Na konci minulého roku jsme vydali článek Muži často nezvládají těžkou nemoc své partnerky. A nyní s odstupem času, mi přišla na e-mail zajímavá reakce, která tvrzení v článku bohužel potvrzuje. Gábina měla s Honzou naprosto pohodový vztah. Pak do něj ale zasáhla rakovina. Zatímco Gábina se s nemocí statečně poprala, její muž ne. Příběh přepisujeme v nezměněném znění.

Rakovina - ilustrační foto

Byli jsme spolu devět let. Pět let jsme byli manželé a já jsem si myslela, že Honzu znám lépe než vlastní boty, že mě na něm zkrátka nic nepřekvapí. Znala jsem jeho světlé i tmavé stránky, stejně jako on znal ty moje. Včetně rodinné anamnézy.

Oba jsme byli v šoku, když mi doktoři oznámili, že ta bulka v podpaží, kterou jsem považovala spíš za kosmetickou vadu než za zdravotní a se kterou jsem se pro jistotu vydala k lékaři, byla rakovinného původu. V tu chvíli jsme vůbec nevěděli, jak se máme chovat. Já jsem se snažila dělat jakoby nic. Ale na Honzovi jsem poznala, že tápe. Choval se ke mně najednou tak opatrně. Bál se mě litovat, abych mu to nevyčetla, a bál se mě povzbuzovat, abych si nemyslela, že moji nemoc zlehčuje. A tak se mi vlastně zprvu nedostalo podpory žádné. Dokud jsem si o ni neřekla.

„My to spolu zvládneme, miláčku.“ To je šíleně otřepaná fráze. A ani bych jí asi moc nevěřila, ale zoufale jsem to potřebovala slyšet.

Začaly mi chemoterapie. Sebe, svoje děti, své blízké okolí i Honzu jsem se snažila předem připravit na to, že mě léčba změní. Že možná přijdu o vlasy, zestárnu a nějaký čas se mnou asi nebude taková sranda, jak bývala. Chápali to. A Honza mi připadal statečný. Viděla jsem, že má o mě strach, ale snažil nedat to znát, aby nikoho nezneklidnil.

Rakovina - ilustrační foto

První týdny mojí léčby, kdy mi bylo vážně mizerně, se mi snažil jakkoliv pomoct. Staral se o děti, naučil se několik dalších jídel, aby nemusel dokola vařit těch pár, které zvládl. Pak jeho snažení postupně upadalo. Jenže mně bylo hůř a hůř, tak jsem tomu ani nevěnovala pozornost. Díky bohu byly děti už dost velké na to, aby se o sebe dokázaly postarat.

Jak to po chemoterapiích bývá, i já bojovala s ukrutnou nevolností. Přesto jsem se snažila zapojit se do normálního provozu. Pečovala jsem o domácnost, o rodinu i manžela. Když chtěl sex, dostal ho. A snažila jsem se vypadat co nejlépe, aby se na mě dalo dívat, i když jsem přišla o vlasy. Přes to všechno jsem od něj začala slýchat poznámky a výčitky, že pořád hekám, že nevypadám dobře, že jsem koupila hotovku, místo abych uvařila, a tak dále. Neměla jsem sílu se hádat, ale štvalo mě to.

Když jsem se vracela asi z páté chemoterapie (tedy pět měsíců po zahájení léčby), nepřijel mi naproti k nemocnici jako obvykle. Telefon měl vypnutý. Domů jsem se dostala autobusem, bylo to s vypětím všech sil. Pořád jsem se mu snažila dovolat. Marně. Přišel až pozdě večer a totálně na mol. A pak z něj jenom vypadlo: „Nezlob se, ale já už takhle nemůžu.“ A to jsem zase vybouchla já. Křičela jsem na něj poprvé za těch devět let. „Já jsem nemocná, ne ty. Já sakra potřebuju pomoc a podporu. Já jsem ta, která má právo to nezvládat a vzdát to. Pro tebe se toho tak moc nezměnilo, jestli se ti tady nelíbí, držet tě tady nebudu.“ Začal si balit. Ve dveřích mi ještě stihl oznámit, že když jsem byla pryč, měl tam nějakou ženskou. Byla jsem v šoku. Tohle bych do něj neřekla ani v nejdivočejších představách. Zhroutila jsem se. Za pár dní jsme se sešli nad žádostí o rozvod.

Rakovina - ilustrační foto

Abych to zkrátila. Nakonec jsem se vyléčila. Rakovina je pryč. Ale můj muž taky. Krátce poté, co jsem se dala dohromady, se chtěl dát dohromady zase on se mnou. Řekla jsem mu, že rakovina se může kdykoliv vrátit a nechci tohle absolvovat znovu. Už mu nemůžu věřit, nemůžu se na něj spolehnout.

lupa

Reklama