Reklama

Zdravím redakci i všechny ž-inky!

Jako malá jsem byla děsné třeštidlo a pořád jsem děsně vylézala z takové té klecové postýlky (kdyby to viděli dnešní odpůrci klecových lůžek!) a tak jsem do ní bývala připnutá v kšírkách. I tak se mi několikrát povedlo přelézt žbrdlení a pak jsem visela za ty kšírky v různých divných polohách a děsně řvala, než přišla máma a vysvobodila mě.

Ale ten pravej průšvih nastal, až když jsem byla větší - naši mně a bráškovi udělali úžasnou palandu a já jako starší měla spát nahoře. Mělo to takový rantlík, abych nespadla. Ale to byste mě museli znát :)!

Palanda byla mnou i bráchou hodně využívaná k různým hrám - lozili jsme po ní, dobývali ji jako horolezci horu... No a tak se stalo to, že jsem se po takovejch těch šprušlích rozhodla slézt hlavou dolů. A už tenkrát jsem neodhadla, jak mám těžkej zadek, takže jakmile se mi ten přehoupl přes okraj postele, neudržela jsem se no ručičkách a sesvištěla dolů... Rovnou na hlavičku.

Do teďka nechápu, že se mi nic nestalo. Ani otřes mozku z toho nebyl. Ale když si ze mě pak brácha nebo někdo z rodiny chtěl utahovat, tak říkali: „No jo, ona za to nemůže, ona je padlá z palandy na hlavičku." :)

A to se se mnou táhne do dneška.

S pozdravem

Asellus


Děkujeme za pěkný příspěvek :). Po ránu potěšil :).

Já mám jenom matraci na zemi - dávám jí přednost před postelí, takže z ní na hlavičku spadnout nemůžu :).

Jak jste na tom s postelemi Vy, ženy-in? Spadla jste někdy z postele? A jak jste dopadla? Na jaké posteli jste spala jako dítě? A na jaké spíte dnes? Vyspíte se lépe sama, nebo s někým? Máte v posteli plyšáky?

Své postelové historky posílejte na redakce@zena-in.cz!