V první chvíli jsem kamarádku nepoznala

S Martinou jsme se poznaly na střední škole a od prvního ročníku jsme byly kamarádky. Pár měsíců po maturitě se Martina vdala, jenže až na druhý konec republiky. Zpočátku jsme si psaly i volaly, ale po roce jsem se jí nemohla dovolat a na e-maily, ani sms zprávy jsem nedostávala odpovědi. Nakonec se mi podařilo vypátrat, že se Martina přestěhovala, ale kam, to nikdo netušil. I já se vdala, narodily se mi dvě děti a díky všedním starostem jsem na bývalou kamarádku přestala myslet. Uběhlo dlouhých devatenáct let, když náhoda zařídila, že jsme se s Martinou potkaly v bance. „Hanko, jsi to ty?“ Překvapeně jsem se otočila a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ta utrápená, ztrhaná a předčasně zestárlá „šedá myška“ je Martina. Svoje překvapení jsem na sobě nedala znát, s kamarádkou jsme si padly do náručí a zašly do nejbližší kavárny. Asi po hodině, když z nás vyprchala počáteční euforie, jsem se Martiny opatrně zeptala, jestli není nemocná. Nemohla jsem pochopit, jak se dřív atraktivní a veselá žena mohla tolik změnit. Nuceně se usmála. „To víš, barák, velká zahrada, hospodářství, dvě děti a manžel dají zabrat. A taky tchyně!“

Teror i faleš tchyně byly k nevydržení

Z tónu, jakým se Martina zmínila o manželově matce, mi po zádech přeběhl mráz. Řekla jsem jí to. Chvíli mlčela a pak se rozplakala. „Šťastná jsem byla jenom rok po svatbě. Pak Tomáš přišel o práci, museli jsme opustit služební byt a nezbylo nám, než se nastěhovat ke tchyni. Chtěla jsem ti napsat, ale nevěděla jsem, co dřív a taky jsem se styděla, protože se nám nedařilo dobře.“ Tchyně hned od začátku dala Martině najevo, kdo je v baráku „pánem“ a že všechno bude podle ní. Cokoli Martina udělala, bylo podle tchyně špatně. „Navíc vůbec neuznávala naše soukromí! Chodila do ložnice kontrolovat, jak jsem ustlala, jestli mám pořádek ve skříních, jak mám srovnané prádlo... To se nedá vyprávět. Před Tomášem na mě byla jako mílius a proto nebylo divu, že když jsem si mu někdy postěžovala, okomentoval to tím, že jsem díky změně prostředí i těhotenství přecitlivělá.“ Ani narození dětí na chování tchyně nemělo vliv. Podle ní byla Martina neschopná matka. Špatně prala pleny, sunar byl řídký, kašička hustá, láhve a dudlíky vyvařovala krátkou dobu, příliš často dítě chovala a tím mu ničila páteř... „Bylo to k nevydržení! Samozřejmě si před Tomášem hrála na chápající, milující babičku. Párkrát jsem manžela přemlouvala, abychom se odstěhovali do města, bydleli sami, ale marně. A když jsem mu řekla, jak se mnou jeho matka, když u toho není, jedná, bránil ji a dokonce mi řekl, že bych se měla objednat k psychiatrovi, že porod někdy ženy změní!“ Před „blázincem“ Martinu prý zachránilo, když po šesti letech ukončila mateřskou a nastoupila do práce.

Skutečně je smrt jediným možným řešením?

Tchyně ale ve svém psychickém teroru nepolevovala a mezi manželi nastaly hádky. Tomáš svou matku bránil a Martině vyčítal, že zatímco jeho matka jim poskytla domov, její rodiče pro ně nic neudělali. „Copak tvoji rodiče nevěděli, jak se ti daří?“ Kamarádka zavrtěla hlavou. S rodiči se rozešla ve zlém. Nechtěli, aby se vdávala tak brzy a už vůbec ne za Tomáše. Proto jim od začátku lhala, jak se má skvěle, protože nechtěla poslouchat moralistické řeči, že jí to říkali! S rodiči se vídá dvakrát do roka a z její strany je to vždycky divadlo. Nevěděla jsem, jak kamarádce pomoci. „Nemyslíš, že by bylo načase rodičům říct pravdu a taky si promluvit s Tomášem?“ Martina apaticky přikývla. „Pokud bych situaci začala řešit, Tomáš by se se mnou rozvedl a tím pádem bych rodičům musela říct pravdu. Navíc jsem zjistila, že mi jeho matka krade peníze! Párkrát jsem na ni nastražila „past“ a proto jsem si tím jistá! Vůbec nevím, co mám dělat. Sice jsme se s Tomášem odcizili a jsme spolu jen kvůli dětem, ale i tak! Copak mu můžu říct, že jeho máma je zlodějka!? Jak by ses zachovala ty?“ Vyděšeně jsem se na kamarádku podívala a bezmocně pokrčila rameny. Skutečně jsem si neuměla představit, jak bych se v podobné situaci zachovala. „Vidíš, je to moc složitý. Takže mi nezbývá než čekat, až umře!“
 
Setkání, které se uskutečnilo před rokem, se mi vrylo pod kůži. Třebaže jsme si s Martinou vyměnily telefonní čísla, hovory opět nepřijímá a na moje esemesky odpověděla pouze jednou. „OZVU SE, AŽ SE SITUACE VYŘEŠÍ.“ A tak obě čekáme: já, až Martina zavolá, ona, až tchyně umře... 
 
Jaké máte vztahy s tchyní vy, milé čtenářky? Zažily jste něco podobného?

Uložit

Reklama