Přečtěte si příběh, ve kterém se dá po žebříku vylézt na měsíc.  A pohlédněte z té výšky zpátky na matičku Zem. Tento příběh je k dnešnímu tématu dne: Bojíte se výšek?

man

Tu noc jsem spal poněkud neklidně. Převracel se v posteli z boku na bok a mačkal polštář mezi ramenem a hlavou a nemohl najít tu správnou polohu. Na zádech jsem měl pocit, že začnu chrápat, na břiše, že se udusím vahou vlastního těla.

Navíc ten zpropadený měsíc prosvítal i skrz zatažené závěsy. 

Slyšel jsem ticho, tak nepřirozené ticho. Pod okny by měla sem tam projet nějaká auta. Ale místo mihotání jejich světel po stropu pokoje jen sílila záře měsíce. Luna ovládla mou neklidnou, nespavou duši a donutila otevřít rozespalé oči.

Záře sílila, ale neoslňovala. Vstal jsem a rozhrnul závěs. Pokoj zalilo měkké, příjemně teplé světlo. Místo silnice a protilehlých domů, jsem viděl z okna svěží zelený trávník. Mírný vlahý vánek vlnil stvoly trávy sotva znatelně.

Uprostřed trávníku se tyčil žebřík. Dřevěný žebřík, s dřevěnými špruslemi. Dvě rovnoběžné kolejnice neprotínající se v nekonečnu, ale přímo na kraji měsíce. Ne, nekonečná řada příček končila tamtéž.

Žebřík sice nemluvil, ale lákal. Svou tichou existencí naznačoval, že tam nestojí jen tak pro nic.  Vyšel jsem před dům a ohmatal pevné dřevo. Mé ruce se k němu přisály, cítil jsem klid a pohodu. Noha se zvedla a po ní druhá. Začaly jsme stoupat všichni, já i mé nohy do nekonečna vesmíru.

Krok za krokem jsem se přibližoval k měsíci. Vlahý vánek, jasno. Země se vzdalovala, měsíc pomalu, velmi pomalu rostl.

Byl divný, zdál se plochý. Placatý jako rozjetá žába. 

Čas se nekonečně vlekl, ale měsíc rostl a přibližoval se. Žebřík se dole ztrácel v nicotě a okraj měsíce byl blíž a blíž. Již jsem viděl, že vypadá jako úplně plochý tác. Žlutý, pevný, ale na povrchu měkký. Visel si v prostoru a na něm nebylo ani smítko.

Dostal jsem se na okraj. Překonal poslední stupínek žebříku a stanul na povrchu. Rozhlédl se, nadechl čerstvého vzduchu a vyskočil. Nesl jsem se jako pták a pomalu dopadl zpět na povrch o desítky metrů dál.

Byl jsem šťastný. Šťastný a blažený.

Konec žebříku vyčníval nad okraj. Po chvíli skotačení jsem se k němu přiblížil.

Pocit euforie pomalu odezněl. V koutku duše se objevila černota.

Jak tady ten tác může jen tak viset? Jak to, že zde mohu dýchat? Žebřík se začal pomalu rozplývat ve vzduchu.

Nebylo to hned, ale krátce po jeho zmizení jsem si všiml, že měsíc se mou vahou začíná přes pomyslnou špičku jehly naklánět na stranu. Na tu stranu, na které jsem stál. Rozeběhl jsem se směrem ke středu měsíce.

Ale ten byl daleko a naklánění se stále zrychlovalo. Z mírného kopečka se stalo prudké stoupání, musel jsem zapojit i ruce, nebylo se však čeho chytit. Když jsem se ohlédl přes rameno, už jsem viděl naši krásnou planetu, ale ten pohled mne netěšil. Střed měsíce byl stále v nedohlednu.

Nohy mi uklouzly a z plochy měsíce se stala skluzavka. Lehl jsem si na břicho a rozplácl se, abych pád zastavil. Stále jsem zrychloval. Okraj měsíce se blížil. Chytil jsem se ho. A držel. Pode mnou byl prázdný prostor.

Vrtalo mi hlavou, zda až budu padat, trefím Zem, nebo minu a poletím volným prostorem do nekonečného vesmíru.

Nadechl jsem se a v ten okamžik se měsíc naklonil tak, že jsem se odtrhl a začal po zádech padat zpět na zem.

Padááááám... letělo mi hlavou…

Žuch, au… co tady dělám? - otočil jsem hlavou. Budík ukazoval 3.43. Ležel jsem na zemi a postel se tyčila nade mnou.

Tehdy jsem měl ale neklidné spaní…

Reklama