I když se vám možná bude zdát, že jsme si tenhle příběh vymysleli, že něco takového není v civilizovaném světě možné, bohužel – pravdivé je každé slovo. Uveřejnění případu zprostředkovala pracovnice neziskové organizace, jejíž je paní K. klientkou. Je to prý jediná možnost, jak ji aspoň trošku podpořit - z právního hlediska totiž nemá žádné důkazy a veškeré lhůty pro právní podání bohužel promeškala.

 

Vdávala jsem se velmi mladá. V manželství jsem porodila dvě děti, které krátce poté zemřely. Neunesli jsme to a rozvedli se. Nikdy jsem se nedozvěděla podrobnosti, jak děti zemřely. Dokumentace mi byla nedostupná.

Po několika letech jsem se znovu provdala – za policistu. Po půl roce manželství jsem otěhotněla, ale bohužel šlo o mimoděložní těhotenství. Lékaři mi zachránili život na poslední chvíli. Zdravotně i psychicky jsem na tom byla velmi špatně, na pokoji jsem byla s rodičkami, kterým přinášeli miminka, lékaři proto rozhodli, že by pro mě bylo lepší domácí ošetření. Manžel mě z nemocnice odvezl domů. V našem jednopokojovém bytě byl právě na návštěvě tchán. Bylo mi velmi smutno, tak jsem si tiše ulevovala pláčem. Tchána to ale rušilo a žádal manžela, aby mě umlčel. Nemohla jsem si pomoci a vzdychala jsem i nadále. Manžel mě napadl a zbil mě tak, že jsem zůstala ležet na podlaze krvácející a s bolestí břicha. Až ve večerních hodinách mě odvezl do jiné nemocnice, kde už bylo všechno domluvené. Manžel věděl, čeho se dopustil a jaké by to mělo pro něj následky. Jak sám říkal, jako příslušníka VB by ho odsoudil vojenský soud na 6 až 8 let. Během jednoho týdne jsem podstoupila několik gynekologických operací a verdikt lékařů zněl, že už nikdy nebudu mít vlastní děti. Zdravotnickou dokumentaci se mi nepodařilo získat.

Od té doby jsem byla neustále pod tlakem. Vyhrožoval mi, že kdybych promluvila a zničila mu kariéru, tak on zničí zbytek života mně. Jeho otec v té době pracoval na městském výboru KSČ. Pro pochopení situace je nutné si uvědomit, že se jednalo o 80. léta minulého století, kdy byli policisté a funkcionáři KSČ prakticky beztrestní. Neměla jsem kam odejít a kde hledat pomoc. Důkazní materiály nikde nebyly. Rozvod nepřipadal v úvahu, protože chtěl mít dobrý kádrový posudek. V úvahu připadal „jen můj úmrtní list“, jak říkával.

V našem soužití se denně projevovala jeho moc a moje bezmocnost. Měl postavení a funkci, díky níž si mohl ledacos zařídit. Mnohokrát podrobně popisoval, jak by mě zabil, kdybych promluvila. Poprvé mi přinesl do koupelny dřevěnou židli, abych otřela prach na teplometu. Namočil hadr ve vodě a podal mi ho. Netušila jsem, že odšrouboval boční kryt teplometu, kde byly elektrické dráty pod proudem, a dostala jsem ránu. Ukázal mi kryt a s úsměvem mi sdělil, že to byla názorná ukázka, jak je to jednoduché, a že mi příště dá židli kovovou. Později to byl dvoukolový elektrický vařič, žehlička, kulma na vlasy. Topil mě ve vaně. Kulmu dával na umyvadlo nebo na pračku, když jsem se koupala, a vyprávěl mi, jak by vypadala jeho výpověď – nešťastná náhoda. Vždy jsem se třásla strachy a byla psychicky na dně. On se smál a říkal, že každý své znalosti a zkušenosti musí zúročit ve svůj prospěch.

 

Tenkrát se dávaly policejní i vojenské byty v jednom vchodu paneláku. Obdobné situace se odehrávaly i v jiných rodinách, nejen u nás. Všichni nájemníci byli slepí a hluší – vždyť šlo o vojáky a policisty. Jedna rozvedená rodina policisty z našeho vchodu na tom byla obdobně. Paní bývala často bita od svého bývalého manžela, mnohokrát jsem ji ošetřovala. Zanedlouho se stala milenkou mého muže. Oč víc ji bývalý manžel bil, o to častěji jsem ji měla doma. Co bylo nejhorší, že mě nebil už jenom můj manžel, ale bila mě i ona, byli na mě oba dva. Po jedné velké bitce jsem utekla k sousedce. Jaké bylo moje překvapení, když jsem za několik dní dostala předvolání na obvodní Veřejnou bezpečnost, kde mi bylo sděleno obvinění z trestného činu ublížení na zdraví na této ženě. Celý případ řešil náčelník oddělení VB, který nedopustil, abych byla potrestána, protože byl velmi dobře informován o situaci v naší rodině. Sdělil mi, že budu muset být velmi opatrná po dobu tří let, kdy nesmím nikoho ani uhodit v sebeobraně a že celý případ ukládá „k ledu“. Později mi řekl, že byl u nás na návštěvě v době mé nepřítomnosti, že si udělal dostatečný obrázek o tom, co se u nás dělo, a proto rozhodl tímto způsobem. Přiznal se i k tomu, že nikdy nevystoupí proti mému manželovi, protože neví, kdy by mohl pod ním sloužit.

Manželova milenka se několikrát pokoušela o sebevraždu. Při jednom pokusu o oběšení byla sice zachráněna, ale zůstala postižená. Nastalo období, kdy mě manžel tloukl denně a navíc se k tomu přidala i matka manželovy milenky. Přemýšlela jsem i o tom, jestli by nebylo lepší jít do vězení, zda bych tam neměla větší klid a bezpečí. Manžel se choval, jako by se ho to netýkalo. Nic ho nezajímalo, necítil sebemenší vinu.

 

Tak velký skandál se však nedal ututlat. Po čase jsme dostali nový byt. Manžel byl odvelen na studium do jiného města, aby měl kvalifikaci pro budoucí vyšší postavení. Rozhodl se, že mi nový byt nechá, že se domluvíme na rozvodu a že se ke mně už nevrátí. Poprvé jsem z jeho úst slyšela, že si uvědomuje, jak mi zničil život (ohledně dětí) a že tento třípokojový byt je jen slabou „záplatou“ za všechno, co mi provedl. Měla jsem si zařídit nový život bez něho. Konečně jsem měla tolik vytoužený klid! Nový pěkný byt jsem si postupně zařizovala – bez jeho pomoci. Občas se zastavil, aby lidé neříkali, že bydlím sama v třípokojovém bytě.

Bylo to nejklidnější období našeho manželství, bohužel trvalo krátce. Vrátil se do společné domácnosti, protože možnost druhého bytu už nebyla. Sliboval, že se brzy odstěhuje, že dohodu nezmění. Vrátil se však k pití, věnoval se ženám, zanedbával studium. Naše společné soužití začalo být opět neúnosné. Měla jsem možnost získat družstevní byt, o který jsem si požádala ještě před svatbou. Potřebovala jsem ale půjčku a k jejímu získání jsem musela mít manželův souhlas. Odmítl. Odmítl i vyměnit byt za dva. Jako jeho manželka jsem nemohla bez jeho podpisu získat půjčku, jako rozvedená jsem nemohla získat půjčku v té výši, jakou jsem potřebovala. Najednou jsem neměla kam jít. Náš byt sloužil k dámským návštěvám jak mého muže, tak i tchána. Mnohokrát mě tchán do bytu nepustil, protože tam měl milenku. Do bytu jsem měla postupně omezován přístup, manžel mi odebral i klíč od poštovní schránky a moji poštu mi předával osobně. Častokrát jsem přespala v autě, ve sklepě nebo jsem odjela za město na zahrádku po mé babičce. Byl tam malý polozbořený domek. I tam mě manžel se svým otcem navštívili a vyhrožovali mi, že stále mají páky, za které mohou tahat. Nemám prý dělat potíže.

Na zahrádce je pouze závadná voda ze studny, kterou musím dodnes převařovat, žádné sociální zařízení nebo topení. Do bytu jsem se mohla jít pouze jednou za týden vykoupat. Nesměla jsem si nic odnést, ani osobní věci. Připadala jsem si jako trosečník na pustém ostrově, který čeká na zázrak. V letním období to bylo dobré, nejhorší to bývalo v zimním období, kdy jsem si sice mohla zatopit v malých kamínkách, ale neměla jsem peníze na uhlí. Když jsem si chtěla vzít aspoň nějaké nádobí nebo něco, co by mi usnadnilo přežívání na zahradě, nedovolil mi cokoli si vzít z bytu, který jsem sama zařídila. Vyhrožoval, že pokud si něco odnesu, nahlásí to jako krádež a dostane mě do vězení.

Asi dva roky po rozvodu za mnou přijel s tím, že náš byt bude převeden do družstva, ať ještě vydržím, že pak bude vhodnější doba na jeho prodej. Za polovinu peněz z prodeje bytu pak budu moci dokončit úpravu zahradního domku. Vyplnil dotazníky a přihlášky do družstva i na mé jméno. Přemluvil mě i na úvěr ze stavebního spoření, dokonce vystupoval jako můj ručitel. Naoko se tvářil velmi přátelsky, dokonce mi vypomohl částkou 30.000 Kč na opravu stropu (hrozilo zřícení). Navštěvoval mě a ujišťoval mě o tom, že se zanedlouho byt prodá a já dostanu peníze, na které mám nárok.


Letos v lednu mi můj bývalý manžel poslal SMS zprávu, abych si večer přišla do našeho bytu vyzvednout poštu. Setkání probíhalo v klidu do té doby, než se mě začal ptát na majetek, který bych jednou měla zdědit. V této souvislosti otevřel otázku našeho bytu. Oznámil mi, že jej bude v krátké době prodávat asi za 1 600 000 Kč. Jeho představa byla taková, že si nechá milion a mně by poskytl 400 tisíc na částečné dokončení oprav mého domku. Tato částka měla být jen půjčkou, kterou by mi poskytl pod podmínkou, že mu odkáži mé dědictví po rodičích a posléze i dům, na který by mi půjčil těch zmíněných 400 000 Kč. Tuto nabídku mi prezentoval jako velmi výhodnou vzhledem k tomu, že k bytu již nemám žádné právní nároky - prý to tak zařídil. I přesto jsem odmítla.

To ho velmi rozčílilo a začal na mě křičet, že toho budu jednou litovat. Poukazoval na to, jak dopadly jiné manželky policistů (naše sousedka z důvodu domácího násilí skončila na psychiatrii, přišla o dvě děti i o práci, a protože nemohla splácet alimenty, skončila na 9 měsíců ve vězení) a připomněl mi i svoji bývalou milenku s oprátkou na krku.

Bil mě, škrtil, nakonec vzal nůž  a chtěl mě bodnout do krku. Když jsem utíkala ke dveřím, křičel na mě, že volá policii a oznámí jim, že jsem neoprávněně vnikla do bytu a napadla policistu. Pronásledoval mě až na parkoviště, kde jsem měla auto, ale podařilo se mi ujet. Podrobnější zápis z tohoto napadení jsem pro případ dalšího útoku uložila u mého právníka.     

Přestože mě celou dobu ujišťoval, že jsem řádnou členkou bytového družstva, zjistila jsem, že tomu tak není. Přitom jsem v rukou držela přihlášku, která je uložena ve spisu k bytu – bývalý manžel ji sám vyplnil na mé jméno. Kopie materiálů mi v bytovém družstvu odmítli vydat, předseda družstva nevyhověl ani mému právníkovi. Mám podezření, že i tento důkazní materiál už neexistuje.

Celé roky jsem se snažila získat nějaké důkazy a pomoc, ale marně. Nabývám dojmu, že v jediném mi můj bývalý manžel nelhal - a to když říkal, že se spravedlnosti nikdy a nikde nedovolám.

Reklama