motor

Nevím, jak je to u vás, ale pro mě jsou motorkáři úžasně sexy. V kožených kombinézách a v helmách s temným hledím mají tajemství a romantické kouzlo. Něco jako novodobí rytíři. Možná namítnete, že tak možná vypadají, ale rozhodně se tak nechovají.

Jezdí jako šílenci a pak není divu, že se jim říká dobrovolní dárci orgánů. Přiznám se, že jsem měla stejný názor, než jsem jednoho poznala. Když za mnou poprvé přijel na mašině, srdce se mi rozbušilo. A pokud jsem do té doby váhala a udržovala si odstup, tou motorkou mě dostal. Ač mám z motorek obrovský respekt a naposledy jsem seděla na „fichtlu“ tak před třiceti lety, zatoužila jsem po tom, aby mě svezl. Sednout si za něj, přitisknout se, sevřít pevně jeho tělo rukama a frčet krajinou. Jak vzrušující.

Moje romantická představa se měla stát realitou. Koupil mi helmu. Což mě potěšilo. Dal mi tím najevo, že ty krásné okamžiky, které dosud patřily jenom jemu, chce sdílet se mnou. Zatím za ním žádná žena neseděla, měla jsem být první.

Ale počasí nám stále nějak nepřálo. Až teď. „Pojedeme se projet na motorce,“ řekl a mě se zmocnily smíšené pocity dětinské radosti a obav. Co když budu mít strach, začnu ječet, ať zpomalí, co když se budu naklánět na druhou stranu, co když se vymázneme?

První kolo si jel projet sám, aby zmapoval terén. Do té doby jsem se měla obléknout a připravit. Začala jsem zkoumat přilbu a povedlo se mi utrhnout jednu molitanovou lícnici. Byla sice na druky, ale nervozitou jsem zpanikařila a nemohla ji nacpat zpět. No to se může stát jenom mně, za chvíli je tady a já tu budu stát nad rozmontovanou helmou jako úplné jelito! Nakonec se mi podařilo lícnici napasovat na místo. Přesně včas.

Nasadila jsem si helmu na hlavu a nesedla se za svého motorkáře. „Doufám, že pro začátek se mnou pojedeš pomalu,“ pomyslela jsem si, ale neřekla to nahlas, nechtěla jsem být za strašpytla. Držela jsem se ho pevně a vychutnávala si opojení z jízdy. Mávnutím ruky se zdravil s ostatními motorkáři a já si připadala děsně důležitě.

Na rovince přidal, mašina měla obrovskou akceleraci a já pocit, že ulítnu. Věděla jsem, že jede rychle, ale nedokázala odhadnout kolik. Povytáhla jsem krk, abych mrkla přes rameno na tachometr. 120-130 km/h. Zastrčila jsem hlavu, a ani nedutala.

„Tak to bylo pomalu, ty zvíře?“ vysekla jsem mu poklonu, když jsme zastavili. Sice jsem se smála, ale kolena se mi třásla. Jde o zvyk. Při zpáteční jízdě už jsem se cítila klidněji a skoro jako ostřílená motorkářka.

Ale to jsem si myslela jen já, protože jsem se (doufám, jen jednou) dopustila základní chyby. Při předjíždění jsem otočila hlavu na opačnou stranu. I hlava vadí! Díky mně jsme se mohli pěkně vymlátit.

Slibuji, že už to příště neudělám. 

Ovšem, pokud ještě nějaké příště bude. Nechám se překvapit.

P.S. To na té fotografii nejsme my.

Soutěž: Borová voda

Reklama