Mnoho lidí se v životě dostane do obtížné životní situace, kterou je třeba řešit. Paní Věru, profesorku dějin a umění, donutily finanční potíže dokonce k rozprodávání rodinného majetku.

Příběh bývalé profesorky dějin a umění, paní Věry

bankrot

Paní Věra s manželem bydlí v činžovním domě po rodičích (ne ve vlastním, ale u majitele), v Praze na Královských Vinohradech. Její tatínek byl profesorem na hudební konzervatoři, maminka vyučovala na Vysoké umělecké škole literaturu a dějiny umění. Na první pohled hogo fogo rodina, jenže v době jejich působnosti se více oceňovaly dělnické profese. Přesto paní Věra dostala už v dětství pod stromeček piano, na které hrávala pod krásnými rodinnými obrazy, zděděnými po prarodičích.

Maminka paní Věry byla až do pozdních let velmi krásná a decentní dáma, ve slušivém kostýmku a bez kloboučku na hlavě by nevyšla ani na nákup. Celá rodina byla v ulici velmi vážená nejen pro své vzdělání, ale také kultivované a vytříbené chování. Starý pan profesor se ukláněl a sundával klobouk i před poštovní doručovatelkou.

Měli jenom dceru Věru, které se snažili poskytnout vzdělání, a tak i ona se po vzoru rodičů stala profesorkou na univerzitě, v oboru literatura a dějiny umění. K tomu ještě soukromě vyučovala zpěv a dávala hodiny klavíru.

Vdávala se až v pětatřiceti letech, bohužel už se jim s manželem nepodařilo mít děti. Byl o deset let starší než ona, dlouhá léta pracoval ve výzkumném ústavu, sídlícím nedaleko místa bydliště paní Věry.
Po svatbě bydleli společně s Věrčinými rodiči v jedné domácnosti, byt byl dost velký pro čtyři lidi.

Krátce po revoluci, v necelých sedmdesáti letech, tatínek paní Věry zemřel, a ani ne rok na to zemřela i jeho paní, prý steskem.

Paní Věra zůstala s manželem v bytě sama. Oba už jsou v důchodu, manžel je těžce nemocný a bere invalidní důchod. Několikrát se pokoušeli byt vyměnit za menší, ale bezúspěšně. Po deregulaci nájmů se moc lidí do velkého bytu nehrne, počítá se koruna za každý metr. Také majitel domu dělal potíže, že jim výměnu nepovolí. Na radnici se žádostí o byt nebo o výměnu také neuspěli, museli by dlouho čekat a projít řadou byrokratických opatření, anebo přijmout byt na sídlišti na úplném okraji Prahy. Tam se paní Věrce s nemocným manželem moc nechce, a tak se snaží tuto situaci co nejvíce oddálit.

Léky pro manžela stojí skoro celý jeho invalidní důchod a její připadne zase na nájem. Měsíčně jim zbývá necelých 1 500 korun, jak vyžít? Paní Věra začala rozprodávat majetek po svých rodičích. Knihy, obrazy, maminčiny šperky. Se slzami v očích je nosí do nedalekého starožitnictví. Pan majitel už ji zná. Polovinu věcí jí z toho vrací.
„Paní profesorko, opravdu by se nenašlo nějaké jiné řešení?“

Paní Věra pokrčí bezradně rameny a odchází se stokorunami v ruce, které jí zase po nějakou dobu vydrží.

Pozn. red.: Jméno paní Věry je v příběhu pozměněno, ale se zveřejněním svého příběhu souhlasila.

Čtěte také:

Reklama