Když bylo mé dcerce asi dva roky, musela být hospitalizována v nemocnici. U příjmu mi povídá sestřička: „Vidím, že vaše dcerka má stejné vlásky jako náš nový pan doktor". Dcera totiž měla tmavé vlásky, které se kroutily v neuvěřitelné prstýnky. Tenkrát jsem tomu nepřikládala pozornost. Poznámku jsem pochopila až později. Po telefonu mi ošetřující lékař měkkou češtinou každý den sděloval zdravotní stav dcery. Ta jeho čeština mě trochu překvapila, ale věděla jsem, že do této nemocnice nastoupilo pár nových lékařů - cizinců.

Nastal den, kdy jsem si pro dcerku mohla přijet. Při oblékání mi sestřička říká, že pan doktor by chtěl se mnou mluvit i soukromě. Otevřely se dveře a

do nich vstoupil bílý plášť a z něho se na mě usmívala černá tvář s jasně bílými zuby. V tu chvíli jsem pochopila sestřinu poznámku. Lékař měl totiž stejné tmavé a kudrnaté vlasy jako má dcera. Přistoupil ke mně a říká: Představte si, co mi ta vaše malá provedla. Podívala se na mě při první prohlídce a zavelela - Hele, špindíro, než na mě sáhneš, běž se umejt, jo?" Takhle jsme se už dávno nenasmáli.

Zato já jsem hned zčervenala a přiškrceným hlasem na to: Víte, pane doktore, ona ještě nikdy v životě neviděla černocha, tak asi proto tak reagovala". Čekala jsem i výčitky k diskriminiaci, ale místo toho se lékař stále jen usmíval a s malou se rozloučil pusou na tvář. Byla jsem moc ráda, že to tak dopadlo.

  Jana Berková
Soutěž Příběh roku, vítězka za měsíc červen, kategorie: Maminčiny/tatínkovy/babiččiny/dědečkovy pohádky. Do soutěže vstupte ZDE.

Reklama