním prostředí, pod velkým tlakem, může pracovat úplně jinak, než jsme zvyklí.

...A najednou jsem tam uviděl dívku, která mi kdysi byla hodně blízká. Ale ta se kupodivu  nesmála.

A jak už jsem byl v té fázi, kdy mi bylo strašně hezky a nechtěl jsem nic měnit, tak najednou se vedle mě objevil nějaký stín. Já ho nenáviděl, protože mě tahal pryč z toho krásného světa. Pak se ukázalo, že to byl gruzínský horolezec, jmenoval se Lexo, a ten mi vlastně zachránil život. Prostě šli nahoru tři Gruzínci, kteří mě viděli, a najednou neviděli, tak jim jako zkušeným horolezcům došlo, že jsem asi v treštině, tedy v trhlině. Ještě se dvěma dalšími z naší expedice mě pak na takových improvizovaných nosítkách snášeli dolů, protože jsem nemohl chodit.

Ale co je pointou toho příběhu, té záhady. Převezli mě do nemocnice do Tbilisi. Když jsem tam ležel, tak jsem si to v hlavě všechno ještě probíral, ale pak jsem to nějak po čase vypustil. Když se vrátím domů z jakékoliv expedice, tak mám takový zvyk, že zajdu do hospody k Hrochovi, kam pozvu několik kamarádů  a slavíme, že jsem přežil. Přišel i můj kamarád Josef a povídá mi: Víš, co je s Lenkou? (používám změnu jména).
„Se kterou?“ ptám se.
„No s tou, co jste spolu chodili. Představ si, že se zabila v autě.“ ¨
„A kdy?“ ptám se.
„Počkej, já jsem byl na pohřbu, mám to v diáři.“

A věř mi, nebo nevěř, ta smrt měla nastat v den, co jsem byl v té trhlině. Já si totiž myslím jednu věc, a probíral jsem to i s některými lidmi, to mohla být prostě síla myšlenky. Třeba si ta holka na mě v posledním okamžiku nějak silně vzpomněla.

Nemáš někdy z toho všeho strach? Bojíš se vůbec něčeho?
Kdybych řekl, že jsem se nikdy ničeho nebál, tak to bych lhal. Každý člověk má strach. U mě je to hlavně respekt. Já když jsem dříve hodně lozil, teď už toho času tolik nemám, tak já se třeba nikdy nepodívám dolů. Až když jsem nahoře. Mám strach, ale na druhou stranu mě zase baví překonávat strach.

Nevadí ti, že tě občas někteří lidé považují za blázna, že ti třeba, co se záhad týče, někdy nevěří?
(smích) Tohle mě vždycky strašně rozesměje, protože mně je úplně jedno, co si o mně lidi myslí. Můj život je pouze mým životem, a do toho si nenechám nikdy, jak se říká, kecat. Samozřejmě jsou, co se záhad týče, určité věci, které jsou, řekl bych, až tak neuvěřitelné, že je ani nesděluji, ty si nechávám pro sebe. A taky se vyhýbám rozhovorům na toto téma, protože chráním i to, aby ze mě třeba nevypadla nějaká informace. Stále ještě žijeme v době, kdy nemůžeš určité věci, stále mám na mysli oblast záhad, zveřejnit.

Já bych se ještě v této souvislosti vrátil do dětství. Když jsem byl malý kluk, měl jsem asi jako každý své sny. Také jsem hodně četl, už v pěti letech jsem uměl číst a byl jsem v tom rodiči velmi podporovaný – k literatuře, k historii. Takže já jsem vlastně hodně žil v těch knihách a snil o tom, že jednou budu vylézat vysoké hory, že se budu plavit po oceánech, že prožiju hodně dobrodružství. A mně se tohle všechno splnilo. 

sam

Člověk si má plnit své sny.
Ano, já myslím, že to je strašně krásné, že je to vůbec to nejhezčí.

Stando, než jsme se sešli, řekla jsem ti, že tento rozhovor bude pro internetový magazín, a ty jsi mi na to odpověděl: Internet nenávidím. Proč? Nechybí ti zdroje informací?
Takhle to není, že bych ho nenáviděl, to ne. Ale vzhledem k tomu, že jsem mimo jiné profesí rovněž historik, velmi dobře si uvědomuji to, co nedávno řekl Svatý otec a já se pod to naprosto podepisuji. On řekl, že internet povede ke zmatení myslí, lidi už nebudou vědět, co je pravda a co není. Ta zahlcenost informací bude čím dál větší. Už také proto, že si tam může každý psát, co chce. My jsme to měli v hledání snadnější. Byli jsme totiž, zejména historicky, všeobecně vzdělanější, než jsou mladí lidé dnes. Pravdu – třeba zrovna o válce – jsme hledali v knihách, které se daly sehnat, byť někdy obtížně. Hodně nám mohli dát rodiče, svědci daných událostí a podobně… Nedávno mi například jeden student řekl, že jistou, naprosto nesmyslnou informaci přepsal z internetu, a já mu nemohl dát zápočet. Ale dal jsem mu směr, kde ty správné informace najít. Určitě mu pak zápočet dám.

Druhý moment, a to teď kopíruju slova herce Luďka Munzara, který řekl, že dnešní generace nemůže mít ani žádné vzory, jako jsme třeba měli my. Protože i když ty je máš, on se na tom internetu vždycky najde někdo, kdo je snadno poplive. A bohužel mnozí lidé, kterým chybí jistá vzdělanost a rozhled, a takových lidí je čím dál více, mohou někdy tomu plivnutí uvěřit. Ale často je to i psychologická záležitost.

A třetí moment, a teď nechci opravdu nikoho urazit, já u internetu moc nevysedávám, to spíš přenechám lidem, kteří nedokážou dost dobře komunikovat – mám na mysli tváří v tvář s druhými, případně osamělým lidem bohatého vnitřního života a bez dobrých přátel. Co se mně týče, mám jiné a účinnější metody, které mi pomáhají v práci. Takže internet spíše přenechávám lidem, kteří třeba potřebují poradit, nebo neumějí jinak komunikovat, třeba k tomu častokrát ani nemají příležitosti. Nemohu ale vůbec pochopit, proč někteří lidi mezi sebou komunikují přes internet, i když třeba bydlí za rohem. A jsou zdraví. To vážně nepochopím.

tvorspolecensky

Ty i své texty píšeš na psacím stroji, viď?
(smích) Už ne, ale ještě vloni jsem je tak psal. Mě totiž u toho psaní baví takové to klapání, to se mi moc líbí, to mně nějak pomáhá. A hlavně také vidíš ty stohy papíru, co přibývají, to u počítače nevidíš, a nedej bože, když špatně klepneš, a ono se to třeba smaže, což se mi ještě naštěstí nestalo. A za další, než jsem šel na vysokou, tak jsem dělal ekonomickou školu, a tam jsme dělali státnice ze psaní na stroji. Pamatuješ těsnopis?

Pamatuju, také jsem se ho učila.
No a fakt je, že já jsem se naučil tak dobře psát na tom psacím stroji, že na něm píšu naslepo, bez chyb, kdežto na počítači, jak jsem takový energický, tak do té klávesnice třískám, a to se musíš jen jemně dotýkat, takže jen pořád mažu a opravuji. Ale poslední dvě knihy už jsem napsal na počítači. (smích)

Když jsme u těch knih, který je tvůj zamilovaný autor?
Mám jich hodně, ale tím nejlepším je pro mě samozřejmě Saint-Exupéry. A v souvislosti s ním také považuji pátrání po něm za jednu z mých největších novinářských akcí, co jsem kdy udělal, protože po jeho stopách jsem šel dvacet let. Je to jedna z nejdelších reportáží mého života, než došlo konečně k tomu vyvrcholení, kdy jsem se najednou ocitl v expedici, která se spouštěla k tomu jeho sestřelenému vraku. Hodně silný byl pro mě také okamžik, kdy jsem stál tváří v tvář německému pilotovi, který ho sestřelil. Udělal jsem o tom i film, ve kterém vidíte, jak ten německý pilot Luftwaffe vlastně pláče, když říká, že nevěděl, že za tím kniplem byl Saint-Exupéry. On sám ho miloval a četl jeho knížky. Takže, Saint-Exupéry, to je moje jednička.

Plníš si své, téměř až neuskutečnitelné sny. Promiň za přízemní otázku, ale kde na to všechno bereš finance? Vždyť to nejsou cesty jen támhle do Horní Dolní.
Jednak žiju skromně, můžu říct na rovinu, že nemám žádné auto, nemám chalupu, nemám žádný majetek... a dělám to programově, protože nemít majetek znamená nemít starosti. To je první moment. A druhý je ten, že hodně pracuji také v zahraničí, to znamená, že jsem schopen ty peníze vydělat i tam.

Jsi publicistou, dokumentaristou, cestovatelem, novinářem, redaktorem, spisovatelem, všechno děláš zodpovědně a naplno, kde vůbec bereš tolik energie? Necítíš se už unavený?
Pravdou je, že když jsem se vrátil z té expedice kolem Exupéryho, tak jsem měl poprvé v životě trochu problém, a to, že se mi dostala voda do plic. Lékařka si mě tehdy celého důkladně proklepla a zeptala se mě, kdy jsem měl naposledy dovolenou. Já jsem se hluboce zamyslel a řekl jsem jí: „To byl rok 1982, kdy jsem musel odjet do Bulharska k moři, ale málem jsem tam z toho nicnedělání zešílel. Dva dny a dost, já se rozhodně nepovažuji za experta na dovolenou.“ Načež mi ta paní doktorka řekla: „Vždyť vy byste měl být při tomhle způsobu života dávno mrtvý, jak to, že jste ještě tady?“ (smích)

studio

v rozhlasovém studiu

No a jak to?
Víš, já mám jednu výhodu, tedy myslím si to, já umím fakt dobře relaxovat. Když jsme se třeba bavili o té historii, tam je spousta krutých věcí a lidi se mě často na besedách ptají, jak s tím vším můžu žít. Mně hodně pomáhá můj bohatý osobní život. My se teď třeba spolu budeme bavit o Osvětimi, o holocaustu, jenomže já vím, že zítra mám třeba spicha s kamarády a kamarádkami, se kterými jezdím na vandry a které nějaká novinařina nebo politika vůbec nezajímá, vůbec se ani o moji práci nezajímají. Já se ani takřka nestýkám s lidmi z naší branže, s novináři, znám třeba tebe, ještě pár kolegů, a to mi stačí, nemám potřebu je vyhledávat. Zkrátka a dobře – stýkám se s úplně jinými lidmi…

Děkuji. Když už mám to štěstí, že jsme se teď spolu sešli, řekni mi ještě, odkud právě jdeš a kam máš namířeno?
Teď jsem byl na jedné takové velmi příjemné farmě, kde jsem si byl zajezdit na koni. Já miluji koně. Jezdil jsem asi do dvanácti hodin, pak jsem kydal hnůj, pomáhal jsem podestýlat... možná jsem ještě cítit. (smích) No a teď půjdu domů psát. Chtěl jsem si jít ještě zaběhat do Stromovky, ale to už asi nechám na jindy.

Ale stejně, to ti ještě musím říct, jak jsme se bavili o těch záhadách, víš, co je pro mě ta úplně největší záhada? Že čím dál více přibývá lidí, kteří se se mnou chtějí pořád setkávat, kteří mi denně volají a mají zájem mě poznat. Proč? Je to někdy hodně únavné a já tomu vůbec nerozumím.

A jsme u vlastností Stanislava Motla. Krom toho, že je workoholik (který ale umí správně relaxovat), je také neuvěřitelně skromný a hodně nerad o sobě mluví. Některé odpovědi jsem z něj dostávala ztěžka, jako by se styděl. Co mu však jde bez problému, to je vyprávění vtipů, které chrlí na počkání. A tak jeden na závěr.

„A musí být slušný?“ Zeptal se ještě. „Radši jo, a nebo tak napůl,“ odpovím.

„Maiselova ulice v Praze. Pan Kohn jde ulicí a najednou koukne nahoru na balkon a uvidí tam, jak se paní Roubíčková opaluje, jen tak v plavkách, hodně ho interesuje, hrozně se mu  paní Roubíčková líbí.
„Teda paní Roubíčková, jim to tak sluší, nemoh bych s ní něco mít?“ A ona: „No co si to dovolujou, Kohn, copak jsem nějaká prodejná ženská, nebo co?“ „A kdo tady mluvil o placení?“

No, ale v restauraci jsme zaplatit museli – a je konec rozhovoru, rekordně dlouhého, za který moc děkuji, protože tento velký dobrodruh poskytuje rozhovory opravdu málokdy. :)

civil

Medailonek

  • Stanislav Motl se narodil 6. března 1952, Ústí nad Orlicí
  • Do širšího podvědomí veřejnosti se dostal svými reportážemi pro investigativní pořad Na vlastní oči který vysílala televize Nova. Tuto stanici opustil poté, co byl pořad po patnácti letech zrušen.
  • V současnosti má na Českém rozhlasu 2 - Praha svůj vlastní pořad pod názvem Stopy, fakta, tajemství. Tento pořad vyšel pod stejnojmenným názvem i v knižním zpracování.
  • Stanislav Motl přednáší na řadě škol České republiky historii, pracuje i v zahraničí.
  • Napsal mnoho knih, týkající se jak nevysvětlitelných záhad, tak i období druhé světové války, nechybí ani memoáry slavné herečky Lídy Baarové, se kterou ho pojilo až do její smrti dlouholeté přátelství.

Biografie

  • 1990 - Muži generála Pattona,
  • 1991- A třináctý byl kat
  • 1992- Tváře osudu: Stopami slavných i zapomenutých,
  • 2001- Nacisté pod ochranou aneb Kdo vlastně prohrál válku?
  • 2002- Prokletí Lídy Baarové
  • 2006- Mraky nad Barrandovem
  • 2007- Kam zmizel zlatý poklad republiky
  • 2008- Oběti a jejich vrazi - O tom, jak Česká republika pomáhala unikat válečným zločincům
  • 2009- Lída Baarová a Joseph Goebbels
  • 2010- Cesty za oponu času I.
  • 2010- Svědek z cely smrti
  • 2010- Strážce brány
  • 2011 Cesty za oponou času II. - Ozvěny lidických nocí, včetně jím natočeného dokumentárního filmu na DVD
   
30.09.2011 - Rozhovory - autor: Alexandra Stušková

Další příspěvky

Komentáře:

  1. avatar
    [59] kobližka [*]

    Jindriska8 — #58 Jak ty jsi se dostala k článku starému víc jak rok?

    superkarma: 0 01.11.2012, 08:45:10
  2. avatar
    [58] Jindriska8 [*]

    Zajímavá osobnost!Sml22

    1. na komentář reaguje kobližka — #59
    superkarma: 0 01.11.2012, 08:11:24
  3. avatar
    [57] ekleinovka [*]

    Tak si tu čtu článek a je moc zajímavej,v rádiu jsem pana Motla neměla možnost slyšet,protože poslouchám music....

    superkarma: 0 03.03.2012, 19:35:27
  4. avatar
    [56] kobližka [*]

    átéčko — #55 Tak alespoň něco Sml39

    superkarma: 0 05.12.2011, 13:01:51
  5. avatar
    [55] átéčko [*]

    kobližka — #54 všimla jsem siSml57

    1. na komentář reaguje kobližka — #56
    superkarma: 0 05.12.2011, 12:56:59
  6. avatar
    [54] kobližka [*]

    átéčko — #53 To umím dokonale......

    1. na komentář reaguje átéčko — #55
    superkarma: 0 05.12.2011, 12:56:05
  7. avatar
    [53] átéčko [*]

    kobližka — #52 Tak tos mě zmátla.

    1. na komentář reaguje kobližka — #54
    superkarma: 0 05.12.2011, 12:51:52
  8. avatar
    [52] kobližka [*]

    átéčko — #51 No...jak se to vezme....Sml57...já už taky dělat nemusím Sml30

    1. na komentář reaguje átéčko — #53
    superkarma: 0 05.12.2011, 12:47:56
  9. avatar
    [51] átéčko [*]

    kobližka — #50 Tak to budeš patřit k většině. Menšina totiž pracovat nemusíSml23Sml23Sml23

    1. na komentář reaguje kobližka — #52
    superkarma: 0 05.12.2011, 12:46:35
  10. avatar
    [50] kobližka [*]

    átéčko — #49 Představ si,že ty moje hbité prsty mě pomáhaly denně plnit normu v práci a tu bych ti nepřála.

    1. na komentář reaguje átéčko — #51
    superkarma: 0 05.12.2011, 12:43:30
  11. avatar
    [49] átéčko [*]

    kobližka — #48 hbité prsty?Sml57pokud jsi Romka, tak bez nich bys byla ztracenáSml30Sml30Sml30

    1. na komentář reaguje kobližka — #50
    superkarma: 0 05.12.2011, 12:37:45
  12. avatar
    [48] kobližka [*]

    átéčko — #47 a já mám asi rychlé prsty....Sml12

    1. na komentář reaguje átéčko — #49
    superkarma: 0 05.12.2011, 12:13:01
  13. avatar
    [47] átéčko [*]

    kobližka — #45 kobližka — #46 já nejsem hluchááá.Sml6

    1. na komentář reaguje kobližka — #48
    superkarma: 0 05.12.2011, 12:06:03
  14. avatar
    [46] kobližka [*]

    átéčko — #44 jo,tam zcela určitě,já to mám v oblíbených,

    1. na komentář reaguje átéčko — #47
    superkarma: 0 05.12.2011, 11:52:43
  15. avatar
    [45] kobližka [*]

    átéčko — #44 jo,tam zcela určitě,já to mám v oblíbených,

    1. na komentář reaguje átéčko — #47
    superkarma: 0 05.12.2011, 11:52:42
  16. avatar
    [44] átéčko [*]

    kobližka — #42 Tady tak PLSml30 Ono třeba chvíli hraje, ale pak se to ztrácí a co já nesnáším, je rozladěné rádio. Ale asi bych to našla i  na netu, že?

    1. na komentář reaguje kobližka — #45
    2. na komentář reaguje kobližka — #46
    superkarma: 0 05.12.2011, 11:49:58
  17. avatar
    [43] kobližka [*]

    kobližka — #42 Ale,co blbnu - to bylo na ČR 2 !!!!

    superkarma: 0 05.12.2011, 11:48:46
  18. avatar
    [42] kobližka [*]

    átéčko — #41 Jé,to jsem myslela,že ČR1 je všude Sml80

    1. na komentář reaguje kobližka — #43
    2. na komentář reaguje átéčko — #44
    superkarma: 0 05.12.2011, 11:48:04
  19. avatar
    [41] átéčko [*]

    kobližka — #40 Ne, jen nevím, že pan Motl v rádiu je- a u nás naladím jen rádio Čas  a pak polské stanice...

    1. na komentář reaguje kobližka — #42
    superkarma: 0 05.12.2011, 11:44:32
  20. avatar
    [40] kobližka [*]

    átéčko — #39 Proč,nemáš radio?

    1. na komentář reaguje átéčko — #41
    superkarma: 0 01.12.2011, 20:07:29
  21. avatar
    [39] átéčko [*]

    kobližka — #38 já neSml57

    1. na komentář reaguje kobližka — #40
    superkarma: 0 01.12.2011, 09:10:54
  22. avatar
    [38] kobližka [*]

    Handa — #37 Já taky Sml67

    1. na komentář reaguje átéčko — #39
    superkarma: 0 30.11.2011, 20:46:00
  23. avatar
    [37] Handa [*]

    Moc zajímavé, vyprávění pana Motla poslouchám v rádiu.

    1. na komentář reaguje kobližka — #38
    superkarma: 0 30.11.2011, 20:42:15
  24. avatar
    [36] kobližka [*]

    peetrax — #34 Možná se vymyká sám pan Motl.

    superkarma: 0 25.11.2011, 15:58:11
  25. [35] kajinek [*]

    Sml16Sml16Sml16

    superkarma: 0 25.11.2011, 15:57:05
  26. avatar
    [34] peetrax [*]

    Já se ještě vracím znovu pochválit Sašu, protože na ten rozhovor myslím ještě dnes. To se mi zas tak často nestává, druhej den o "normálním" článku už nevím Sml30, ale tenhle rozhovor se vymyká. Sml67 Sml67

    1. na komentář reaguje kobližka — #36
    superkarma: 1 01.10.2011, 10:52:51
  27. avatar
    [33] cicinka [*]

    Za rozhovor moc chválím. Nechala jsem si ho jako bonbonek k ranní kávě. Mám ráda záhady a hlavně historii. Jen musím říci, že já se k archivům dostala jen díky internetu. A tím jsem se začla zabývat naším rodokmenem. Jen nevím jak se dostat k nějakým podrobným info, jen strohé zápisy z matrik mě nestačí.

    Paní Stužková měla bych na pana Motla jeden dotaz. Kdyby jste s ním zas někdy mluvila a třeba si i vzpoměla....Dědu mého tatínka zastřelili za heydrichiády. Vím datum, to jsem našla na netu. Ale když jsem psala do archivu o podobnosti, kopii dokumentu a info, kde skončili ostatky, odkázali mě na archiv bezpečnostních složek. A tam mi odepsali, že tam nic nemají. Nevěděl by pan Motl, kde jsou nějaké dokumenty k těmto smutným událostem? děkuju ještě jednou za rozhovor.Sml67

    superkarma: 0 01.10.2011, 10:28:40
  28. avatar
    [32] Eva_CZ [*]

    kobližka — #30 jojo, znala jsem i pana Zilku. Sml22 Aha. Diky za info, mohla jsem guglit, ale neprislo mi to tak podstatny.

    superkarma: 0 30.09.2011, 23:28:48
  29. avatar
    [31] átéčko [*]

    kobližka — #30 Agáta byla v nějaké soutěži krásy miss. je to modelka a navrhuje šaty. je dobrým soustem pro bulvár a le já ji mám ráda.

    superkarma: 0 30.09.2011, 21:21:13

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [30] kobližka [*]

    Eva_Fl — #28 Agáta není žádná herečka,je to bulvární sousto,dcera herečky Žilkové,znáš?Jo,K.Roden je Pan herec,kousek od nás má s partnerkou statek a občas chodí nakupovat k mojí dceři do malého obchůdku.Je velmi skromný.Jenže nevyhledává bulvár,ten ho neživí.

    1. na komentář reaguje átéčko — #31
    2. na komentář reaguje Eva_Fl — #32
    superkarma: 0 30.09.2011, 19:40:23
  2. avatar
    [29] Eva_CZ [*]

    Ten rozhovor je DLOUHY? Tak to mi nejak ani neprislo. Cetl se bezvadne.

    superkarma: 0 30.09.2011, 19:37:17
  3. avatar
    [28] Eva_CZ [*]

    kobližka — #26 vis, koukam na filmy, ve kterych hraji pro mne uplne neznami herci. Jsem k ceskym filmum velmi malo kriticka ( i kdyz nektere fakt nemuzu skouknout cele, nekdy se to proste neda ). A nejak jsem neobjevila zadny novy vyrazny talent. Sml23Sml80 ........ Nechapu, proc to vlastne pisu, je ta Agata vubec herecka? Sml52

    Pro me je novy i Machacek, toho jsem poznala az tady, ten je OK a pak ten kudrnatej, ktery hral hlavni roli ve Venkovskem uciteli, ten je fajn, ani nevim, jak se jmenuje. Ale fakt vyrazna osobnost? Mozna jsem nemela to stesti, mozna tam neni. Z ceskych hercu tady casto vidam pana Rodena, to je borec jak svina a zraje a je uzasnej, hraje v hodne US filmech. Jinak nic. Sml23

    1. na komentář reaguje kobližka — #30
    superkarma: 0 30.09.2011, 19:36:32
  4. avatar
    [27] peetrax [*]

    Líbí, líbí, LÍBÍ! A vůbec nevadí, že je rozhovor dlouhý. Sašo, na rozhovory jste machr, pokračujte! Sml67

    superkarma: 0 30.09.2011, 19:36:30
  5. avatar
    [26] kobližka [*]

    Eva_Fl — #25 Tak jsi o nic nepřišla Sml23Sml23Sml23

    1. na komentář reaguje Eva_Fl — #28
    superkarma: 0 30.09.2011, 19:29:45
  6. avatar
    [25] Eva_CZ [*]

    Agatu uz neznam vubec. Sml23Sml80

    1. na komentář reaguje kobližka — #26
    superkarma: 0 30.09.2011, 19:25:05
  7. avatar
    [24] Eva_CZ [*]

    ........ tak to vypada, ze z-in vzala Sasu za svou. Sml54 Pravda, chvili nam to trvalo, ale tim si asi musi projit kazdej novej redaktor. Nekteri nam k srdci neprirostli NIKDY!Sml23

    superkarma: 0 30.09.2011, 19:23:39
  8. [23] karika [*]

    Skvělý rozhovor!! Sml67

    Od pohledu možná dlouhý, ale jakmile se začtete, už se "nepustíte" :-)

    superkarma: 0 30.09.2011, 16:35:35
  9. avatar
    [22] Suzanne [*]

    Líbí!Sml67 Moc dobré, díky, SašoSml59

    superkarma: 0 30.09.2011, 15:23:06
  10. avatar
    [21] mineralka7 [*]

    Skvělý rozhovor a klidně by mohl být i delší!! Tenhle pán má rozhodně světu co říct a je vidět, že ho fakta skutečně zajímají, není to jen "četl jsem tuhle, slyšel jsem támhle".

    Sašo, tleskám Vám!!!! Sml59Sml67

    superkarma: 0 30.09.2011, 13:45:16
  11. avatar
    [20] átéčko [*]

    kobližka — #10 inu...pokusím se.

    superkarma: 0 30.09.2011, 13:45:09
  12. avatar
    [19] Lukáš Čejka [*]

    ToraToraTora — #18 no i to se mi stalo pri jednom pokusu, ale myslim, ze kdyz nekdo chce podnikat v Cechach, tak by mel prokazat trochu vice trpelivosti Sml54

    superkarma: 0 30.09.2011, 13:13:30
  13. avatar
    [18] ToraToraTora [*]

    Lukáš Čejka — #17 Sml52 Nevěřím, že by ses dostal až k adrese. Třeba by zavěsil už když by nedostal odpověď s čím tu pizzu chceš

    1. na komentář reaguje Lukáš Čejka — #19
    superkarma: 0 30.09.2011, 13:11:26
  14. avatar
    [17] Lukáš Čejka [*]

    ToraToraTora — #16 Ne, ja jen nejsem moc bystry a tak mi klavesnice poskytuje potrebnou pauzu k tomu, abych informaci vstrebal a sestavil nejakou odpoved, to pri komunikaci v realnem case nejde, si predstav, ze si chces objednat pizzu a na otazku kam ji maji dorucit nastane petiminutove ticho. To ti kazdy mezi tim polozi. Sml80Sml54

    1. na komentář reaguje ToraToraTora — #18
    superkarma: 0 30.09.2011, 13:06:16
  15. avatar
    [16] ToraToraTora [*]

    Lukáš Čejka — #15 Ty se vždycky vyšťavíš tady u klávesnice a pak nemáš, co hlásat telefonem. Sml54

    1. na komentář reaguje Lukáš Čejka — #17
    superkarma: 0 30.09.2011, 13:00:19
  16. avatar
    [15] Lukáš Čejka [*]

    ToraToraTora — #14 ja telefonuju strasne malo a tak nejak vubec si nemam s lidma moc co rict, tak posli, ja si s nima pomlcim,treba si budem rozumet Sml54

    1. na komentář reaguje ToraToraTora — #16
    superkarma: 0 30.09.2011, 12:57:59
  17. avatar
    [14] ToraToraTora [*]

    Lukáš Čejka — #13 O ochotných uších mi povídej. Máme ve firmě několik hluchoněmých telefonistů na reklamačním oddělení. Jestli chceš, dám ti kontakt a pokecej si Sml54

    1. na komentář reaguje Lukáš Čejka — #15
    superkarma: 0 30.09.2011, 12:49:19
  18. avatar
    [13] Lukáš Čejka [*]

    ToraToraTora — #12 Ja myslim, ze pro tyhle poudacky se vzdycky najdou ochotne usi Sml8Sml54

    1. na komentář reaguje ToraToraTora — #14
    superkarma: 0 30.09.2011, 12:43:16
  19. avatar
    [12] ToraToraTora [*]

    Lukáš Čejka — #11 Za chvíli bys to třeba mohl povídat jen plyšovému medvídkovi v pokojíčku bez kliky.Sml54

    1. na komentář reaguje Lukáš Čejka — #13
    superkarma: 0 30.09.2011, 12:39:09
  20. avatar
    [11] Lukáš Čejka [*]

    Ja jedine cemu nerozumim, ze ti co zahady odhalili, ti vedouci, s tim porad delaj takove caviky, jsou tajemni jak hrad v Karpatech, porad neco nemuzou rict, porad lidstvo neni pripravene ... To ja neco takoveho vedet, tak to klidne vybalim i na prvniho sanktusaka, ktereho rano potkam na zastavce tramvaje. Sml80

    1. na komentář reaguje ToraToraTora — #12
    superkarma: 0 30.09.2011, 12:35:55
  21. avatar
    [10] kobližka [*]

    átéčko — #9 Ty že bys to nedokázala? Sml58Sml58

    1. na komentář reaguje átéčko — #20
    superkarma: 0 30.09.2011, 12:04:36
  22. avatar
    [9] átéčko [*]

    Opravdu pěkný rozhovor! LíbíSml67

    Tuhoto pána jsem ráda sledovala na *ově, vždycky byl zajímavý a měl skvělá témata. Tak se musím naučit naladit si rádio

    1. na komentář reaguje kobližka — #10
    superkarma: 0 30.09.2011, 12:01:50
  23. avatar
    [8] Ferdas [*]

    musím uznat, že je to po dlouhé době tady opravdu zajímavé čtení a možná že je pí Stužkové tady škoda...Sml24Sml52. Kdepak zkrátit, to by byla vážně škoda.

    A Agáta? Podle mě moc chytrá holka, která dobře ví co dělá. Sml67 Těším se.

    superkarma: 0 30.09.2011, 11:36:33
  24. avatar
    [7] átéčko [*]

    ToraToraTora — #6 Už se nemusím opakovat, napsala jsi všechno, co bych napsala já, jenže jsi to napsala "lépěji"

    Alexandra Stušková — #4 Na Agátu se těším, protože si nemyslím, že by paní Žilková měla hloupou dceru. A po Čápech s mákem vím, že je fajn a moc se mi líbí!

    superkarma: 0 30.09.2011, 10:33:22
  25. avatar
    [6] ToraToraTora [*]

    Já jsem se také narodila v Ústí nad Orlicí Sml54 a do konce jsem tedy dočetla už z toho důvodu, že mi, Sašo čteš asi myšlenky. je to přesně dva dny, cojsem si právě na tohoto člověka vzpomněla a nemohla myšlenku na něj celý den opustit. Hloubala jsem si nad nějakou záhadou a právě mi to evokovalo vzpomínky na jeho začátky v Na vlastní oči, kdy se věnoval tématům nejen válečným, ale i tajemnu. Dokázal to naservírovat tak, že ho nikdo neměl za blázna. Byl věcný, šel k jádru pudla a dával do toho srdce. ke konci tohoto pořadu, nebo i v jiných dokumentech, kde se otvírala válečná témata, například odsun sudetských němců jsem si na něho vzpomněla také. Přemýšlela jsem, jak by to natočil on, kam by  až pro informace zašel a jak by je předložil....po něm, to už byl jenom obyčejný bulvár

    1. na komentář reaguje átéčko — #7
    superkarma: 0 30.09.2011, 10:09:59
  26. avatar
    [5] kobližka [*]

    Alexandra Stušková — #4 Rozhovor byl dlouhý,to je pravda,ale chytil mě.Docela mě překvapuje malý nezájem čtenářek,ale vsadím se,že až vyjde článek s A.Hanychovou,že to tady ožije.To je rozdíl,co?K této slečně se nebudu vyjadřovat,ale rozhodně nespadá do sféry záhad,kterými se zabývá tak solidní osoba jakou je již zmíněný S.Motl.

    superkarma: 0 30.09.2011, 09:32:46
  27. [4] Alexandra Stušková [*]

    Moc děkuji za vaše milé komentáře, já se hodně bála, že je ten rozhovor hodně dlouhý, abyste ho vůbec dočetly do konce. Nechtěla jsem ten text moc krátit, přišlo mi to líto, protože myslím, že je celý zajímavý. Dalo to opravdu fušku, o to víc mě těší vaše uznání Sml22

    A teď už běžím na další rozhovor, tentokrát z úplně jiného soudku - s Agátou Hanychovou, ta osůbka je pro mnohé také svým způsobem záhadou Sml30

    Všem krásný víkend (a že má být obzvlášť vydařený))

    1. na komentář reaguje kobližka — #5
    2. na komentář reaguje átéčko — #7
    superkarma: 0 30.09.2011, 09:27:34
  28. avatar
    [3] kobližka [*]

    Paní redaktorko,klobouk dolů -to byl parádní rozhovor.Moc za něj děkuju.Pana Motla si za jeho práci velmi vážím,navíc po tomto rozhovoru zjišťuju,že je to opravdu borec.Ráda poslouchám jeho pořad v Českém rozhlase.Držím mu palce,aby měl pořád plno energie.

    superkarma: 0 30.09.2011, 06:52:36
  29. avatar
    [2] Tina5 [*]

    Opět velké Díky za krásný rozhovor. Vellice milé čteníSml16Sml67

    superkarma: 0 30.09.2011, 06:16:09
  30. avatar
    [1] Eva_CZ [*]

    Celou dobu se mi ten pan zdal povedomy...Aha, uz vim. Hezky rozhovor! Sml22Sml67

    superkarma: 0 30.09.2011, 03:41:32

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme