Reklama

Čtenářku Ženy-in Ditu K. trápí, jak se k její dceři chová její nová spolužačka. Myslí si, že se k ní její jinak spíš nesmělá dcera Ajka upnula, protože v suverénní dívce vidí vzor a záruku úspěchu v kolektivu.

Začalo to už o před rokem, kdy jsme se přestěhovali z jedné malé severočeské vesnice do Chomutova. Alena chodila do devítky, a změna prostředí jí moc neprospěla (stranila se kamarádek a jen se těšila na víkend, kdy pojedeme na chalupu k babičce, která v našem starém domě zůstala bydlet...).

 

Na podzim pak patnáctiletá slečna nastoupila do gymnázia a rodiče doufali, že si konečně najde kamarádky. Ale nic se nezměnilo. Matka s otcem netušili, proč se jejich dospívající dcera chová tak divně.

 

Odjakživa se Alenka dobře učila, šlo jí to samo, ale v Chomutově jsme ji museli od učení dokonce odhánět. Venku bylo krásně, a ona pořád dřepěla doma. Přitom samé jedničky a výjimečně nějaká ta dvojka. Až jsem o ni začala mít starost...

 

Pak se ale najednou všechno změnilo. Alena začala být konečně společenská, měla plno telefonátů a vůbec žádný čas (žel, na nás a ani na učení), a u nás doma se začaly srocovat spousty kamarádů. Na můj vkus až moc!

Přehrávač vyhrával, sotva doma za sebou zabouchla dveře, v kuchyni probíhaly kulinářské orgie... Samozřejmě z naší lednice.

 

A nejčastěji se u nás objevovala a výrazně nad všemi vynikala Ajčina nová „nejlepší“ kamarádka Táňa. Kde se vzala, tu se vzala...

 

Alena nám ji představila jako spolužačku od nich ze školy, z Áčka. Dívka byla opravdu velmi krásná, byla zábavná a dost suverénní, na všechno měla pohotovou odpověď. Ke všemu bylo hned na první pohled patrné, že si její rodina nestojí finančně zrovna nejhůř.

 

Ajka se najednou změnila: Nic jí nebylo dost dobré. Nezdálo se jí vůbec nic! Od jejího oblečení, přes náš nábytek, to, kde trávíme dovolenou, jaké máme auto, až po to, jak jsme s tatínkem oba nemoderní, neřku-li trapní...
 

Nejvíc ze všeho však dceři začal vadit její vlastní vzhled. Hodiny trávila u zrcadla, každý pranepatrný pupínek maskovala silnými vrstvami make-upu, vlasy si myla denně a skoro tak často měnila i jejich barvu, každou volnou chvilku (nebylo jich příliš mnoho) věnovala různým technickým úpravám svého šatníku. Škola šla samozřejmě stranou, a prospěch jakbysmet. Táňa, Táňa, Táňa! Jen občas nějaký ten Pavel, Honza , Marek... Nic jiného jsme od ní neslyšeli.

Pak se začala toulat. Poprvé přišla domů po jedenácté, když měla dorazit v devět. Byl z toho samozřejmě rámus, obzvlášť, když manžel z jejího dechu ucítil alkohol. Následoval výslech, brek, ale taky domácí vězení. Jenže to nepomohlo.

 

Další konflikt následoval ještě v době prvního domácího vězení, kdy i přes zákaz utekla v pátek večer za partičkou do hospody. Když jsem to náhodou zjistila, nespali jsme celou noc a manžel ji hledal všude po kamarádkách. Ty „pravé“ jsme ovšem neznali... Nakonec přišla v pět ráno opilá.

 

Průšvih začal stíhat průšvih. Alena chodila pozdě domů, ignorovala rodiče. Veškerý čas trávila ve společnosti spolužačky Táni a několika kluků. Několikrát nás pozvali do školy. Kvůli známkám, i kvůli docházce. Už jsme začali uvažovat o návštěvě psychologické poradny, dokonce jsme chtěli vyměnit školu.

 

Potom přišlo další překvapení: Jednoho dne jsem nečekaně nalezla dceru odpoledne doma. Byla zalezlá u sebe v pokoji, ani neměla puštěnou muziku. Bylo to divné...

 

Dita zašla za dcerou. Měla uplakané oči a předstírala, že se učí. Stalo se něco? Alenka se rozbrečela. Ona se s ním líbala! A pak se mi smáli...

 

Postupně se Dita dozvěděla, že se Aleně už dlouho v partě moc zamlouval jeden kluk. Když se s tím svěřila Táně, nejlepší kamarádka jí ho s klidem přebrala. A nebyl to první případ ukázky „pravého přátelství“. Už jednou Táňa prozradila jinému klukovi, že se Aleně líbí... I tehdy to skončilo výsměchem a dívčiným ponížením.

 

Myslím, že Táňa přátelství naší Alenky jen zneužívá. Dceřiny city jsou teď natolik zraněné, že už o spolužačce nechce ani slyšet. Ale pokaždé, když zazvoní telefon, běží k němu jak o závod...

 

Existuje opravdové přátelství mezi dvěma ženami? Platí skutečně nepsané pravidlo, že si krásná dívka vybírá ne příliš pohlednou přítelkyni, aby její vlastní půvaby ještě více vynikly? A že naopak „ošklivka“ podvědomě vyhledává společnost krásných žen jen proto, aby na ni ulpěla pozornost alespoň zbylých a odvržených nápadníků?