Praha 25. dubna 1927

Milá duše!
Věřte, že nemohu se z našich dvou procházek vybrat. Jako těžký, krásný sen; v něm očarován jsem.
   Vím, že bych v tom žáru, který nemůže vzplanout, uhořel. Na ty cesty nasadil bych duby, které vyčkají staletí, a do pňů bych vryl ta slova, která jsem křičel do větru. Aby nezanikla, aby se o nich vědělo.
   Nikdy a k nikomu jsem tato slova nepronesl pod takovým tlakem, tak nebojácně: "Vy, Vy, Kamilo! Ohlédněte se! Stůjte!" a také ve vašich očích jsem četl, že nás v tom bouřlivém větru a žáru slunce něco spojilo. Nikdy v životě jsem nezakusil takové vzájemné prolnutí jako s Vámi. Nešli jsme ani blízko u sebe, a přece mezi námi nebyla ani skulina. Přál jsem si, aby ta procházka nikdy neskončila; neúnavně jsem čekal na Vámi šeptaná slova; co bych asi učinil, kdybyste byla má žena? Inu, já na Vás myslím, jak byste má žena opravdu byla. Je to maličkost, jen tak si to myslet, a přece je to, jako by mě zalilo na sto sluncí. Myslím si to sám pro sebe a myslet si to nepřestanu.
   Učiňte s tímto mým dopisem, s tímto mým vyznáním, co se Vám zlíbí. Spalte ho, nebo nespalte. Přivádí mne to k životu. I myšlenky se stávají tělem.
   Žijte blaze.

                                                                                                                                                                      Leoš


Pozor! Sem odpovědi nepište!!
Reklama