Reklama

přečtěte si další příběh, který je důkazem toho, že naostro nechodí jen ženy. Bohužel, muži jsou v tomto případě mnohem méně obezřetní a ukazují to, co by rozhodně neměli. A my, zkrátka zíráme...Děkujeme čtenářce s nickem Heather

Na ostro chodím maximálně doma a to jen někdy. Poté, co jsem viděla svoji stokilovou sousedku jen v dlouhém triku a kalhotkách, jak obskakuje před domem květináče a při každém ohybu jdou vidět zařezané spoďáry až - (díky bohu, hlavně že je měla!), si s tím hlavu nedělám a klidně vyběhnu v domácích šatičkách na divoko i na zahradu nebo před dům...

Normálně se ale neodvážím - ne kvůli tomu, jestli je nebo není něco vidět, ale kvůli svému pohodlí. Prádlo prostě potřebuju...

...Jednou ho ale nepotřeboval spolucestující v brněnském autobusu č. 50.

Seděla jsem u zadních dveřích, kde jsou sedadla otočená v protisměru, před vámi je jen madlo, schůdky ven a za nimi 5 zadních míst na stupínku. Nerušeně sedím, když najednou přistoupí borec v modrých šortkách a uvelebí se na vyvýšeném sedadle naproti mě. A jak to pánové mají ve zvyku, rozhodí nožky půl metru od sebe.

Vyvalím oči. Po delší době si uvědomím, že vejrám asi dost neslušně, začnu tedy dělat, jako by nic. Ale oči mi stejně stále utíkají k němu. Sedadlo je vyvýšené, mám ho(?) tedy přímo před očima, nohy jsou rozvalené a spodní prádlo pod tmavomodrými šortkami chybí (vidíte, i po letech si pamatuju šortky, kluka bych podle obličeje nepoznala).

Jediné, co ho omlouvá, je celkový vzhled. Kluk je možná o něco málo starší než já, opálený, tmavovlasý, prostě fakt kus. A za „obsah“ svého textilu se tedy rozhodně nemusí stydět! Jenže! Oči stále odmítají pozorování okolí a vrací se k jednomu jedinému bodu... Proboha proč? Jsem vadná, úchylná nebo proč s tím tolik nadělám, jako kdybych to nikdy neviděla? Mám pocit, že celý autobus se dívá jen na mě, jak udiveně čučím do cizích gatí...

Po několika zastávkách, kdy už se cítím trapněji, než by se měl cítit dotyčný, začnu zírat na bedýnku na cvakání lístků, kterou mám od sebe asi dvacet čísel a nespouštím z ní oči. Štěstí, že zastávky hlásí, abych věděla, kde vystoupit. Cestu se totiž neodvážím sledovat s obavami, že mi zase oči uklouznou...

Hurá, moje zastávka, ze zírání do jednoho místa začínám pomalu šilhat. Kuk, poslední pohled a mizím ven.

Heather

Milá Heather, nemusíte se stydět, na vašem místě by asi zíraly všechny, nemám pravdu, milé ženy-in?

Text nebyl redakčně upraven