Pěknou slunečnou podzimní středu Radku a celá Ženo-in,
 
vím, že dnešní téma bylo asi myšleno nadlehčeně, ale přesto si myslím, že můj příběh k němu patří.
 
Když mi bylo necelých 15 let, měli jsme učitelku ruského jazyka. Jednou nepřišla do školy a my se časem dozvěděli, že už nikdy nepřijde. Je ve vězení za vraždu svého manžela. Zabila jej v afektu kvůli miminku, které se jí nedávno narodilo. Nedokázala jsem to pochopit, celá škola ji odsoudila a všem se zdálo 15 let, které jí soud vyměřil, minimálně přiměřeným trestem. Tenkrát jsem však netušila, jak moc se jednou ocitnu blízko situaci, kdy budu chtít sama zabít.
 
Jelikož čas od času píši své životní příběhy na ženu-in, nebudu tu rozepisovat celé své manželství. Také nebudu tvrdit, že bylo jen špatné. Byla doba, kdy jsem byla moc zamilovaná a šťastná. Neumím říci, kdy přišel zlom, ale tvrdím sama sobě, že ve chvíli, kdy můj muž ztratil kontrolu nad svým pitím alkoholu.
 
Nejdříve to byly pouze pozdní noční příchody a spousta smradu. Následovaly noční hádky, křik, sem tam facka. První velký problém byl zlomený nos a poničené některé zařízení bytu. V té době jsme ale již měli malého syna a já chtěla za každou cenu udržet rodinu, takže jsem doufala a tiše vše snášela. Až jednou...
 
Ten den jsem vyhrála v nějaké sportovní soutěži fotbalový míč s podpisy špičkových světových fotbalistů. Měla jsem obrovskou radost. Odpoledne jsem jela do Ikei a malému koupila dětské křeslo (zmenšeninu podobného křesla, na kterém se ve VV houpal Vladko). Večer, když malý usnul, postavila jsem křeslo doprostřed obýváku, na něj položila úžasnou výhru a šla spát s pocitem, že malý bude ráno skákat radostí. V noci mě probudily hodně zvláštní zvuky, a tak jsem vstala a šla po hlase. V obývacím pokoji stál můj totálně ožralý manžel (omlouvám se, opilý je slabé slovo) a močil na připravené překvapení. Po zdi jsme se svezla na zem. On se mezitím odpotácel do koupelny, kde se stihl pozvracet, kam to jen šlo. Když si ulevil, doplazil se do postele.
 
Šla jsem za ním a chtěla, aby to po sobě šel laskavě uklidit, že jsou 3 hodiny ráno a že Matýsek bude brzy vstávat a poběží do pokoje. Probral se a začal být sprostý. Řval, nadával mi a pak mě pokopal. Jelikož je to fotbalista, bylo to hodně bolestné. Opět se svalil do postele a usnul.
 
Šla jsem pomalu do kuchyně a vzala nůž. Chladně jsem vybrala ten nejdelší a vracela se do ložnice. Nevím, koho chtěl ten anděl strážný zachránit, zda mě, nebo jeho. Když jsem došla k posteli, tak se na jejím druhém konci v postýlce probral náš malý syn, klekl si a začal plakat. S mužem to ani nehlo, ale já už nestihla dokončit to, co jsem chtěla udělat. Malého jsem ukonejšila a mezitím mi došlo, co jsem málem udělala. A také mi došlo, že on to po sobě neuklidí, a pokud nechci, aby to ráno viděl Máťa, že to musím uklidit já.
 
Vzala jsem kýbl, hadry a vše jsem důkladně omyla a vydezinfikovala. Ve 04:15 jsem se sebrala a odjela do práce. Maminka mi pak nadávala, že jsem tam nechala malé dítě s opilým chlapem, naštěstí to ale dobře dopadlo a on se o něj po pár hodinách spánku dokázal postarat. Ten den uzrálo mé rozhodnutí, že takhle dál už ne. Přesto jsem si ještě nechala ublížit tak, že jsem málem zemřela.
 
Dnes jsem již tři roky rozvedená a vím, že to bylo jediné rozumné řešení. Jsem moc ráda, že jsem to tenkrát neudělala, i když k tomu chyběl jen krůček. Ale tenkrát jsem pochopila, že existují situace, kdy člověk moc nepřemýšlí. Nebýt syna, asi jsem skončila jako naše ruštinářka.
 
Jacquelline
 

Milá Jacqueline,
tušil jsem, že ne všechny dnešní příspěvky budou k zasmání.
Děkuji vám za něj, ale komentáře k osobě vašeho bývalého muže nechám na čtenářkách.
 
Dnes si píšeme na téma: Kdy jste měly chuť někoho zabít. Můžete posílat jak vtipné, tak smutné, tak hořké...
A pamatujte na Cimrmana - někdy si člověk ani nepotřebuje popovídat, někdy se člověk prostě jen potřebuje vykecat...
 

je tu pro vás. A pro jednu z těch, co nám napíše, tu jistě čeká odměna...
Reklama