Reklama

Japina: Hlava pomazaná

Nevím, jestli je to shoda podivných náhod, že lidé blbostí pomazaní zastávají často vedoucí funkce. Já jedno takového mám za ředitele. Občas se mi bezmocí a zoufalstvím chtělo smát a přitom mlátit hlavou do zdi.

Náš pan ředitel kupříkladu intenzivně za státní peníze studuje už 14 let angličtinu, zatím nebyl schopen složit ani zkoušku KET.

Nicméně je skálopevně přesvědčen, že anglicky hovoří, tudíž když jsme byli na služebce v Irsku, držel několikaminutovou plamennou představovací řeč. Myslím, že všichni přítomní měli pocit, že situace nápadně připomíná první setkání Kryštofa Kolumba s “Indiány“.

Irové duchapřítomně z tónu řeči usoudili, že jsme je nejspíše nepřišli pobít a tak s úsměvem naslouchali, ačkoliv nerozuměli jedinému slovu.

Je to člověk na svém místě, bude s vámi dlouho probírat barvu koberce v kanceláři, či potřebnost nákupu propisek, ale v zásadních pracovních věcech se na něj obrátit nemůžete. No ono to vlastně jde, ale je potřeba se nejprve alespoň 3 dny předem písemně objednat u sekretářky a sdělit důvod své návštěvy (díky tomu jsme jako úřad náramně pružní).

Aby měl dostatek času přijít na to, co bude jeho názor a tento, budiž pak tento neměnný a prohlášen za posvátný.

Ale ani poté nelze druhé straně říci, že takhle rozhodl pan ředitel, aby neměli tu opovážlivou potřebu s ním toto rozhodnutí konzultovat. A tak se běžně jeho verdikt musí tlumočit firmám jako: bylo rozhodnuto, se dohodlo, výsledkem je …

Výraznou zálibou našeho pana ředitele jsou cizí slova, s oblibou jich do věty vkládá hned několik, člověk se cítí zmaten, zvláště když zná jejich skutečný význam. Zpravidla se ve větě neobejde beze slov: evaluace, municipální, erudice, bonifikovat, …

Když si pořídil nové auto, ještě tentýž den, musel akčně pan správce na parkovišti označit jeho žlutý parkovací prostor a všichni zaměstnanci  - stádo čítalo 98 kusů – téhož rána, tentýž den – muselo podepsat směrnici, že v tomto prostoru nebudou parkovat svá vozidla a vůbec se ani osobně zdržovat.

Nicméně v tomto bodu jsem s panem ředitel zajedno, parkování je i moje slabá stránka, takže by se mi také něco podobného líbilo.

Momentálně jsem na mateřské, ale velmi zvažuji, jestli se budu vracet zpátky. Velkou předností pana ředitele je sloní paměť, léta si přesně pamatuje, kdy s ním někdo měl tu drzost nesouhlasit nebo vyřknout pochybnost.

Takže je mi jasné, jak dopadne má žádost o zkrácený úvazek.

Dalo by se dlouze psát, ale můj krevní tlak stoupá a tak jdu pro čokoládu, ta fungovala vždycky.

Japina

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

No z toho, co líčíš, bych si nosila do práce rovnou jednu vánoční kolekci denně. :-))


Dimsy: Pekelný přístroj:

Jednoho krásného dne jsem zjistila, že mi „došel“ občanský průkaz. Copak o to, dát si udělat nový není problém.

Ale nejhorší na této akci je, že se musím dát vyfotit. To je mé celoživotní trauma. Už jak sednu na tu židličku, připadám si jako blbec. Když na mě namíří fotoaparát, ve snaze vypadat co nejlépe, se tvářím jako idiot.

Zjistila jsem si, že fotograf je přímo v budově, kde průkazy dělají a tak jsem tam vyrazila. Našla jsem dveře s nápisem fotograf a usedla před ně. Když se otevřely dveře a jeden člověk vyšel, usoudila jsem, že je volno a vešla jsem.
„Co si přejete?“ zeptala se ta milá paní.
„Potřebuju vyfotit na občanku“ Co se tak blbě ptá, napadlo mě.
„Musíte si u dveří vzít lísteček s číslem“poučila mě.
„Aha, promiňte“

Šla jsem si tedy ke vchodovým dveřím vymáčknout z mašinky lísteček. Byly tam dva sloupce nápisů a tlačítek. Všichni to znáte, napravo a nalevo nápisy, uprostřed dva sloupce tlačítek vedle sebe.

Pečlivě jsem nalezla napravo nápis fotograf a zmáčkla čudlík. Vylezlo číslo a zase jsem si šla sednout. Čekám. Když v tom vyskočilo nad dveřmi číslo, kouknu na svůj lísteček a ono bylo vyšší, než bylo to moje.

Mají v tom pěknej čurbes, řekla jsem si a vtrhla k ubohé fotografce. Měla jsem pocit, že jak mě zahlédla, trochu zavrávorala.
„Jaké máte číslo?“
„235“
„Ale to už bylo…“
„No právě…“
„Ukažte mi to!“
Podala jsem ji lístek, chvíli na něj koukala a povídá:“to máte lístek na změnu údajů“ a vrátila mi ho.
Zmohla jsem se jen na „děkuju nashledanou“ i když myslím, že o shledání se mnou už nestála.

Vyšla jsem před dveře a koukala na ten pekelný strojek na čísla. Jak jsem ten den měla tak nějak zakódováno, že ten den budu za blbce, jsem sice zmáčkla čudlík v řadě, kde byl nápis fotograf, ale v tom druhém sloupečku, vedle nápisu změna údajů.
Myslím, že kdybych ještě jednou vešla k té nebohé paní, i když se správným číslem a ve správnou dobu, ranila by ji mrtvice. A tak jsem nasedla do auta a jela se dát vyfotografovat jinam. 
Hezký den, bez lidí, jako jsem já, přeje Dimsy.
PS. Letos mě čeká výměna řidičáku…

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Nezoufej. Navrhuji vymáčknout z každého čudlíku jeden papírek s číslem. Nemůžeš minout! :-)) Míša