Mám radost z každého dalšího dne, ve kterém se nic hrozného nestane. Blanka

 

 

Na co často ráda vzpomínám a co mě potěší je rozlučkový maturitní večírek se svou třídou. Celé čtyři roky jsme se nedokázali sehrát v jeden tým. Vždy byla třída rozdělena do jistých skupin, které se navzájem nenáviděly. V životě by mě nenapadlo, že by se mi po nich někdy mohlo zastesknout. Vlastně naopak jsem se těšila až tuhle třídu budu moct navždy opustit. Ale onen rozlučkový večírek byl jiný, než kdokoliv čekal. Najednou z nás byla parta. Všichni si rozuměli, dokázali se společně bavit, měli si o čem povídat a nikdo nepochopil, jak to, že to čtyři roky nemohlo klapat. Byl to prostě ten nejbáječnější večer, jaký jsme si mohli přát. Když jsme se po bujarém večeru začali loučit, přišlo mi hrozně líto, že je opouštím. Po pravdě mi ukápla i nějaká ta slzička, protože jsem věděla, že mi budou chybět. Zároveň jsem ale byla šťastná, že jsem měla dobré spolužáky a mám skvělé kamarády.

 

Mila redakce,
mym nejvetsim zazitkem, ktery mi vzdy pomaha, kdyz je mi nejhur, je myslenka na meho partnera. Je to tri roky, co jsme se seznamili. Vlastne se neda rict seznamili, protoze my jsme se vlastne znali uz ze stredni skoly. Je to zvlastni. Cele ctyri roky jsme kolem sebe chodili bez toho, ze bychom si sebe navzajem vsimli. Teprve pozdeji, po letech jsme se znovu setkali. Zjistili jsme, ze mame spolecne zajmy. Sblizili jsme se a dnes... Dnes jsou z nas manzele a planujeme spolecne rodinu.
Z toho mi vyplyva jedna dulezita vec. Nekdy kolem sebe chodime, aniz bychom ty druhe vnimali. Mozna je to dane problemy, ktere nas trapi a ktere musime resit. Mozna nasi nevsimavosti k druhym. Nevim. Kazdopadne dnes uz se snazim koukat kolem sebe a vnimat rozdilne lidi a jejich
povahy, jejich problemy i radosti. Co vy vite, kdo bude tim pristim clovekem, ktery zmeni vas zivot. Tak pekne otevrete oci dokoran a myslete na to, ze tam venku nekde chodi, ji a spi nekdo pro vas treba i teprve v budoucnu dulezity.
Vase ctenarka blue

 

Rodila jsem svou dlouho očekávanou dceru, na kterou jsme se všichni moc těšili. Jaké bylo mé překvapení, když porodník byl u vytržení z tvaru mé placenty: byla ve tvaru srdce!! Doktor říkal, že ještě takovou neviděl a že si ji uchová do své sbírky. Tolik jsem celé těhotenství hýčkala své nenarozené dítě, tolik jsem na ně s láskou myslela, že jiný tvar než srdíčko to ani nemohl být. Nikdy na tento zážitek nezapomenu. Dcera je již dospělá a mám z ní radost.

Eva Vitáková Praha 6

 

Někdy se pozastavuji nad profesionalitou lékařů…

Nedávno nám měl do rodiny přibýt přírůstek v podobě malé holčičky mé tety. Já měla konečně dostat vytouženou první sestřenici. Její rodiče konečně ve 30 letech měli být rodiči…ale…
Doktor někdy ve 3 měsíci, jen tak bez okolků, oznámil, že dítě bude mít Dawnův syndrom. Nemusím říkat, jaká situace nastala. Vytoužené první dítě a ihned taková ztráta.

Ale doktor nám řekl, že si to JEN MYSLÍ!!!!!!!! Že si to nechá prověřit. V případě kladného výsledku nám přijde do 14 dnů obálka s dopisem z genetického rozboru. V případě negativního výsledku se máme dostavit za 3 týdny a bez obálky. To by znamenalo potvrzení jeho slov.

Ty dny, které teta se strýcem prožívali, si neumí asi nikdo představit. Nevěděli, jak na toho malého mají mluvit, zdali tam někdo je, zdali je slyší a zdali vůbec žije… Ač jí bylo zakázáno se stresovat, tak probrečela celou tu dobu.

Výsledky samozřejmě do dvou týdnu nepřišly a ti dva začali ztrácet půdu pod nohami. Chystali se tam po třech týdnech v pátek a v ten moment jim pošťačka doručila ten dopis a v něm, že je vše v pořádku. Že se jednalo jen o dohad doktora…

Dodnes děkujeme všichni někomu tam nahoře, že vše dopadlo v pořádku. Ty tři týdny, které teta stresovala a probrečela, mohly být zásadní. U takového stresu matky často samy potratí. I doktor oznámil, že to bylo veliké štěstí…

Nestačím se podivovat nad profesionalitou naších doktorů. On si jen něco myslí, plácne to jen tak a pak se diví, že málem potratila. Některé věci jsou tak citlivé, že by vše mělo být s rozvahou a hlavně s potvrzením!

To je jako oznámit člověku, že má nejspíš rakovinu a že si má přijít pro výsledky za dva týdny. On spáchá sebevraždu a nakonec se zjistí, že byl zdravý… 

Visnery

 

 

 

Jeden ze zážitků, který mi nadosmrti uvízl v paměti, se odehrál někdy ve druhé třídě na základní škole. Na hodinu tělocviku je ohlášen šplh na tyč – už jenom při pohledu na slovo „šplh“ je mi úzko. Z předchozích pokusů bezpečně vím, že to neumím, stojíme v bílých cvičkách v chladné tělocvičně, hodná paní učitelka si chystá stopky, já se bojím a je mi špatně z toho, jak se zase budu bezmocně držet té studené modré tyče… Trauma zlehčuje jen skutečnost, že podobně nemotorných a teď hrůzou celých zkoprnělých je nás spolužáků víc, bohužel díky počátečnímu písmenu svého příjmení jdu na řadu jako první. Sevřu ten nenáviděný kus železa, a vtom přichází zázrak a já stoupám vzhůru. Jde to skvěle, jde to úplně samo, šplhám a šplhám, dokud nedosáhnu bílé značky úplně pod stropem. Jsem z toho úplně paf a i během následujících let na základní škole si radostně ověřuji, zda-li mě tato zázračně nabytá skvělá forma neopustila. Ovšem jak z ničehonic přišla, tak i odešla – nepřála bych si ocitnout se v té tělocvičně dnes. Ačkoliv, dlouho jsem to nezkoušela.

 

S pozdravem a přáním hezkého pátečního dne

 

Lucie Bártlová

 

Děkujeme za krásné příspěvky, ty nejlepší si schováváme na odpoledne! Sledujte novinky a kontrolujte hodinky :-)

 

Vítěze vlasové kosmetiky budeme znát v 17:00hod!

 

Hezké odpoledne vám přeje

 

 

 

Reklama