Mít nějakého koníčka je určitě prospěšné. A netýká se to jen dětí, i dospělí by se měli věnovat nějaké aktivitě, která je baví a nabíjí energií. Jako u všeho ale platí i v případě koníčků: všeho s mírou.

Když se totiž něco přehání, nemusí to vždycky dobře dopadnout. Zvlášť když koníček jednoho z partnerů dlouhodobě omezuje toho druhého. To se pak jeden může buď naštvat, sbalit a odejít, nebo si taky zařídit život po svém, což v důsledku znamená, že se ti dva doma prakticky míjejí. Myslím, že ani jedna varianta nevede k harmonickému vztahu. Ale na druhou stranu - někomu to může vyhovovat.

společně

Vím, o čem mluvím, znám už dlouho jednu ženu, jejíž manžel má jako koníčka fotbal a nic jiného pro něj skoro neexistuje. Dáša to vyřešila tak, že si našla svoje aktivity a manželův fotbal toleruje (ono jí stejně nic jiného nezbylo). Výsledkem je, že se o víkendech moc nevídali a pořád nevidí. Ale to už vám poví sama.

Zažraný do fotbalu

„Můj muž Karel je do fotbalu doslova zažraný, hraje ho, trénuje ho, dívá se na něj v televizi, ať hraje kdokoliv, chodí na ligu, občas jede i na nějaký zápas do ciziny, prostě bez fotbalu si ho nedovedu představit. Poznali jsme se ještě na střední škole, už tehdy fotbal hrál, věděla jsem, že ho baví, ale nějak mi nedošlo, jak moc mi tenhle koníček časem bude vadit a omezovat náš vztah. A vadilo mi to dlouho, možná sedm, osm let, když byly děti malé. Pak jsem si ale nějak zvykla...

Dokud jsme byli svobodní a bez závazků, nebylo to tak hrozné. Karel trávil víkendy na fotbale, já třeba s kámoškou, u rodičů, nebo jsem se učila, často jsem za ním po zápase přišla a poseděli jsme s klukama v hospodě. Jenže pak jsme se vzali, narodila se dcera, po dvou letech syn. A začaly spory. Vadilo mi, že jsem s malými celé víkendy sama doma, že nemůžeme jet všichni na výlet, nebo na víkend k babičce. Karel totiž nechodil jen na zápasy, jako trenér tam musel být mnohem dřív, pak se samozřejmě sedělo do pozdních večerních hodin v hospodě a další den šel hrát třeba za béčko nebo se jen kouknout na hřiště. Občas jsem samozřejmě vyrazila s dětmi za ním, když nebyla moc zima nebo nepršelo, ale stejně tam na nás neměl čas a děti to nebavilo. A to nemluvím o tom, že když už doma byl, tak se aspoň díval na nějaký zápas v televizi.

Výlety bez tatínka

Samozřejmě to tak nebylo celý rok, v červenci, srpnu, prosinci a lednu se fotbal nehraje, ale to zase byly nějaké jiné aktivity - turnaje, tréninky v hale, zimní přípravné zápasy... Nemělo smysl se rozčilovat nebo nadávat, pro Karla byl fotbal prostě prioritou. A tak jsem si víkendy začala zařizovat po svém. Tu jsme jeli na víkend k našim, jindy s dětmi na pěkný nedělní výlet, do bazénu, do ZOO, na zámek, vždycky bez tatínka. Společné rodinné víkendy v podstatě jsme v podstatě neznali. A nějak jsme si na to časem zvykli, naopak bylo divné, když měl někdy tatínek v neděli volno a mohl jet s námi.

Dneska už jsou děti dospělé a nebydlí s námi. A Karel? Pořád hraje, i když už za starou gardu. A trénuje, dívá se na fotbal v televizi a chodí na ligu. S fotbalem jsem se už za ta léta smířila, i když možná mě to podvědomě pořád mrzí, že jsme si jako rodina moc neužili společně, když byly děti malé... Jednu výhodu ten fotbal ale má. Vždycky vím, co mám dát Karlovi za dárek - ocení různá fotbalová trička, dresy, šály, když je nějaké významnější výročí, koupím mu lístek na nějaký dobrý zápas nebo poukázku na nákup ve sportovním obchodě. Aspoň něco.“

Reklama