Reklama

Za zajímavým tipem na příběh, který by vás mohl zajímat, jsem se rozjela do Davle. Jala jsem se hledat ženu, která ve svých třinácti letech po té, co se ztratila, strávila čtyři dny sama v lese. Dodnes se netají tím, že les ji měl rád, že ji přijal a chránil…

Našla jsem ji v malém domečku na okraji městečka. Dnes již dospělá paní Jitka je baculatá paní nesmírně pohostinná a pohodová. Kolem stavení poletuje asi sedm dětí.

m„To jsou všechny vaše?“

„Ne ne, ty jsou ještě i od sousedů. Moje jsou ty blonďaté,“ vysvětluje.

Dostala jsem kávu, kterou jsme si daly za zahrádce, a já se zaposlouchala do příběhu, který jsem pro vás teď přivezla.

Na samotném faktu, že se před lety tahle paní ztratila v lese a čtyři dny tam vlastně bydlela, by nebylo nic tak zvláštního.

Vedle toho, že bloudit čtyři dny po lese by bylo hodně i na dospělého.

Co je tou zvláštností, je, že paní je dodnes přesvědčena, že les se k ní „zachoval“ hezky, že ji přijal a že ji chránil i zachránil.

Má pro to mnoho vysvětlení.


„Tak jako každé léto jsme tehdy jezdili s rodiči do Beskyd na týden, nebo někdy i čtrnáct dnů. Strýc nám půjčoval pro ten účel celé stavení.

Byla to roubená, krásná chalupa na okraji lesa a vlastně i na samotě.

S mladším bráchou jsme hned ráno vyráželi do lesa, kde jsme si hráli nebo sbírali houby a podobně. Prakticky o nás rodiče nevěděli do oběda a po obědě do večeře.

Hráli jsem si i ten den.

Všimla jsem si v křoví něčeho malého a běželi jsme tam. Byl to malý králíček. Tehdy jsem nestihla bráškovi říct, aby na něj nasahal, jak mi vysvětlovala maminka, že by ho  samička už možná nevzala. On si ho vzal a choval ho.

Také jsme v dálce zahlédli králičí maminku.

Obrátila se a utíkala pryč. V přesvědčení, že jí malého králíčka donesu, že se snad ustrne a vezme ho zpátky, jsem ho popadla, řekla bráchovi, ať tam počká, a běžela za ní.

Vůbec netuším, jak dlouho jsem běžela.

Králičici jsem nenašla a cestu zpátky ne.

Tehdy jsem vůbec ještě nezmatkovala a snažila se cestu hledat. K večeru jsem už začala být strašně nervózní.

Bála jsem se.

Začalo se stmívat. Sedla jsem si pod strom a brečela.

k

Najednou byly všechny zvuky silnější. Strašidelné. Vnímala jsem intenzivněji i vůně.

Možná jsem byla trochu v psychickém tlaku, ale to, co se začalo dít potom, a trvalo celé čtyři dny, není podle mého důsledek nějakého stavu „mimo“.

Seděla jsem pod tím stromem a brečela, že umřu, že už se odsud nedostanu a prostě mě najdou jako kostru,  když ten strom začal tak nějak jinak šumět.

Přestala jsem a koukala nahoru.

Pocítila jsem silný dojem, že to není jen obyčejný strom, že se na mě dívá, že jako by větvemi dělá stejný pohyb jako táta, když příjíždí a já k němu běžím.

Měla jsem pocit něčeho velikého, jakoby otcovského a mocného.

Seděla jsem tam, tiskla k sobě toho králíčka a prosila strom a celý les, aby mě nenechaly umřít.

Jo, to jsem dělala.

Najednou koukám a kousek ode mě sedí králík.

Napadlo mě, jestli to není ta maminka toho králíčka.

Vzala jsem mládě a odnesla ho kousek od ní do křoví. Ona šla za ním. Neutekla, prostě tam byla. Ještě během noci jsem se tam šla podívat.

Mluvila jsem na ni. Nebála se.

m

Ráno jsem se probudila pod mým ochranitelským stromem hlady. Kéž bych našla nějaké alespoň maliny nebo houby nebo cokoli, říkala jsem si.

Vydala jsem se zase hledat cestu zpátky. Jestli třeba dneska nebudu mít víc štěstí.

Už po pár krocích jsem narazila nejen na maliny, ale také na ostružiny. Hodně jsem jich snědla a pokračovala.

Až do večera jsem bloudila.

Navečer jsem si sedla k jinému stromu, který jsem o ochranu požádala už automaticky. „Zareagoval“ stejně jako předešlý.

Tentokrát jsem už poznala, že jde o dub.

Usnula jsem. Probudil mě pohled, kterým se na mě někdo díval.

Trochu jsem se lekla, ale ne zas tak moc. Byla to srna.

Řekla jsem jí ahoj a představila se.

Tu noc jsem jí vyhučela díru do hlavy. Vyprávěla jsem jí všechno, co mě potkalo, a ještě mnohem víc. Byla to moje kamarádka. Byla jsem ráda, že neutekla. Usnula jsem znova.

Probudila jsem se a ona – později jsem ji pojmenovala Lenka – byla kousek ode mě.

s

A tady se začalo dít to, co mě dodnes nejde do hlavy.

Lenka nejen že se mě vůbec nebála, později jsem na ni bez problémů sahala, ale chvílemi jsem chodila já za ní, pak ona za mnou.

Ukazovala mi, vodila mě,  kde rostou maliny, kde ostružiny, našla mi lán borůvek, a dokonce jabloň.

Takhle se nechovala jenom Lenka.

Nebáli se mě ani ptáci, když jsem seděla a odpočívala. Byli kousíček ode mě, já na ně mluvila a oni naslouchali. Nikdy by mě to nenapadalo takhle se na přírodu dívat. Vnímat, komunikovat.

Došlo mi, že jsem na les odkázaná a že on mě přijal. Já to tak vnímala tehdy a nikdo mi to nevymluví ani po dvaceti letech.

No a jak jsem se vlastně dostala zpátky?

Díky liškám.

Čtvrtý den jsme s Lenkou narazily na dvě lišky. Nebály se a poskakovaly kolem nás, zatímco já se snažila pozřít bukvici.

Najednou se otočily a upřeně se dívaly napřed na Lenku a pak i na mě. Pak se otočily zády a někam ne moc rychle běžely.

Lenka se podívala na mě a šla jejich směrem.

Šla jsem za ní.

Já nevím, jak dlouho jsme šli, ale dodnes trvám na tom, že mě prakticky po čtyřech dnech z toho lesa vyvedla sama zvířata.

v

Stála jsem u nějaké vesnice. Ohlédla jsem se a Lenka se na mě dívala. Jen chvilku. Pak se obrátila a zmizela v lese.

Logicky jsem zaťukala na první dveře a dál to nemusím vyprávět.

Byla jsem 25 kilometrů od místa, odkud jsem s bráchou odešla.


Hezké, že?

Nakonec, co my víme o přírodě, o lese i o tom, jak se zvěř zachová k dítěti, když ji neohrozí. Co my víme o věcech, které nejsme schopni pochopit a zpracovat.

A říct, že to není pravda, na to bych byla velmi opatrná.