16. ledna 1969, čtvrtek odpoledne, Václavské náměstí. Obyčejný den. Od budovy muzea se rozbíhá postava mladého muže. Hořící postava. Běží k soše sv. Václava, změní směr k Hlavnímu nádraží. Zakopne a před Domem potravin klesne k zemi. Muž, který mladíka spatřil jako první, k němu doběhne a hází na něj kožich. Jaroslav Špírek, dispečer Dopravního podniku. Manželé Indrovi z Hradce Králové přidávají svrchník, aby uhasili oranžové plameny šlehající z těla. Připojí se i další žena, vínový kabát zakryje mladíkovy nohy. Podaří se jej uhasit. Kožich se speče se zbytky oděvu a nelze sundat. První slova, která přítomní uslyší, jsou: „Přečtěte si dopis“. Paní Indrová se ptá, kde je. „V tašce.“ „Kde je taška?“ „U muzea,“ vydechne mladík. Žena jde k muzeu, manžel zůstává, dokud nepřijede sanitka. Taška leží na zemi u zábradlí kašny, přes něj je přehozen modrý kabát. Uvnitř leží na hromadě sešitů bílá obálka bez adresy. Paní Indrová ji rozlepí, rozrušením nemůže rozluštit písmo, ale přesto se jí za pomoci neznámého mladíka podaří něco přečíst. Přijíždí sanitka, skládá dopis a obálku vrací do tašky. Tu si však berou až příslušníci Veřejné bezpečnosti. Žena je požádá, aby ji opět otevřeli a zjistili, kdo byl ten hořící muž. Student Jan Palach. Paní Indrová příslušníka VB č. 0151 požádá, ať dá dopis k zveřejnění, protože to je Palachovo přání.

Dopis je zveřejněn. Praha a s ní celá země je zděšena a ptá se. Splní vláda požadavky z Palachova dopisu? Budou další živé zápalné oběti? Jan Palach leží v nemocnici v Legerově ulici na oddělení popálenin, 85 procent těla je zasaženo popáleninami, většinou 3. stupně. Žije a bojuje o svůj život. V pátek se probírá z komatu. Prosí lékaře, aby udělali vše, co je možné, pro jeho záchranu. Především se ale zajímá o ohlasy, které jeho čin vyvolal, jsou mu čteny všechny zprávy z tisku. Dotýká se ho, že někdo jeho čin posuzuje jako výraz beznaděje nebo bezvýchodnosti. V sobotu večer upadá do agónie. V neděli se na chvíli probere, ale jasných chvil má už mnohem méně. Mluví se studentským aktivistou Lubošem Holečkem. Ten tlumočí jeho vzkaz a přání všem studentům – už žádné další oběti na životech.

19. ledna 1969 Jan umírá. Jeho tělo je převezeno do Ústavu soudního lékařství na Albertově. Před třiceti lety tam leželo jiné – Jana Opletala. Sochař Olbram Zoubek tajně snímá posmrtnou masku.

Desetitisíce lidí se přijdou rozloučit se studentem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na nádvoří Karolina. Lidé čekají i šest hodin, aby se mohli poklonit jeho památce. Všude je záplava věnců, květin. Na červenomodrobílých stuhách jsou nápisy „Tvůj boj nezradíme", „Hrdinovi Janu Palachovi“, „Ať mír dál zůstává s touto krajinou“ a další. Zní varhany. U rakve se po deseti minutách střídá čestná stráž – studenti, akademičtí hodnostáři, skauti, horníci, více než 800 lidí. Během pátku 24. 1. a dopoledne 25. 1. prošlo kolem katafalku asi 50 000 lidí. Janova rakev je prostá, hnědá. Vepředu visí věnec se stuhou – „Jeníčkovi“ – „maminka“.

V sobotu po poledni se nádvoří zaplní nejbližšími příbuznými, představiteli akademické obce, některými veřejnými činiteli. Řečníci se s Janem loučí za celý národ. Po skončení obřadu přistoupí k mamince Jana Palacha jeho kolegové z fakulty s kyticí žlutých narcisů. “Matko, děkujeme vám za vašeho syna, a věřte, kdybychom vám ho mohli jen trochu nahradit, že bychom to udělali.“ Jeden z nich jí políbí ruce. Matka naposled pohladí rakev.

Mrholí. Lidé stojí bez deštníků, hrobové ticho. Sledují černý pohřební mercedes. Pomalu vjíždí mezi špalíry lidí, zahýbá do Celetné. Za ním jde maminka, mezi starším synem a jeho chotí. V ruce žluté narcisy. Odmítla jízdu autem: „Půjdu za svým hochem sama.“ Za ní obrovský smuteční průvod s československými a černými vlajkami. Mezi mnohými biskup Tomášek nebo poslední ministři školství profesor Hájek a profesor Kadlec. Staroměstské náměstí je naprosto zaplněno. Průvod zamíří do Pařížské třídy, kde v otevřených oknech domů hoří stovky svíček a visí z nich černé prapory.

Auto zastaví na náměstí před budovou fakulty. Na nárožních budovách jsou nové tabule. Lidé ho přejmenovali. Po Janu Palachovi. U vchodu je velký Janův portrét, obklopený květinami a věnci. I zde hoří mnoho svíček. Maminka se rozpláče, je zlomená. Zazní hymna. Po ní nastane opět to strašné ticho. Paní Libuše se rozloučí se svým synem: „Spánembohem, Jeníčku.“

Životopis Jana Palacha

Zdroje: dobové tiskové materiály
           PaeDr. Milena Sedlmayerová - Dějepis pro nižší třídy gymnázií
          

Reklama