Člověk by měl mít sny....
Jít za svým snem, za svým cílem, bojovat zuby nehty o to, abychom dosáhli čehosi, po čem třeba x let toužíme je – ač se to nezdá – často smyslem našeho života, pohonným motorem nás samých, elixírem, který dám dodává sílu a energii.

 

Je pravda, že čím jsme straší, tím naše sny, přání, touhy dostávají jiný tvar, jinou podobu. Ale to je logické. Osmnáctiletá dívka jen těžko bude mít stejný sen, stejný cíl cesty jako její babička.

 

Ono totiž ani tak moc nezáleží o čem sníme, za čím jdeme... Daleko důležitější je, mít ve svém životě vůbec něco, za čím se ženeme, oč bojujeme.

 

Sny a přání dávají našemu životu váhu, barevnost a sílu bojovat. Bez rozdílu věku.

 

Moje babička žila celý svůj život tím, že od jara do podzimu chodila den co den do lesa na houby. Houbaření bylo jejím světem, jejím životem i její obživou.

I když jí bylo téměř osmdesát let, nemohla se dočkat, až bude „Josefa“... až konečně přijde jaro a ona bude moci vyrazit na svoje pečlivě utajená místečka,  kde rok co rok najde nějakého hříbka.

 

Někomu se tento sen může zdát malicherný, nicotný, avšak pro moji babičku byl les, vycházky a houby smyslem života. Snem – který si rok co rok mohla splnit a být šťastná.

 

Když díky operaci přestala chodit, přestala mít možnost „vyrazit na houby“, konec přišel nečekaně rychle. Její sen se rozplynul, stal se nesplnitelným a ona věděla, že už tu nemá pro co žít.

 

Ale já věřím, že teď chodí den co den v nebeském lese a sbírá ty největší a nejchutnější nebeské hříbky, které jsou k mání. Suší je, zavařuje a dělá z nich smaženici či řízky.

Kdo ví, možná až se jednou tam nahoře setkáme, bude na mě babička už čekat s kyselými houbami, nebo s houbovou omáčkou a domácím knedlíkem....

 

Tak to bylo vyprávění o snu mé babičky.
A jaký já mám sen? Nebo jaké jsem měla sny?

 

U mě se objevuje takový prapodivný jev... tedy co se plnění snů týče.
Moje sny se totiž (ve většině případů) plní tak pomaličku, po malých krůčcích, postupně, že když dorazím do finále, do cíle a můžu jásat: Můj sen se splnil!, tak často ani nezaznamenám (nebo až s řádným zpožděním), že už v onom pomyslném cíli skutečně stojím.

Bohužel, ale je to tak.

A nejednou jsem měla pocit, že takovéto splnění snu ztrácí veškerý efekt.

 

Ale věřím, že letos budu toho, dá se říci - zklamání, ušetřena ;o)

Splním si (pevně doufám, že vše vyjde) svůj sen, který sním už 27 let - poletím k moři.

 

U moře jsem byla jen jednou, když mi byly čtyři roky, a tak představa nekonečného množství slané vody, horkého vzduchu a palem vrhajících stín na mé tělo je pro mě naprostou pohádkou.

Vidím se, jak ležím na horkém písku, jak se procházím po pláži a vlnky hladí má chodidla... Vidím se, jak se koupu v moři při západu slunce, cítím svoji pokožku, jak je nasáklá slanou vodou....

 

Ano, to je můj veliký sen – moře, palmy, slunce, žhavý písek.

 

 

A jaký sen máte vy?
Plníte si své sny?
Nebo máte přání, která se ne a ne vyplnit?

 

Napište mi o svých splněných i nesplněných snech.

Mail redakce@zena-in.cz je tu pro vás a já se už nyní těším na vaše příběhy, touhy a přání, které přenesete do písmen a do slov....

Reklama