Hned na začátku rozhovoru jsme se se Stanislavem Motlem domluvili, že vzhledem k charakteru jeho práce se ho nebudu ptát na soukromí. Já to respektuji. Snad můžu jen prozradit, že mimo jiné bydlí s řadou archivních dokumentů a také s obrovským množstvím vzpomínek na neuvěřitelná setkání a řadu prožitých, záhadných dobrodružství.

Jen na úvod ještě prozradím, že nás dva spolu pojí dlouholeté přátelství, kterého si nesmírně vážím. Nebylo lehké se k němu dostat, ale tehdy před lety jsem to udělala rafinovaně, požádala jsem ho, aby mi dělal odborného poradce u mé diplomové práce, týkající se německé filmařky Leni Riefenstahlové. To přece nešlo odmítnout.

mydvaaa

Stanislav Motl se tématice druhé světové války věnuje mnoho let, zabývá se i pátráním po nacistických válečných zločincích. Projezdil takřka celý svět a to, co zažil na svých cestách, na to by někomu nestačilo ani deset životů. Miluje záhady a tajemství... a věří na osud. Záměrně píše Osud s velkým O.

Jsi spokojen s tím, jak se vyvíjí tvůj vlastní osud?
Docela ano. Už před mnoha lety jsem uvedl v jednom ze svých úplně prvních rozhovorů, že jsem v zásadě fatalista. Co se má stát, to se stane. Samozřejmě mám před Osudem velkou pokoru, jsem ale také přesvědčen o tom, že něco nám je takzvaně dáno, ale spoustu věcí si ještě můžeme změnit  sami. Celý život se snažím některé věci měnit a ten Osud trochu kultivovat. Jediný problém, který ve spojení s Osudem mám, je snad jen ten, že mi ukončí život ve chvíli, kdy budu mít třeba roztočený film, nebo rozepsanou nějakou knihu, kterou tedy nedokončím. Toho se bojím.

Věř, že bude příznivý i nadále.
Stando, hodně se toho ví o tvé práci, ale málo o tvém dětství. Neber to už prosím jako zásah do soukromí, když ti položím otázku, co tě bavilo jako malého kluka? Prak a kuličky to asi nebyly.

Ale jo, ty taky. Já jsem byl klasické venkovské dítě. Kluk, který hrál fotbal, sem tam rozbil nějaké to okno, ze školy jsem chodil s poznámkami, v čem jsem se ale od ostatních lišil, a co bylo na mně takové zvláštní, to bylo to, že už v deseti letech jsem „objevil“ archiv. My jsme měli ve škole samé výborné učitele a jednou nás jeden z nich vzal na exkurzi do archivu. Tehdy mě to tam prvně, velmi silně, oslovilo. Od té doby jsem začal chodit do archivu pravidelně a pomáhal jsem panu archiváři. Ony tehdy pro mě ty archivy byly taková první velká zvláštnost.

Předpokládám, že to bylo v místě tvého bydliště.
Ano, v Ústí nad Orlicí, kde byl okresní archiv. Druhý moment, který mě v životě, a později i v mé práci hodně ovlivnil, byl také ten, že jsem měl všude kolem známé a příbuzné, kteří tu válku zažili. Já jsem je hrozně rád poslouchal jejich vyprávění o tom, jak byli v odboji apod. Prostě všichni moji blízcí tou válkou nějak prošli.

I to je jedna z věcí, která nás vlastně hodně spojuje. I mě toto období velmi zajímá, jedním dechem poslouchám příběhy pamětníků, co se mi ale bohužel na rozdíl od tebe v takové míře nepodařilo, to jsou nespočetné řady osobních setkání s tolika živými účastníky té doby. Vzpomeneš si ještě na ty úplně první?
Nejsem schopen všechny ty lidi jmenovat, protože ta jména by stejně mnohým lidem často nic neřekla. Bylo to prostě setkání s lidmi, kteří prošli holocaustem, kteří přežili koncentrační tábory, zejména Osvětim, poznal jsem také lidi, kteří byli v domácím odboji, to je velký počet jmen a setkání, i těch úplně prvních.

A jak ses k těm lidem dostal? Jak jsi je našel?
Já jsem je nemusel hledat, žil jsem mezi nimi. Byli v podstatě všude kolem mě. Jinak mě ale také zajímala i historie první světové války, poznal jsem ještě i lidi z této doby, legionáře, lidi, kteří tu válku zažili. Na toto téma mám hodně materiálu. Když si uvědomíš, co to bylo za masakry v té první světové válce, to bylo strašlivé. Jen když třeba projíždíš nějakým malým městečkem, všude máš pomníky. Deset milionů mrtvých, to je šílené. Já jsem si vlastně uprostřed vyprávění z té války, uprostřed té historie, uvědomil, že je tam i spousta záhad. A tehdy se mi to začalo prolínat. Má to vzájemné propojení.

Stanislav Motl vypráví pod Lidickou hrušní

Tak to ano, je pochopitelné, že říct jedno jméno, to asi dost dobře nelze. Můžeš mi tedy alespoň prozradit nějaká setkání, na která do smrti nezapomeneš?
I když těch lidí je opět strašlivě moc, můžu. Desítky let jsem se znal například s Františkem Fajtlem, pilotem, bojujícím za druhé světové války v řadách Royal Air Force. Později se stal spisovatelem a dožil se 94 let. Vzpomněl bych i na schůzky s válečným parašutistou Rudolfem Pernickým, výsadkářem, který byl do protektorátu vysazený z Velké Británie. Těchto lidí, kteří tou frontou prošli a přežili, těch jsem si nesmírně vážil, protože tam to bylo opravdu na doraz.

Promiň, že ti skáču do řeči, ale myslíš si, že by dnešní mladí muži dokázali být stejnými hrdiny? 
Tuto otázku si pokládám hodně často, protože dnes je taková doba, že když třeba řekneš pojem vlastenec nebo vlastenectví, tak se tomu většina bude smát. Ale já jsem ve své podstatě optimista, věřím, že kdyby se tato země dostala do ohrožení, tak, že by se opět našli lidi, kteří by do toho šli, kteří by za tu zemi bojovali. Ale myslím, že by to nebyli lidé – až na výjimky – které dnes známe z médií, kteří jsou hodně propagováni, dávání za vzor a podobně. Byli by to spíše, jako v minulé válce, lidé ne moc nápadní, často ale hodně vzdělaní, lidé s pevným morálním zázemím, idealisté, spíše ti z méně zámožných vrstev obyvatelstva. A co je na tom fascinující – tehdy to byli lidé bez rozdílu vyznání či politického přesvědčení...

Zůstaňme ještě chvíli u válečného období, i když poněkud z jiné stránky. Povíš nám něco o herečce Lídě Baarové? Jak došlo k vašemu pozdějšímu, velkému přátelství?
O Lídě Baarové jsem věděl jako každý, a jako každý jsem také toužil se s ní setkat. Jenomže před listopadem to nešlo, a tak jsem nějaký ten rok čekal na první okamžik, abych za ní mohl vyjet. Moje vůbec první cesta do zahraničí byla do Izraele. Tehdy se létalo přes Polsko, ale já jsem si na zpáteční cestu zařídil, abych mohl letět přes Salzburg.

Samozřejmě že paní Baarová nepřijímala zrovna každého. Ale mně tenkrát svým vlivem hodně pomohl herec Gustav Nezval, také Svatopluk Beneš a ještě jeden člověk. Přijel jsem tam, ale už na začátku jsem se dopustil faux pas, když jsem si splet čas a přijel o hodinu dřív. Měli jsme schůzku v deset a já jsem tam byl už v devět. Bylo mi divné, že nikdo neotvírá, a tak jsem napsal lísteček, že je mi to moc líto, a chtěl jsem odejít. A najednou vidím, jak zezdola po schodech kráčí dáma... a my jsme tu Lídu Baarovou tehdy u nás neznali, jak právě vypadá, ale tak jsem nějak vydedukoval, že to bude asi ona. Pamatuju si to jako dnes. Byla to už bělovlasá paní, na sobě měla takovou krásnou, červenou blůzu a bílou skládanou sukni. Pozdravil jsem „Guten tag“ a ona na mně „Dobrý den“, načež mi vysvětlila, že mě čekala až v deset, a já jsem zase vysvětlil jí, že jsem si spletl čas. Co mně na ní ale ještě udivilo, bylo to, že měla nádherný stisk ruky a také, že se chovala neobyčejně skromně, až pokorně, což mně k ní jako k takové hvězdě mezinárodní velikosti vůbec nešlo.

slavia

V oblíbené pražské kavárně Slavia, kde často sedával s hercem Svatoplukem Benešem (jejich společná fotografie visí na stěně kavárny) a jenž mu také pomohl k setkání z Lídou Baarovou

Pak jsme seděli v tom jejím obrovském pokoji a povídali si. Ten rozhovor trval snad pět hodin. Po celou tu dobu jsem samozřejmě myslel na to, že se zeptám na Goebbelse, ale neudělal jsem to. Můj vnitřní smysl mi říkal, nedělej to, nehodí se to. Paní Baarová byla po celou dobu rozhovoru taková nesvá, a teprve až po několika týdnech, možná i měsících, kdy už jsme byli, dá se říct, přátelé, mi najednou říká: „Vzpomínáte si na to naše první setkání, jak jsem nebyla ve své kůži?“
„Ano, paní Lído, vzpomínám.“
„A víte, proč to bylo?“
„Nevím.“
„Víte, za mnou jezdí žurnalisti z celého světa a všichni se mě ptají na to jediné, na Goebbelse, vy jste byl první, kdo se nezeptal.“

A možná i to mně pak otevřelo dveře k tomu, že mě paní Lída v roce 1995 sama vyzvala, abych se podíval do archivů, k čemuž ona musela dát napřed souhlas. Tehdy mi řekla, že je jí už jedno, co s těmi dokumenty udělám, ať zveřejním, co pokládám za vhodné, ale až po její smrti. Já jsem ji poslechl, ale jsou věci, které nezveřejním nikdy. Jsou příliš kruté…

lidabaarova

nevšední krása a osud herečky Lídy Baarové dodnes poutá řadu historiků i novinářů

Kdyby sis měl vybrat, ve které době bys chtěl žít? Předpokládám, že za první republiky.
(smích) No jo, to asi každý ví. První republika mě samozřejmě fascinuje, i když také to nebyla taková procházka růžovým sadem. Pamatuji, jak sedím v Mošnově ulici, v bytě herce a svého dobrého přítele Raoula Schránila, a on mi povídá: „Stando, nemyslete si, že to byla jen idylka. Já sám jsem byl z bohaté rodiny, ale pamatuju si, že pod Vyšehradem byla taková jeskyně, kde byli už tehdy bezdomovci, a já jsem vždycky maminku prosil, ať mi dá pro ně nějaké buchty, které jsem jim pak nosil.“

A kdyby sis měl vybrat zemi?
Tak je známo, že mou druhou zemí je dneska Izrael. Je mi tam hrozně moc dobře. Ale kde jsem opravdu nechal své srdce, to je Polynésie. 

A tak jsme se pomalu dostali k cestování... Ty jsi vášnivý cestovatel, projezdil jsi snad celý svět, kdo četl tvé publikace, tak ví, že na svých cestách jsi zažil řadu neuvěřitelných záhad a dobrodružství. A pro ty, kdo je nečetl, můžeš se s námi o nějakou nevysvětlitelnou záhadu podělit?
Ale to by bylo strašlivě dlouhé vyprávění, to se ti tam ani nevejde.

Neboj se, vejde. Prosím, alespoň jednu.
Dobře, tak já se to pokusím nějak zkrátit. V roce 1988 jsem byl s horolezeckou expedicí na Kavkazu. Lezl jsem  prvně na horu, která byly vyšší než 5 000 metrů, pak už jsem dělal vyšší, ale tahle byla tehdy první nad těch 5 000. Jmenovala se Kazbek. Tři z nás z té expedice dosáhli vrcholu, ale tam nahoře, bylo to v červenci, nás zastihla obrovská sněhová bouře. Nemohli jsme udělat ani záhrab, ale do rána jsme to nějak přežili. Vrátili jsme se do tábora a pak jsme šli všichni přes ledovec dolů. Když jdeš po ledovci, tak musíš být navázaná, to je taková zásada, a jak jsme tehdy šli, mně se stalo, že jsem se musel z nějakého důvodu vyvázat. A vzápětí se stalo, že jsem spadl do ledovcové trhliny. Později se ukázalo, že jsem letěl tak sedm metrů. V jednom místě se ta trhlina zužovala, a tam jsem se při pádu zaklínil. Podíval jsem se dolů,  pode mnou takových třicet metrů, v tu chvíli si řekneš, musím přežít, musím to vybojovat, ale nešlo mi to. Tím pádem jsem měl totálně ochromené obě ruce i nohy, byl jsem pomlácený, najednou zjistíš, že nic nefunguje.

A oni tě nemohli seshora vytáhnout?
Oni už byli daleko, byli v mlze, a tam na horách je takový problém, nebo spíš bych to nazval přírodní zákonitostí, že i když jsi třeba pod lavinou a křičíš o pomoc, nikdo tě neuslyší, ovšem ty naopak ty lidi slyšíš dobře… Zkrátím to - v té trhlině jsem zažil to, čemu se říká Moodyho tunel, (pozn. red.: Raymond Moody, americký filozof a psychiatr, autor knihy Život po životě, ve které mimo jiné shrnuje vzpomínky lidí, kteří přežili klinickou smrt), fakt jsem viděl lidi, které jsem měl rád, viděl jsem tam svoje prarodiče, kamaráda, který se zabil, všichni se na mě usmívali a mně bylo hrozně moc dobře. Také jsem slyšel hudbu a viděl všude kolem světlomodrou barvu, kterou mám rád… Někdo tomu říká klinická smrt, já tvrdím, že je to práce mozku, který v extrémním prostředí, pod velkým tlakem, může pracovat úplně jinak, než jsme zvyklí.

...A najednou jsem tam uviděl dívku, která mi kdysi byla hodně blízká. Ale ta se kupodivu  nesmála.

A jak už jsem byl v té fázi, kdy mi bylo strašně hezky a nechtěl jsem nic měnit, tak najednou se vedle mě objevil nějaký stín. Já ho nenáviděl, protože mě tahal pryč z toho krásného světa. Pak se ukázalo, že to byl gruzínský horolezec, jmenoval se Lexo, a ten mi vlastně zachránil život. Prostě šli nahoru tři Gruzínci, kteří mě viděli, a najednou neviděli, tak jim jako zkušeným horolezcům došlo, že jsem asi v treštině, tedy v trhlině. Ještě se dvěma dalšími z naší expedice mě pak na takových improvizovaných nosítkách snášeli dolů, protože jsem nemohl chodit.

Ale co je pointou toho příběhu, té záhady. Převezli mě do nemocnice do Tbilisi. Když jsem tam ležel, tak jsem si to v hlavě všechno ještě probíral, ale pak jsem to nějak po čase vypustil. Když se vrátím domů z jakékoliv expedice, tak mám takový zvyk, že zajdu do hospody k Hrochovi, kam pozvu několik kamarádů  a slavíme, že jsem přežil. Přišel i můj kamarád Josef a povídá mi: Víš, co je s Lenkou? (používám změnu jména).
„Se kterou?“ ptám se.
„No s tou, co jste spolu chodili. Představ si, že se zabila v autě.“ ¨
„A kdy?“ ptám se.
„Počkej, já jsem byl na pohřbu, mám to v diáři.“

A věř mi, nebo nevěř, ta smrt měla nastat v den, co jsem byl v té trhlině. Já si totiž myslím jednu věc, a probíral jsem to i s některými lidmi, to mohla být prostě síla myšlenky. Třeba si ta holka na mě v posledním okamžiku nějak silně vzpomněla.

Nemáš někdy z toho všeho strach? Bojíš se vůbec něčeho?
Kdybych řekl, že jsem se nikdy ničeho nebál, tak to bych lhal. Každý člověk má strach. U mě je to hlavně respekt. Já když jsem dříve hodně lozil, teď už toho času tolik nemám, tak já se třeba nikdy nepodívám dolů. Až když jsem nahoře. Mám strach, ale na druhou stranu mě zase baví překonávat strach.

Nevadí ti, že tě občas někteří lidé považují za blázna, že ti třeba, co se záhad týče, někdy nevěří?
(smích) Tohle mě vždycky strašně rozesměje, protože mně je úplně jedno, co si o mně lidi myslí. Můj život je pouze mým životem, a do toho si nenechám nikdy, jak se říká, kecat. Samozřejmě jsou, co se záhad týče, určité věci, které jsou, řekl bych, až tak neuvěřitelné, že je ani nesděluji, ty si nechávám pro sebe. A taky se vyhýbám rozhovorům na toto téma, protože chráním i to, aby ze mě třeba nevypadla nějaká informace. Stále ještě žijeme v době, kdy nemůžeš určité věci, stále mám na mysli oblast záhad, zveřejnit.

Já bych se ještě v této souvislosti vrátil do dětství. Když jsem byl malý kluk, měl jsem asi jako každý své sny. Také jsem hodně četl, už v pěti letech jsem uměl číst a byl jsem v tom rodiči velmi podporovaný – k literatuře, k historii. Takže já jsem vlastně hodně žil v těch knihách a snil o tom, že jednou budu vylézat vysoké hory, že se budu plavit po oceánech, že prožiju hodně dobrodružství. A mně se tohle všechno splnilo. 

sam

Člověk si má plnit své sny.
Ano, já myslím, že to je strašně krásné, že je to vůbec to nejhezčí.

Stando, než jsme se sešli, řekla jsem ti, že tento rozhovor bude pro internetový magazín, a ty jsi mi na to odpověděl: Internet nenávidím. Proč? Nechybí ti zdroje informací?
Takhle to není, že bych ho nenáviděl, to ne. Ale vzhledem k tomu, že jsem mimo jiné profesí rovněž historik, velmi dobře si uvědomuji to, co nedávno řekl Svatý otec a já se pod to naprosto podepisuji. On řekl, že internet povede ke zmatení myslí, lidi už nebudou vědět, co je pravda a co není. Ta zahlcenost informací bude čím dál větší. Už také proto, že si tam může každý psát, co chce. My jsme to měli v hledání snadnější. Byli jsme totiž, zejména historicky, všeobecně vzdělanější, než jsou mladí lidé dnes. Pravdu – třeba zrovna o válce – jsme hledali v knihách, které se daly sehnat, byť někdy obtížně. Hodně nám mohli dát rodiče, svědci daných událostí a podobně… Nedávno mi například jeden student řekl, že jistou, naprosto nesmyslnou informaci přepsal z internetu, a já mu nemohl dát zápočet. Ale dal jsem mu směr, kde ty správné informace najít. Určitě mu pak zápočet dám.

Druhý moment, a to teď kopíruju slova herce Luďka Munzara, který řekl, že dnešní generace nemůže mít ani žádné vzory, jako jsme třeba měli my. Protože i když ty je máš, on se na tom internetu vždycky najde někdo, kdo je snadno poplive. A bohužel mnozí lidé, kterým chybí jistá vzdělanost a rozhled, a takových lidí je čím dál více, mohou někdy tomu plivnutí uvěřit. Ale často je to i psychologická záležitost.

A třetí moment, a teď nechci opravdu nikoho urazit, já u internetu moc nevysedávám, to spíš přenechám lidem, kteří nedokážou dost dobře komunikovat – mám na mysli tváří v tvář s druhými, případně osamělým lidem bohatého vnitřního života a bez dobrých přátel. Co se mně týče, mám jiné a účinnější metody, které mi pomáhají v práci. Takže internet spíše přenechávám lidem, kteří třeba potřebují poradit, nebo neumějí jinak komunikovat, třeba k tomu častokrát ani nemají příležitosti. Nemohu ale vůbec pochopit, proč někteří lidi mezi sebou komunikují přes internet, i když třeba bydlí za rohem. A jsou zdraví. To vážně nepochopím.

tvorspolecensky

Ty i své texty píšeš na psacím stroji, viď?
(smích) Už ne, ale ještě vloni jsem je tak psal. Mě totiž u toho psaní baví takové to klapání, to se mi moc líbí, to mně nějak pomáhá. A hlavně také vidíš ty stohy papíru, co přibývají, to u počítače nevidíš, a nedej bože, když špatně klepneš, a ono se to třeba smaže, což se mi ještě naštěstí nestalo. A za další, než jsem šel na vysokou, tak jsem dělal ekonomickou školu, a tam jsme dělali státnice ze psaní na stroji. Pamatuješ těsnopis?

Pamatuju, také jsem se ho učila.
No a fakt je, že já jsem se naučil tak dobře psát na tom psacím stroji, že na něm píšu naslepo, bez chyb, kdežto na počítači, jak jsem takový energický, tak do té klávesnice třískám, a to se musíš jen jemně dotýkat, takže jen pořád mažu a opravuji. Ale poslední dvě knihy už jsem napsal na počítači. (smích)

Když jsme u těch knih, který je tvůj zamilovaný autor?
Mám jich hodně, ale tím nejlepším je pro mě samozřejmě Saint-Exupéry. A v souvislosti s ním také považuji pátrání po něm za jednu z mých největších novinářských akcí, co jsem kdy udělal, protože po jeho stopách jsem šel dvacet let. Je to jedna z nejdelších reportáží mého života, než došlo konečně k tomu vyvrcholení, kdy jsem se najednou ocitl v expedici, která se spouštěla k tomu jeho sestřelenému vraku. Hodně silný byl pro mě také okamžik, kdy jsem stál tváří v tvář německému pilotovi, který ho sestřelil. Udělal jsem o tom i film, ve kterém vidíte, jak ten německý pilot Luftwaffe vlastně pláče, když říká, že nevěděl, že za tím kniplem byl Saint-Exupéry. On sám ho miloval a četl jeho knížky. Takže, Saint-Exupéry, to je moje jednička.

Plníš si své, téměř až neuskutečnitelné sny. Promiň za přízemní otázku, ale kde na to všechno bereš finance? Vždyť to nejsou cesty jen támhle do Horní Dolní.
Jednak žiju skromně, můžu říct na rovinu, že nemám žádné auto, nemám chalupu, nemám žádný majetek... a dělám to programově, protože nemít majetek znamená nemít starosti. To je první moment. A druhý je ten, že hodně pracuji také v zahraničí, to znamená, že jsem schopen ty peníze vydělat i tam.

Jsi publicistou, dokumentaristou, cestovatelem, novinářem, redaktorem, spisovatelem, všechno děláš zodpovědně a naplno, kde vůbec bereš tolik energie? Necítíš se už unavený?
Pravdou je, že když jsem se vrátil z té expedice kolem Exupéryho, tak jsem měl poprvé v životě trochu problém, a to, že se mi dostala voda do plic. Lékařka si mě tehdy celého důkladně proklepla a zeptala se mě, kdy jsem měl naposledy dovolenou. Já jsem se hluboce zamyslel a řekl jsem jí: „To byl rok 1982, kdy jsem musel odjet do Bulharska k moři, ale málem jsem tam z toho nicnedělání zešílel. Dva dny a dost, já se rozhodně nepovažuji za experta na dovolenou.“ Načež mi ta paní doktorka řekla: „Vždyť vy byste měl být při tomhle způsobu života dávno mrtvý, jak to, že jste ještě tady?“ (smích)

studio

v rozhlasovém studiu

No a jak to?
Víš, já mám jednu výhodu, tedy myslím si to, já umím fakt dobře relaxovat. Když jsme se třeba bavili o té historii, tam je spousta krutých věcí a lidi se mě často na besedách ptají, jak s tím vším můžu žít. Mně hodně pomáhá můj bohatý osobní život. My se teď třeba spolu budeme bavit o Osvětimi, o holocaustu, jenomže já vím, že zítra mám třeba spicha s kamarády a kamarádkami, se kterými jezdím na vandry a které nějaká novinařina nebo politika vůbec nezajímá, vůbec se ani o moji práci nezajímají. Já se ani takřka nestýkám s lidmi z naší branže, s novináři, znám třeba tebe, ještě pár kolegů, a to mi stačí, nemám potřebu je vyhledávat. Zkrátka a dobře – stýkám se s úplně jinými lidmi…

Děkuji. Když už mám to štěstí, že jsme se teď spolu sešli, řekni mi ještě, odkud právě jdeš a kam máš namířeno?
Teď jsem byl na jedné takové velmi příjemné farmě, kde jsem si byl zajezdit na koni. Já miluji koně. Jezdil jsem asi do dvanácti hodin, pak jsem kydal hnůj, pomáhal jsem podestýlat... možná jsem ještě cítit. (smích) No a teď půjdu domů psát. Chtěl jsem si jít ještě zaběhat do Stromovky, ale to už asi nechám na jindy.

Ale stejně, to ti ještě musím říct, jak jsme se bavili o těch záhadách, víš, co je pro mě ta úplně největší záhada? Že čím dál více přibývá lidí, kteří se se mnou chtějí pořád setkávat, kteří mi denně volají a mají zájem mě poznat. Proč? Je to někdy hodně únavné a já tomu vůbec nerozumím.

A jsme u vlastností Stanislava Motla. Krom toho, že je workoholik (který ale umí správně relaxovat), je také neuvěřitelně skromný a hodně nerad o sobě mluví. Některé odpovědi jsem z něj dostávala ztěžka, jako by se styděl. Co mu však jde bez problému, to je vyprávění vtipů, které chrlí na počkání. A tak jeden na závěr.

„A musí být slušný?“ Zeptal se ještě. „Radši jo, a nebo tak napůl,“ odpovím.

„Maiselova ulice v Praze. Pan Kohn jde ulicí a najednou koukne nahoru na balkon a uvidí tam, jak se paní Roubíčková opaluje, jen tak v plavkách, hodně ho interesuje, hrozně se mu  paní Roubíčková líbí.
„Teda paní Roubíčková, jim to tak sluší, nemoh bych s ní něco mít?“ A ona: „No co si to dovolujou, Kohn, copak jsem nějaká prodejná ženská, nebo co?“ „A kdo tady mluvil o placení?“

No, ale v restauraci jsme zaplatit museli – a je konec rozhovoru, rekordně dlouhého, za který moc děkuji, protože tento velký dobrodruh poskytuje rozhovory opravdu málokdy. :)

civil

Medailonek

  • Stanislav Motl se narodil 6. března 1952, Ústí nad Orlicí
  • Do širšího podvědomí veřejnosti se dostal svými reportážemi pro investigativní pořad Na vlastní oči který vysílala televize Nova. Tuto stanici opustil poté, co byl pořad po patnácti letech zrušen.
  • V současnosti má na Českém rozhlasu 2 - Praha svůj vlastní pořad pod názvem Stopy, fakta, tajemství. Tento pořad vyšel pod stejnojmenným názvem i v knižním zpracování.
  • Stanislav Motl přednáší na řadě škol České republiky historii, pracuje i v zahraničí.
  • Napsal mnoho knih, týkající se jak nevysvětlitelných záhad, tak i období druhé světové války, nechybí ani memoáry slavné herečky Lídy Baarové, se kterou ho pojilo až do její smrti dlouholeté přátelství.

Biografie

  • 1990 - Muži generála Pattona,
  • 1991- A třináctý byl kat
  • 1992- Tváře osudu: Stopami slavných i zapomenutých,
  • 2001- Nacisté pod ochranou aneb Kdo vlastně prohrál válku?
  • 2002- Prokletí Lídy Baarové
  • 2006- Mraky nad Barrandovem
  • 2007- Kam zmizel zlatý poklad republiky
  • 2008- Oběti a jejich vrazi - O tom, jak Česká republika pomáhala unikat válečným zločincům
  • 2009- Lída Baarová a Joseph Goebbels
  • 2010- Cesty za oponu času I.
  • 2010- Svědek z cely smrti
  • 2010- Strážce brány
  • 2011 Cesty za oponou času II. - Ozvěny lidických nocí, včetně jím natočeného dokumentárního filmu na DVD
Reklama