Paní Helena z Telče se těžce vyrovnává s tím, že se její syn po letech společného soužití osamostatnil. Pociťuje prázdnotu a žárlí na svou snachu.

Můj problém vám asi bude připadat naprosto běžný. Já si s ním ale nedokážu poradit.

Mám třiadvacetiletého syna, se kterým jsem po rozvodu žila posledních deset let sama. Po maturitě si našel dobré zaměstnání a postupně se začal osamostatňovat. Potom se zamiloval do celkem sympatického děvčete a brzy si sehnal byt. Před měsícem se oženil a definitivně se odstěhoval.

Vím, že si nemůžu stěžovat. Snacha je hodná a se synem se mají velice rádi. I ke mně se oba chovají dobře a často mě navštěvují, ale já se s tím prostě nemůžu vyrovnat. Od té doby, co od nás manžel odešel, jsem totiž žila hlavně pro syna. Trávili jsme spolu hodně volného času, jezdili na společné dovolené.

I když mám zaměstnání, které mě docela baví, a kamarády, se kterými mohou ledacos podnikat, cítím se opuštěná. Můj byt je najednou strašně prázdný a tichý, nevím, proč bych měla vařit, uklízet. Dostala jsem se do tak hrozné deprese, že se z ní nedokážu sama dostat.

Nejsem nějak nenormální, když se mi tak hrozně stýská po synovi? Přistihla jsem se dokonce, že na jeho manželku zcela bezdůvodně a nespravedlivě žárlím. Myslím si totiž, že má ona ve všem přednost.

Kamarádka se mě z toho snažila dostat a pořád vymýšlí nějaké programy – kino, kavárnu, výlet do přírody. Já jsem ale čím dál tím víc jako tělo bez duše. Poraďte mi, prosím, co mám dělat?

Helena

Psycholožka Mgr. Radka Vaňková má ve věci jasno: Povýšila jste syna na partnera. To se osamělým matkám dost často stává. Dospělí synové dokáží být velmi pozorní, něžní a většinou považují své matky za dokonalé ženy. Je tak příjemné prodloužit si soužití s nimi. Vám nezbývá než se se „ztrátou“ syna smířit. Přece nechcete, aby celý život zůstal závislý na vás a nedokázal tak žít svůj samostatný život?

To, co prožíváte, je ve skutečnosti naprosto přirozené tesknění při odchodu dospělých dětí z domova a každá matka si tím musí projít. Čím dříve však přijmete tento fakt, tím snáze a rychleji vaše trápení odezní. Pak záleží už jen na vás, jak dále naložíte se svým životem.

Zdá se, že aktivity vašich přátel vás plně neuspokojují. Ujměte se tedy organizace sama. Zvažte všechny dovednosti a zájmy. Přemýšlejte o tom, jak byste jich mohla využít ve prospěch druhých lidí... Je tolik osamocených a nemohoucích, kteří potřebují třeba právě vaši pomoc.

Tato oblast by mohla uspokojit vaši pečovatelskou potřebu. Také by vám umožnila srovnání vašeho osamocení se samotou těch druhých. V neposlední řadě vám práce pro druhé přinese odlehčení od zaměření se pouze na sebe.

Začít něco nového s sebou přináší také novou energii a chuť do života. A to je přesně to, co potřebujete. Jen tak mimochodem, třeba také můžete potkat toho „skutečného“ životního partnera!

Jak jste vy sama prožívala osamostatnění vašich dětí? Pokud jste i vy zůstala sama, jak jste si zařídila život? Jak trávíte volný čas? Jste chápavá tchyně? „Nesedí“ vám partneři vašich dětí?

Reklama