To snad ne! Jet na služební cestu s tím bručounem! O Karin Howittovou se při představě dvou dnů strávených se svým šéfem na služební cestě pokoušely mrákoty. Šéf jejich oddělení byl věčně nenaladěný pedant. Studený čumák. Bylo by jí to jedno, kdyby... nebyl tak přitažlivý. Vypadal v každém případě skvěle. Hladce oholená tvář, modrozelené oči, husté jemné vlasy, vysoký, sportovní typ. Kdyby to byl plešatý, břichatý a věčně se potící chlap, přenesla by se přes jeho chování snadno, ale takhle? Kdykoliv spolu řešili nějaký pracovní problém, vnímala jeho slova jen napůl. Spíš se soustředila na jeho tvář, ruce, pohyby, na jeho vůni... tolikrát si zakázala snít o románku s ním, ale nemohla si pomoci. Přitahoval ji. Bála se, že si všimne, jak se jí občas při jednání s ním třese hlas i ruce nebo nedejbože, že se na něj dívá zamilovaně...  Karin si v porovnání s ním připadala tak obyčejná. Nebyla zrovna typ modelky, ale uměla se hezky obléct a upravit. Brunetka s velkýma hnědýma očima, polodlouhými vlasy, byla se sebou docela spokojená... pokud tedy v blízkosti zrovna nebyl ON... pan dokonalý... šéf Steeve Phillips.

 

Dneska byla ospalá, oslava jejích narozenin se od včerejšího večera protáhla do rána, celý den se jí zavíraly oči. Před chvílí dostala od Steeva příkaz zařídit letenky a ubytování. Snažila se soustředit na práci, ale neustále se prala s únavou a hříšnými myšlenkami na šéfa.

 

Během letu do Londýna spolu probírali pracovní záležitosti, měli před sebou složité jednání s důležitým klientem. Steeve byl uvolněnější než v kanceláři. Už se netvářil tak přísně a občas se i krásně usmál nebo prohodil něco vtipného. To ji zahřálo u srdce. Je to možné? Myslela si, že už do něj nemůže být zamilovaná víc, a teď, když poznala, jak se krásně umí usmát, a že má smysl pro humor, se propadala do hlubin své zamilovanosti ještě hlouběji. Byla ztracená!

 

Pozdě večer konečně přijeli k hotelu. Steeve se na recepci dožadoval klíčů od dvou pokojů.

„Dva pokoje?“ zeptala se překvapeně recepční. „Na jméno Howittová/Phillips je zde rezervace jednoho pokoje... moment“ vyhledala v e-mailu objednávku a otočila monitor k nim...

 

Karin se zastavilo srdce. Hrůza! Udělala chybu v objednávce! To se musí stát zrovna jí! Uvedla, že žádá o rezervaci pokoje pro p. Phillipse a p. Howittovou, ale neuvedla, že každý se ubytuje ve svém pokoji... udělalo se jí špatně. Taková hloupá chyba! To se může stát jen jí! Podívala se na šéfa. Čekala naštvanou tvář a obvyklou spršku kritiky, ale k jejímu překvapení Steevovi začaly cukat koutky, pak se usmál a nakonec se začal smát nahlas.

„Neřekl bych do tebe, že jsi schopná podobné lsti!“ řekl pobaveně, když ji odváděl k výtahu.

„Já... totiž...“ nejradši by se vypařila „ ...promiň, Steeve... já... nic jsem přece neplánovala...“ připadala si, jak malá holka, kterou nachytali při krádeži lízátka.

„Neboj se, já tě neukousnu. Nechrápu. Netrpím náměsíčností ani jinou mánií, tak se uklidni!“ řekl, když vystupoval z výtahu.

 

Vstoupili do pokoje, byl vkusně zařízený nádherným starožitným nábytkem, uprostřed obrovská manželská postel!

„Tak už se netrap, prosím tě!“ řekl, když stála zdrceně uprostřed pokoje hledíc bez nálady na tu postel. Karin mu v ten moment připadala tak křehká, zranitelná... krásná. Vždycky se mu líbila. Vycítil, že i on jí není nějakou dobu lhostejný, ale vždycky zvítězil rozum nad city. Přece si nezačne s podřízenou, to by nedělalo dobrotu. Teď je to ale jiné. Rozum prohrává na celé čáře. Je tak milá. A až k zbláznění sexy. Přistoupil k ní, ukazováčkem jí zvedl tvář ke své a dlouze se jí podíval do očí. Pocítila, jak moc ho chce, a on chtěl ji. Chtěl ji jako žádnou předtím. Byli jeden druhému tak blízko. Objali se a políbili. Nádherně, něžně, hlava se jí zatočila. Vnímal její měkké rty na svých. Přitáhl si ji blíž tak, že cítila jeho vzrušení. Chvěla se touhou. Vzal ji do náruče a přenesl na postel. Mezi polibky jeden druhého vysvlékli a šeptali si vyznání. Měla hebkou pleť a pěkně tvarované tělo. On se jí zdál dokonalý. Navzájem se něžně dotýkali. Pak se milovali. MILOVALI. Vášnivě...  

 

„Ťuk ťuk ťuk...“ zaklepal Steeve na Karinin stůl. Trhla sebou. Vyděšeně se na něj podívala. Proboha, jak je možné, že usnula? Usnout v práci, to je tedy vrchol! A ten sen! Ten tedy stál za to! Šéf byl podmračený, ale ne víc než jindy. Oddechla si, kárání s největší pravděpodobností nebude.

„Karin, pozítří letím na služebku. Jen na dva dny. Potřebuju, abys jela taky. Zastav se pak u mě v kanceláři, abychom spolu probrali co a jak. Mimochodem... doufám, že už jsi se vyspala... tomu říkám efektivní využití pracovní doby!“

Je to možné? Karin nemohla uvěřit vlastním očím. Při těch posledních slovech se Steeve dokonce usmál! A stejně tak krásně jako ve snu.

Reklama