Reklama

Mít dobrého souseda, to je jako vyhrát v loterii.

 

Obzvlášť pokud koupíte zchátralou chalupu v odlehlé, řídce osídlené podkrkonošské vísce.

 

Když už bylo o koupi rozhodnuto, měl původní majitel potřebu ukázat nás sousedovi.

 

Jako by tušil, že budeme jeho pomoc v budoucnu potřebovat.

 

Soused vylezl na zápraží, párátko v koutku, a tvářil se nepřístupně.

To už budeme asi stopadesátí zájemci, blesklo mi hlavou, abych si vysvětlila jeho chlad.

Nebo  dodržuje folklor všech starousedlíků a bere Pražáky jako obtížný hmyz.

 

Nicméně blahořečím okamžiku, kdy tento nevysoký, zádumčivý muž vstoupil do našeho života.

 

Nebo my do jeho?

 

Jeho žena byla pravým opakem.

Drobná, veselá, upovídaná a nesmírně pohostinná bytost.

„Pojďte pobejt,“ zní mi dodnes její kerkonošské pozvání na kafe.

Nikdy nezůstalo jen u lógru. Štamprlička a placka (jak říkala svým fantastickým koláčům) k němu neodmyslitelně patřily.

 

Bez Drahušky, tak se jmenovala, bych nikdy nenašla odvahu něco pěstovat, nikdy bych neusušila půl hektaru louky a nikdy bychom nedojeli autem až k chalupě, protože jsme museli přes jejich pozemek.

 

Ty koleje leží sousedovi dodnes v žaludku, ale tiše je toleruje, protože nám to Dráža kdysi dovolila.

 

Dráža měla prostě na svého muže dobrý vliv a vždycky ho dokázala tak nějak diplomaticky zpracovat, že z něj spadla veškerá morousovitost.

 

Je pravda, že jsme toho nikdy nezneužívali a žádali ho o pomoc jen v nouzi nejvyšší.

 

A ta nastala velmi brzy.

 

Chalupa byla za ta léta neobývání dokola obrostlá náletovými dřevinami.

 

Manžel koupil motorovou pilu a jal se osvobozovat zvlhlý barák z jasanového porostu.

Zdolal jich něco málo přes třicet.

Obdivuhodný výkon, když pomyslím, že s tím neměl v životě žádné zkušenosti.

Jestli ano, ať mi promine, nevím o nich.

 

Dům si vydechl, všude to vonělo čerstvým dřevem, jak v Čapkově pohádce o drvoštěpovi.

 

Zbývalo pokácet strom doslova nalepený ke zdi.

Dali jsme hlavy dohromady a dumali, jak to udělat, aby nám nespadl na i tak dost pošramocenou střešní krytinu.

 

„Budeš ho držet na laně, já řezat, a uskočíš, až bude padat.“ O.K.

 

Uvázali jsme lano, já tahala, pila kvílela a koruna se začala podezřele naklánět

„Uteč!“ Pustila jsem lano, manžel pilu a strom po elegantní piruetě přistál na střeše.

 

Co teď? Zavoláme souseda. Koho jiného.

 

Poslali jsme pro něj děti, abychom měli čas vymyslet rozumnou výmluvu, proč jsme se pustili do tak riskantního podniku.

 

Přišel se soustavou žebříků, vyšplhal po nich nahoru, jedním trhnutím nastartoval pilu a pustil se bravurně do odvětvování a porcování neukázněné dřeviny.

Byl hotov za pár minut, taktně se zdržel komentářů a odešel tak rychle, jak přišel.

 

Ještě několikrát nás tahal z bryndy a věřím, že vytáhne zas, když budeme potřebovat.

 

Koneckonců, jeho ochota se nevztahuje pouze na nás.

 

Tenhle malý chlapík s velkým srdcem nenechá ve štychu snad ani nepřítele.