Do redakce nám přišel pěkný e-mail od paní Eleny. Bydlí v Praze 5, v Košířích, a za sousedy má Romy... Čím dál častěji se setkáváme i u nás v České republice s rasovými nepokoji. Kdyby se k sobě lidé chovali tak slušně jako „bílá“ paní Elena a „černí“ sousedi Surmayovi, bylo by na světě hned krásněji.

Příběh paní Eleny

sousedObčas, když mám chvilku času, zavítám na vaše stránky Žena-in, kde si krom jiného přečtu i různé zajímavé životní příběhy. To mě přimělo k tomu, abych napsala i svůj příběh. Kdyby pro nic, tak jen pro pohodu.

Byt za slušné peníze, ale...

Je mi 45 let a před pěti lety jsem se rozváděla. Naše dcera bydlela tou dobou už se svým přítelem. První věc, kterou jsem po rozvodu řešila, bylo bydlení. Po rozvodu jsem dostala nějaké peníze, moc to nebylo, ale na malý byt by to stačit mělo. To jsem se ale pěkně spletla, byty v Praze jsou neskutečně drahé, o pronájmech ani nemluvím, a pokud si vezmete realitku, dáváte nemalou provizi ještě jim. Byla jsem zoufalá, až mi podala pomocnou ruku moje kamarádka. Prý ví za slušné peníze o pěkném, dvoupokojovém bytě v Praze 5, v Košířích, pouští ho známý jejího manžela a už delší čas někoho shání.

Bylo mi divné, že nemůže za tak slušné peníze, a podle popisu i za pěkný byt, nikoho sehnat, nicméně jsme se tam společně rozjeli. Když jsme přijeli na místo, bylo mi to jasné. Sousedi vedle byli Romové. Tak jako spousta lidí, plna předsudků, chtěla jsem se i já hned otočit na podpatku a odejít. Načež mě prodejce bytu zastavil:
„Já vám samozřejmě nic nenutím, ale sama vidíte, že na chodbě je čisto, uklizeno a Surmayovi jsou opravdu slušní lidí. Jste známá mého kamaráda, myslíte, že bych vám to nabízel?“

Dobrý den, já jsem Monika Surmayová

Dal mi pár dní na rozmyšlenou. Ale společné bydlení s exmanželem v jeho bytě bylo už neúnosné, levnější a slušnější byt bych asi taky nesehnala, riskla jsem to a nastěhovala se tam.

Sotva jsme přijeli se stěhováky, sousedi už vykoukli na chodbu, a jestli nechci s něčím pomoct. To tak, ještě byste mi něco ukradli, proběhlo mi hlavou. Pomáhali mi dcera s přítelem a kamarádka s manželem. Když všichni odešli, zazvonila sousedka na dveře a prý se jde představit. Dál jít nechtěla, představila se mi jako Monika Surmayová, zůstala stát jen na chodbě a znovu se ptala, jestli opravdu nic nepotřebuji, pokud ano, ať klidně zazvoním i v noci, že ví, jaké to je při stěhování, když člověk nemůže nic najít.

Umytá okna

Ten den jsem nepotřebovala nic, ale druhý den jsem se chtěla dát do umývání oken a nemohla jsem najít stěrku, na kterou jsem zvyklá. Po delším váhání jsem zazvonila u sousedů.
„Pojďte dál, ano, mám,“ vítala mě paní Monika.
Vešla jsem do jejich prostorného, velmi čistého a útulného bytu. Pravda, závěsy a koberce zářily všemi barvami, ale jinak všechna čest, až jsem jí ten pořádek záviděla.
„Už abych měla také tak uklizeno,“ ulevila jsem si.
„Ale já vám opravdu ráda pomůžu, sama toho moc neuděláte.“
„Ale ne, ona přijde odpoledne dcera z práce, tak mi pomůže.“
„Než přijde, můžeme mít okna už umyté.“
řekla Monika.

Hanba chodit si pro podporu

Monika Surmayová má dvě děti, dva kluky. Dvanáctiletého Míšu a desetiletého Davida. Její manžel Michal pracuje u technických služeb. Ona nemohla dlouho po mateřské sehnat práci, až si našla práci uklizečky v kancelářích. S manželem se střídají, on chodí do práce brzy ráno, odpoledne je pak s dětmi, ona chodí večer na pátou, vrací se, až má hotovo.

Říká, že by jim byla hanba chodit si pro podporu, když mají oba zdravé ruce a nohy. Se spoustou svých rodinných a známých se nestýkají. Prý se za ně stydí. Navštěvují je jen Moničini rodiče a občas její sestra, Michalovi rodiče nejsou z Prahy. Kluci občas zlobí, to ano, ostatně jako všechny děti, ale ještě se nestalo, že by nepozdravili, nepomohli mi s nákupem do schodů, dokonce za mě i vytírají u našich dveří.

Celá jejich rodina má méně peněz než já sama pro sebe, ale nevím, jak to dělají, že vyjdou. Asi tím, že nikam nechodí. Monika hodně peče a pokaždé v neděli oddělí část i pro mě. Pokud se mi v bytě něco pokazí, teče záchod, kapou kohoutky, cokoliv, soused Michal všechno opraví. Jsou zlatí. Vloni byla dcera s přítelem na Vánoce na horách a já zůstala sama. Pozvali mě k nim domů, řeknu vám, tak nádherné Vánoce jsem dlouho nezažila, a když jsem našla od Michalka a Davídka pod stromečkem zabalený dárek i pro mě, vyhrkly mi slzy do očí.

Jsou špatní jen ti černí?

S Monikou jsme se staly kamarádkami. Lidi v baráku se na ni dívají skrz prsty, mockrát jsem byla svědkem toho, že když ona je pozdraví, oni neodpoví. Teď už nezdraví ani mě. Nedávno ji jeden spratek z prvního patra na schodech oslovil: „Kam jdeš, černá hubo?“
Monika se jen usmála, prý je na tyto reakce zvyklá, nevšímá si jich. A vlastně je i chápe, ví, že kriminály jsou plné hlavně jejich lidí. Že je jich spousta nepřizpůsobivých, ale ona sama to nezmění.
Její manžel mi jednou řekl: „Ano, my jsme špatní, ale kolik vidíte na ulici bezdomovců a narkomanů a jsou všichni černí?“

Já sama jsem Romy odjakživa nesnášela, ale stejně jako jsou zloději, vrazi a narkomani mezi bílými, stejně tak jsou i mezi černými. Myslím, že chyba je v tom, že se všem neměří stejným metrem. To pak vyvolává nenávist mezi těmito rasami. Měli by se nad tím zamyslet především naši zákonodárci. Jdeš sekat s mačetou? Zavřu tě, až zčernáš ještě víc, ať je ti 15 nebo 30. Zabiješ holčičku? Doživotí! Ať jsi bílý, nebo černý.

Ale to už se pouštím do jiné debaty. Dnes už Romy do jednoho pytle neházím, tak jako jsem to dělala ještě před pěti lety, než jsem poznala Surmayovy, sousedy, které bych nevyměnila za nic na světě.

Elena

Čtěte také:

Reklama