Kam se pohne, tam ji šmíruje. Kdo koho? Paní Janu její soused, údajně neškodný starý mládenec. No nevím, nevím.

soused

Lidé jsou různí a od toho se odvíjí i sousedské vztahy. Nejhorší jsou tisícová paneláková sídliště, kde jeden o druhém nic neví, a pak jsou třeba nájemníci překvapeni, když jejich souseda odvádí v poutech. Ale ani na menších městech a vesnicích už není, co to bývalo. Lidé se uzavírají do sebe, méně komunikují, nepostávají na chodnících.
Vlastně jeden takový člověk postává pořád. Soused paní Jany.

Příběh paní Jany a souseda šmíráka

Před dvěma lety jsme se přestěhovali z velkoměsta na vesnici. Kvůli našim dvěma malým dětem, které pořád trpěly na průdušky. Za dobrou cenu se nám podařilo sehnat menší domek, který si pomalu opravujeme. K tomu domečku jsme však „vyfasovali“ ještě i souseda „šmíráka“.
Je to starý mládenec, nedokážu přesně odhadnout jeho věk, možná kolem čtyřiceti. Bydlí jenom s matkou, ale ta je nemocná, tak ven skoro vůbec nevychází.

Už když jsme se stěhovali, tak ne že by třeba vyšel ven a pozdravil, ale jen jsme viděli, jak se hýbou záclony a on nás pozoruje schovaný za oknem.
Přistěhovali jsme se v létě, měla jsem na sobě jen takové krátké tričko a šortky, manžel se ještě smál, že budím u souseda pohoršení. To jsme ale ještě netušili, co je to za podivína.

Sousedíme zahradami, které odděloval jen drátěný plot. Staré paní, která tam bydlela před námi, to nevadilo, ale my jsme museli místo plotu postavit zděnou zídku. Kdykoliv jsem totiž vyšla na dvůr nebo do zahrady, soused vyšel také. Nepozdravil, nekomunikoval, jen tak divně pokukoval. Dělal, že má něco důležitého na práci, ale když jsem zašla, zašel také. Bylo mi to nepříjemné.

Pak když jsme už postavili tu zídku a on na mě neviděl, co myslíte, že dělal? Neustále opravoval střechu nebo kroutil televizní anténou. Prostě když slyšel, že jsem na dvoře, vylezl na střechu. Těšila jsem se, že až budeme mít zahrádku, budu se moct doma opalovat, ale to abych napřed hledala kout, kde je z jejich střechy nejhůře vidět. Jenže tam zase nejde sluníčko.  
Když jdu z obchodu nebo s dětmi ze školky, stojí venku a zametá chodník. Když umývám okna, stojí na chodníku a dělá, že někoho vyhlíží. Jednou, to bylo v zimě, kdy se musí brzy svítit, jsem ho dokonce přistihla, jak nám z ulice čumí do oken. Od té doby pořád stahuji žaluzie.

Mám z něj hrozně divný pocit. Když jsem to řekla manželovi, tak se jen smál, že je to „neškodný blb“, a prý kdyby něco, tak si to s ním vyřídí. Mně je ale to jeho šmírování krajně nepříjemné. Nevím, jestli si ho nemám zastavit na chodníku a přímo se ho zeptat, proč mě pořád pozoruje. Radila jsem se o tom i s jednou mladou sousedkou odnaproti, a ta mi říkala, ať si ho nevšímám, že jí to prý dělal taky a že ho to po čase přejde. No já nevím, už to trvá od doby, co jsme se nastěhovali, tedy dva roky. Navíc máme dvě malé holky, sice ještě chodí do školky, ale až budou vyrůstat, co když bude očumovat i je?

Jana

Pozn.red.: Na žádost čtenářky bylo její jméno pozměněno

Čtěte také:

Reklama