Teda skoro. Bylo to v Praze pod mostem přes Vltavu. Pak jsme si došli k silnici pro polívku a horký čaj. Mrzlo, až praštělo. My leželi v teple na lodi Hermés.

l

Možná jste o lodi Hermés už slyšeli, kdyby ne, je to zrekonstruovaná loď, kterou spravuje Pražský Magistrát, aby sloužila bezdomovcům na přespání. Od 5. ledna zcela zdarma kvůli velkým mrazům, jinak za 20 korun na noc. Dnes si zde od 18.30 můžete přijít i pro teplou polévku a čaj, které se vozí z Domova důchodců v Malešicích. „Tam ji kupujeme a s barely pak objíždíme několik stanovišť v Praze, kam si klienti chodí,“ říká Ludmila Tomešová, koordinátorka lodi, když velkou sběračkou vybírá ze dna zeleninu, aby zahustila večeři18letému Pavlovi, který jí pomáhá.

k

 

„Přišel jsem z Ostravska za prací a dopadlo to tak, že jsem bezdomovec. Přes den chodím na brigády po stavbách, nebo pomáhám v kuchyni po hospodách, ale na nájem si nevydělám,“ říká. Pavel své vzdělání skončil výučním listem, ale práci nesehnal. „Teď bydlím na hausbótu jako boháč,“ směje se a rozdává čekajícím ve frontě umělohmotné misky.

Práci neseženou, kdyby se rozkrájeli

Ve frontě na polévku stojí postavy zachumlané do péřových bund a kapucí. Překvapilo mě, kolika není ani čtyřicet. Dobrá třetina jsou kluci podobně staří jako Pavel. Takových, které byste zařadili mezi sociální vrstvu, tady ale nenajdete tolik. Jejich oblečení nevykazuje známky velké bídy ani špíny. Proč tedy nepracují? „Většina z nich je po výkonu trestu, takže je nevezmou ani na metaře. I tady by museli předložit výpis z čistého trestního rejstříku,“ vysvětluje mi koordinátorka. „Jsou tady vrazi, ale třeba i ti, co si odbyli pár měsíců za zanedbání povinné výživy,“ dodává.

j

Na lodi je všechno

Scházím na loď. Každý žadatel o nocleh musí projít vrátnicí, kde sedí dva osvalení mládenci. Tady předloží občanku a je mu přiděleno číslo kajuty a čisté povlečení. V případě potřeby si může zažádat o ošetření zdravotní sestrou, pomoc psychologa nebo sociálního pracovníka. Na lodi jsou sprchy, záchody a v každé kajutě umývadlo s teplou vodou. Levá část a celé podpalubí patří mužům, žen je málo, takže jim stačí pravá část horního patra. Mají ale větší komfort, spí jen po šesti, muži po osmi na úsporných palandách.

f

 

Jako doma

Ozývají se oplzlé vtipy, někteří se už chystají do peřin, takže pobíhají jen v ponožkách a trenýrkách. První dojem: lepší dělnická ubytovna. „Ne, mě si nefoťte,“ vykřikuje kolozubá starší žena. „Už jsem byla v novinách několikrát, dokonce i v televizi ve zprávách,“ pochechtává se a zve mě k sobě do kajuty. Musím uznat, že už jsem spala na horších místech. „Problém je uhlídat si svůj majetek v igelitce do rána. Stačí si ho ale strčit pod hlavu a je vystaráno,“ poučuje. 

Petr a Martina

„Sem smíte jen střízliví, a jestli dáte někomu ránu, máte zákaz vstupu na celý rok, takže rvačky tady moc nejsou,“ vysvětluje mi zdejší poměry Petr Leo, který skončil na ulici i se svou přítelkyní Martinou.

p

Teď sedí na posteli naproti mně. On, vyučený letecký mechanik, se zapletl se zákonem, přišel o práci a po propuštění mu nastaly problémy. Chvíli se živil jako číšník, potom jako pomocná síla v kuchyni, ale s vedoucím se nepohodl a on ho vyhodil. Na ulici je rok a snaží se udržet si poslední zbytky hrdosti. Proto si na matrice ke jménu nechal přidat Leo – hrdý lev. „Teď se máme dobře, protože na lodi můžeme být i přes den. Až se oteplí, v šest ráno nás vyhodí a přijít můžeme zase až v sedm večer. Dny trávíme v obchodních centrech, knihovnách, dopravních prostředcích. Taky se snažíme najít si aspoň brigádu a obcházíme hospody a různé firmy. Občas se zadaří, ale na nájem to nestačí,“ říká.

Sex na ubytovně

S Martinou – také bývalou servírkou, se seznámil v hospodě, kam přišla na pivo a Petr ji obsluhoval. Pak oba přišli o práci, chvíli bydleli u kamaráda, ale byl těžký alkoholik, takže to dál nešlo. „Střídáme loď a azylák. Když chceme být spolu, musíme si našetřit na ubytovnu, protože tady spát ženy s muži v jedné kajutě nesmějí,“ červená se Martina. Ani jeden si pro polévku nejde. „Leo o jídlo neškemrá, Leo si ho koupí za svoje,“ komentuje můj dotaz Petr.

g

Stejně je ale rád, že je tu v mrazech nocleh zadarmo. Jeho sociální podpora není ani dva tisíce. „Byl jsem si před několika měsíci zažádat o jednorázovou pomoc v nouzi, ale nedostal jsem nic. Sepsali žádost, ale od té doby se nikdo neozval,“ stěžuje si naštvaný Petr, který chce v nejbližších měsících opustit republiku. „Necítím se občanem Česka, stát se o své lidi nestará a nechává je na holičkách. Hlavně, že jsem tolik let platil daně jako mourovatej,“ zvyšuje hlas a Martina přitakává.

Vyjít spolu prostě musí každý

Na lodi se spolu všichni snaží vyjít. „Kriminál je totiž dobrá škola, jak se naučit žít na malém prostoru i s někým, kdo vám vůbec nesedí. Já jsem si vždycky zalezl do kouta na postel a četl si,“ prozrazuje Petr Leo a odvádí si Martinu na cigárko před loď. Když odcházím, loučí se se mnou dobrá dvacítka kuřáků postávající venku. Možná, že některého potkám ve dne schouleného v metru nebo žebrajícího u stánku s buřty. Je to ale život!

Znáte někoho, kdo skončil na ulici?

Reklama