„Babizna jedna jedová, už si zase stěžuje, do kopru s ní už, fakt.“ rozčiluje se Martina poté, co zabouchne dveře před svou o padesát let starší sousedkou. „Vsadím se, že si zase něco suprovýho vymyslí, aby mohla přijít otravovat i zejtra, už to nevydržím a fakt si sbalím svý saky paky a odstěhuju se!“… Také máte v oblibě své sousedy? Že ne? Pak jste na správném místě!

Své sousedy řada z nás neřeší, obzvláště pokud jsme obyvateli anonymních výškových domů, v nichž jsme mnohokrát rády, že vůbec rozeznáme, zda dotyčný obývá stejný vchod jako my. Jiné to už ale může být, pakliže žijeme v rodinném domě či menším činžáku, dokonce v bytech se společnou předsíní, přesně tak jako Martina (28), která se do obdobného příbytku přestěhovala se svým přítelem před půl rokem, a od té doby musí snášet časté ataky od své „milované“ sousedky, která jí značně komplikuje život a chod domácnosti…

„S Liborem jsme se do našeho malého hnízdečka lásky přestěhovali asi před půl rokem,“ vypravuje Martina, „jsme spolu chvíli, a jelikož jsme se chtěli k sobě sestěhovat, byla jsem moc ráda, když nám Liborův kamarád nabídl možnost podnájmu v menším činžovním domě v pražských Holešovicích. Když jsme se na něj jeli poprvé podívat, tak nám hned padnul do oka, byl hlavně v dobré lokalitě, kousek od parku Stromovka v klidnější části, a mě předně uchvátily jeho vysoké stropy, jelikož se jedná o starší činžovní zástavbu. Byt byl vybaven starším nábytkem od naší sousedky, která jej pronajímá a sama bydlí ve vedlejším bytě, ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by se z tak milé paní mohla vyklubat zákeřná babizna, kterou je dnes,“ vzpomíná na své první setkání se sousedkou Martina.

sousedka

„Když jsme se s paní Boženou (78) setkali poprvé, zářila jako měsíček. Byla moc ráda, že bude mít ve svém bytě mladý pár, neustále nám skládala komplimenty, jak nám to společně sluší a že se bude cítit mnohem bezpečněji, když vedle ní budeme my, a ne třeba nějací vysokoškolští nevycválaní studentíčci. Paní Boženka nás navíc pozvala první den na kávu, vysvětlila nám, jak budeme případně platit zálohy, kde je nelepší místo na parkování, byla dokonce nadšená i z mého malého psa Kryštofa, a tak jsme neváhali a do bytu se do týdne nastěhovali. Vůbec nám nevadilo, že máme společnou předsíňku, ze které vcházíme do svých bytů, nenapadlo nás takovou „prkotinu“ řešit. Dnes už ale vím, že jsme udělali chybu,“ pokračuje ve vyprávění a na tváři je znát, jak ji chování její sousedky trápí.

„Ihned poté, co jsme se nastěhovali a začali si vybavovat náš byt svým vlastním nábytkem, na nás zazvonila a poprosila nás, jestli bychom mohli dělat menší hluk, jelikož ji prý velmi rušme. Situaci jsme chápali, ale také ona musela pochopit, že nějak si naše věci holt do bytu nastěhovat musíme. Už tenkrát měl Libor zakročit, ale je na to až příliš velký měkota a hlavně slušňák. Božence slíbil, že se ztišíme a budeme se snažit naše stěhování uspíšit,“ vzpomíná na první společnou potyčku Martina. Druhý problém na sebe ale nenechal dlouho čekat…

„Když jsme se nastěhovali, dali jsme na naše dveře cedulky s našimi jmény, což byl také problém, jelikož asi do druhého dne naše milá sousedka opět zazvonila s tím, že je má Libor předělat, prý byly nakřivo, a jejich délka byla nevyhovující. Začala jsem se tomu smát, načež se Boženka naštvala a několik dní s námi nemluvila. Když jsem tento incident vysvětlovala Liborovi, nijak to neřešil, jen pokýval hlavou a řekl, že si určitě dělá srandu. To, že si nevymýšlím, ale zjistil záhy. Hned druhý večer, když jsme se šli bavit, nám zamkla dveře do společně předsíně a nechala v nich klíč, tudíž jsme se nemohli dostat do našeho bytu. Libor i já jsme přirozeně byli bez sebe, zvonili jsme na ni, ale neotevírala nám. Asi po hodině bouchání nám otevřela se sladkým úsměvem, že se omlouvá, ale bere si do uší na spaní špunty. Já jsem ji seřvala, ale Libor zase opět mlčel, skoro se jí ve finále omluvil,“ pokračuje ve vypravování Martina a ihned ze sebe vypraví: „Nejhorší je, že Libor nedokáže nijak zakročit! Pokaždé, když ji vidí a chce jí něco říci, jelikož na nás například bouchá i večer, abychom ztišili televizi, hudbu, anebo abychom byli méně hluční při sexu, tak když přijde na věc, nikdy jí nic neřekne a paní si začíná dovolovat stále víc – a to hlavně na mě. Nejednou jsem zaslechla konverzaci Libora a Boženky s tím, že já ji určitě nemám ráda, nebo se na ni zlobím, jelikož jsem jí nepozdravila apod. Pak se kvůli ní s Liborem zbytečně hádáme. Vážně mě to už strašně štve, brzy před babiznou fláknu s dveřmi, odstěhuju se, a ať si tam s ní Libor bydlí sám!“ rozčiluje se Martina, která už teď nahlas přemýšlí, co si asi zase Boženka vymyslí za pikantnost…

„Dneska večer očekávám, že bude mít jistě problém s mým deštníkem či kabátem v naší předsíni, který ji tam zjevně irituje, nejednou na mě zvonila, abych si věci uklidila. Určitě už totiž vypozorovala, že Libor chodí daleko později domů než já, a tak si na mě vyskakuje. Tuhle Liborovi řekla, jak moc ji ranilo, že jsme její starý nábytek vyměnili za náš nový a odnesli jej do sklepa. Neměla jsem na to už co říci, smlouvu jsme podepsali na rok a budeme to muset nějak vydržet, ale jestli to vydržím i já, to už je otázka, takovou jedovou babiznu můžu leda tak nechat zneškodnit nájemným vrahem. Neznáš náhodou někoho takového?“ uzavírá svůj příběh se smutným úsměvem Martina a odebírá se domů za svou „milovanou“ sousedkou...

Čtete také:

Reklama