Reklama

Čtenářka s nickem Januše nám poslala další zajímavý příspěvek na téma češství, za který děkujeme. Odpovídá v něm na otázku, zda se může Čech narozený v cizině cítit stále Čechem.

Dobrý den, chtěla bych napsat můj postřeh ohledně češství. Před lety se má mladší sestra vdala do tehdejšího západního Německa. Vzala si Čecha, který tam jako dítě vysídlil s rodiči (byli totiž poloviční Němci). Moji rodiče to dost těžko nesli, ale časem si zvykli, a byli moc rádi, že čeština zůstala hlavním jazykem sestřiny  domácnosti.

Narodili se dva chlapci (dnes již dospělí chlapi). Ti se od mala učili současně češtinu i němčinu. Když přijeli jako školáci k nám, zaujaly je naše české křížovky. Jejich luštěním si bystřili svůj „rodný" jazyk.  Uzavřela jsem s nimi dohodu. Vždycky jednou měsíčně jim posílám časopisy s našimi křížovkami, oni je vyluští a pošlou zpět. Já je zkontroluju a jako „učitelka češtiny" je oznámkuji. Jsem ráda, že kluci tímto nezvyklým způsobem dávají najevo, že i když se narodili v jiném státě, cítí se stále být i Čechy.

Zdraví Januše.

Milá Januše, tam hrálo asi důležitou roli, že oba rodiče spolu mluvili česky. Jejich synové tak češtinu považovali za samozřejmou. Koneckonců, to se jim nikdy neztratí. Přece stále platí: kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.

Přispějete také svou troškou do mlýna, milé ženy-in? Myslíte si, že existuje typicky česká povaha? Jaká je podle vás nejlepší a nejhorší česká vlastnost? Ocitla jste se v situaci, že jste se za Čechy styděla? Nebo naopak: Kdy jste pocítila hrdost na to, že jste Češka?

Napište nám své názory na téma češství na známou adresu?

redakce @zena-in.cz