Reklama

Stále stejný pohled z okna

Už jsem tady možná několikrát psala, že jsem po úrazu několik měsíců strávila v nemocnicích a nechci to pořád opakovat dokola, ale dnešní téma mně nedá, abych na ty časy znovu nezavzpomínala.

Určitě má podobné zkušenosti i řada z vás - pokud je nemocnice ve městě (jako že většinou bývá), není výhled z okna moc optimistický. Já jsem viděla na nějakou budovu, ve které byly asi kanceláře - podle života za okny, který jsem měla možnost dost dlouho sledovat. Neměli tam záclony, jen žaluzie, a ty byly vyhrnuté, takže i když nejsem žádný voyer (omlouvám se, to asi nebude dobře, možná jsem měla spíš napsat hezky česky čumil :-), nesměla jsem vstávat, nemohla jsem hýbat rukama, abych si podržela knížku, na televizi taky člověk pořád koukat nemůže, takže jsem se často dívala právě z okna.

Budova naproti byla dlouhá a vysoká, takže nebylo vidět ani kousek oblohy, jen řady oken. Některé zaměstnance jsem po nějaké době už „znala", věděla jsem, v kolik hodin mají přestávku (chodili kouřit na balkon), kdy odcházejí na oběd a kdy jim začíná a končí pracovní doba.

Byla to dost velká úleva, když jsem se dostala do rehabilitačního ústavu, v jehož okolí rostlo hodně stromů a konečně jsem nemusela pořád jenom ležet, dostala jsem se na balkon a později dokonce do parku kolem léčebny.

No a na závěr - doma je doma, i když z místností, ve kterých nejčastěji pobývám, vidím na dům a zahradu našich nejprotivnějších sousedů:-). Takže i proto, ale nejen proto, bych nikdy nechtěla mít okna bez záclon, mám ráda své soukromí.

Ještě můj vysněný pohled, kterého se už ale nedočkám - francouzským oknem z vlastní vilky do zahrady plné květin (od jara do podzimu) a v okolí žádní sousedé, ale příroda. O tom ale určitě sní spousta lidí.
monca13


Tady snad ani není, co komentovat, prostě je fajn, že jste to nějak přečkala, a teď už se můte dívat i z jiných oken.