Terezka je dítě, pro které bylo do tří let jediným dopravním prostředkem auto. Viděla na silnici autobusy, trochu se vyznala i v autech, viděla vlaky, ale nikdy v nich neseděla.

No tak to se musí napravit. A tak jsme se vydaly na týden k prababičce na Moravu spolu a vláčkem. Tu cestu jsme pak opakovaly rok co rok, dokud žila moje máti. Jely jsme první třídou, ta není tak natřískaná. Byla u vytržení a já na nervy, naštěstí se vždycky někdo našel ve vedlejším kupé, kdo něco namaloval, nebo jinak s neposedným dítětem komunikoval.

Jednou jsme přišly na nádraží a na vedlejším peronu stály ruské lůžkové vagony. Krásně modré se záclonkami na oknech. Tes na ně koukala jako na zjevení. „Babičko, to je taky vlak? Takovej divnej a krásnej?“ Tak jsem jí vysvětlila, že nejezdí jenom normální vlaky, kterým jezdíme my, ale že tohle jsou spinkací vagóny, které jezdí v noci a lidi v nich mají postýlky a po cestě spí, a pak je pan průvodčí probudí, aby nezaspali stanici, kde mají vystoupit.

Nevěřícně koukala, co jí to povídám, a celou cestu na Moravu zjišťovala, jak to vlastně je, ale i když věděla, že maminka a babička mají vždycky pravdu – nevěřila mi. Nezbylo nic jiného než dokázat své tvrzení. A tak další výlet na Moravu už byl nočním rychlíkem a ve spinkacím voze. Ten úžas a ohromnou radost bych vám přála zažít, když nastoupila Tes do vlaku a pak vešla do našeho kupé. Tři postele, bíle povlečené nad sebou, skříň na oblečení, skříňka na toaletní potřeby, umyvadlo a zrcadlo – to všechno prošlo zevrubnou prohlídkou s nadšeným komentářem.

Rázem byla odstrojená a zabrala prostřední postel, ze které měla nádherný výhled na noční krajinu za oknem, ovšem naprosto nevhodnou pro čtyřleté dítko ke spaní. Když ještě v Kolíně komentovala dění za oknem a já bych tak ráda usnula, napěchovala jsem se k ní s pohádkama na dobrou noc. Obvykle postačil Smolíček pacholíček, Červené autíčko a Polámal se mraveneček, u kterého pravidelně usnula, tentokrát jsem musela vše opakovat nejméně třikrát, než zabrala. Pak jsem ji úspěšně přenesla na dolní lůžko a na jejím místě jsem usnula já.

Konečná stanice pro nás byl Český Těšín, takže v Karviné vzbudit, to stihneme. Jenže probuďte dítě, které ještě v půlnoci zíralo do krajiny, v půl šesté, aby se obléklo a bylo schopné vystoupit. Nechtěla vystupovat, chtěla spinkat. Nakonec jsem z vlaku vylítla s napůl oblečenou Tes, na nástupišti rozbalila kufr a zimou vibrující a nadávající dítě dooblíkla.

Zdena


Děkujeme za pěkný příspěvek :).

Jo, spacím vlakem jsme vždycky jezdili z Moskvy do Prahy a zpátky - byla to náramná bžunda, hlavně když jsme na dovolenou do Čech jeli ještě s rodinou tátova kolegy - to nás ve vlaku řádilo šest dětí, po palandách jsme lozili nahoru a dolů... A marné pak byly pokusy pohraničníků nás v noci vzbudit, že chtějí prohledat kupé, jestli nevezeme „kontraband" - největší sranda byla s Polákama :).

redakce@zena-in.cz

Reklama