Dobrý den všem,
přečetla jsem si článek na téma "partner - slaboch - hrozí sebevraždou, když ho opustím". Vyšel 13. 8.
Veškeré příspěvky tohoto pána víceméně odsoudily. A co byste řekli na mě?

Udělala jsem svého času chybku, zamilovala jsem se do ženáče, kolegy z práce, a to ne jen trochu. Bylo to oboustranné, ale po čase prohlásil, že neunese výčitky svědomí, a rozešel se se mnou. Kromě těch výčitek jiný důvod nebyl, nechtěla jsem, aby se rozváděl - to by zas neuneslo moje svědomí, ani se to "neprofláklo".

No, já jsem chápala, proč tak jedná, ale protože se znám, požádala jsem ho, aby se mi tedy pokud možno vyhýbal, neusmíval se na mě a nemluvil se mnou. Věděla jsem, že kdybychom zůstali v přátelském vztahu, tak by mě tahle láska jen tak neopustila.

Jenže to on nebyl schopen pochopit. Vyčetl mi, že jsem ho hodila přes palubu a vypadal nešťastně. Takže jsem se snažila být přátelská. Asi mu to stačilo, ale já se trápila k zbláznění, a on vypadal spokojeně a víceméně z něj čišelo, že mu na srdci již příliš neležím. Požadoval pouze, abych byla na něj příjemná a usměvavá.

Tak nějak mě to vytáčelo a přiznám se, začala jsem vyčítat a obviňovat. Sebevraždou jsem nehrozila, to zas ne, ale vyrovnaně jsem určitě nepůsobila. Ptala jsem se ho mnohokrát, proč na těch přátelských vztazích tolik trvá - no, prý mě má rád.

Toto jsem slýchala a zároveň, když jsem ho třeba pozvala na cigárko, málokdy měl čas a mně se zdálo, že ho spíš mít nechce.

Taky Vám někdo tvrdil, že Vás má rád, a zároveň se často choval, jako byste nebyly? Nesly jste to vznešeně ? (Podotýkám, já nemůžu zavřít dveře a odejít navždy, tak, abychom se už nikdy neviděli). A pořád je to ve mně.

Reklama