Nevybírejte si dům, ale své sousedy, praví moudré ázerbájdžánské přísloví. Jenže ne vždy máte vyhráno, i když jej poslechnete a s obyvateli vedlejšího domu či bytu udržujete nadstandardní vztahy. Nikde není psáno, že to tak bude na věky. Hádky vznikají kvůli drobnostem a ne každý umí odpouštět. Občas ale o konci dobrých vztahů rozhodne něco úplně jiného. To už ví i padesátiletá Kateřina z malé vesnice na severu Čech.

„S našimi sousedy nikdy nebyl problém. Vzájemně jsme si vždy vycházeli vstříc, zvali se na rodinné oslavy, trávili letní večery na zahrádce u kávy. Zkrátka idylické soužití, které jsme si nemohli vynachválit. Naše rodiny vedle sebe bydlely po několik generací,“ začíná vyprávět příběh, který ale nabral jiný směr, než by kdokoli očekával. Sousedka onemocněla. Z náročné práce si do důchodu odnesla psychické potíže, na které brala léky.

„Dokud je užívala tak, jak měla, bylo vše v pořádku. Problém nastal ve chvíli, kdy se chytila jedné místní party hospodských povalečů. A s nimi začala popíjet. Nejdřív to bylo jen občas, ale intervaly, kdy chodila domů pod obraz, se stupňovaly. Přátelili jsme se dál, ale bylo na ní vidět, že je něco v nepořádku. Občas prošla kolem a nepozdravila, jednou mi v opilosti dokonce sprostě vynadala, když jsem jí pomáhala odemknout. Naše vztahy chladly úměrně se zvyšující se četností jejích pijáckých dýchánků,“ vzpomíná Kateřina na dobu, kdy si říkala, že definitivně přišli o přátele a zůstanou „jen“ sousedy. To se ale zmýlila. Skvělé sousedské vztahy se pomalu, ale jistě začaly měnit v nenávist.

sousedka

„Jednoho dne jsme se s manželem probudili a z okna koukali na pokácené stromy před našim domem. Čtyřmetrové břízy ležely na zemi a vysoké pařezy, které po nich zůstaly, mi vháněly slzy do očí. Běželo mi hlavou, kdo to asi mohl udělat. Nemusela jsem ale pátrat dlouho. Sousedka s pilou v ruce na mě vyjela, že na obecním pozemku neměly stromy co dělat, vysadit je tam bez povolení prý bylo proti zákonu. Nevěděla jsem, co na to říct. Kde se v ní najednou vzala ta nenávist a síla kácet stromy?“ líčí první větší konflikt Kateřina. S manželem zašli za starostou, ale na něm bylo vidět, že už má se sousedkou „své zkušenosti“ a nechce se s ní pouštět do boje. Dal jí za pravdu a oni to vzdali.

„Jenže jsme se báli, co dalšího vyvede. No, netrvalo to dlouho. Z úřadu přišli, že musíme pokácet i vzrostlý strom na naší zahradě poblíž sousedčina plotu. Prý stíní jejím bramborám. Nejdřív jsem se tomu smála, co je to za nesmysl, ale když se v poště objevilo nařízení z obecního úřadu, nedalo se nic dělat. Další strom musel pryč. Od té doby jsem už klidně nespala a tušila, že to nebude její poslední kousek. Opíjela se totiž dál a léky prý už ani nebrala…,“ svěřuje se Kateřina.

Když jí z ničeho nic umřely dvě kočky, nechala je poslat na pitvu. Výsledek „otrava“ jen potvrdil její podezření. „Bylo mi jasné, že v tom má prsty sousedka, ale manžel mě krotil. Měl pravdu, nelze někoho obvinit bez důkazu. A tak jsem začala pátrat. Za jejich stodolou nedaleko od plotu jsem objevila misku s divně zbarveným masem. Dlouhým klackem jsem ji přitáhla a dala na rozbor veterinářce, která potvrdila, že jde o stejný jed. To už jsem nevydržela a v tom rozčilení ze ztráty svých mazlíčků sousedku udala na policii. Přijeli, aby věc prošetřili, ale jelikož má mezi nimi své známé, pouze jí domluvili a žádný trest nepadl. Tak jsme to zase vzdali… Poslední kočku, která nám zůstala, ven už nepouštíme. A jen se bojíme, co psychicky nemocnou sousedku zase napadne,“ krčí rameny Kateřina.

Tento příběh je zatím otevřený a nikdo netuší, jak skončí. Přiměje sousedku něco nebo někdo, aby opět užívala léky a přestala holdovat alkoholu? Nebo dojde Kateřině trpělivost a začne za svá práva bojovat důsledněji? Co člověk, to jiná povaha i způsob řešení. Málokdy ale dosáhneme svého, pokud budeme druhým jen ustupovat.

Čtěte také:

Reklama